close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Čarodějky všech zemí, spojte se!

19. října 2010 v 10:02 | Ivana Vavřinová
Tak už na mě taky došlo... Jednoho krásného dne (vlastně až tak krásný nebyl, venku zataženo a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet) vešla do obchodu cikánka.
"Dobrý den, máte přání?" pronesla jsem svoji obvyklou uvítací větu.
"Ja bych chtěla nějaky krb," neslo se v odpověď.
Posbírala jsem prospekty krbových vložek, nabídla je zákaznici a spustila "pátrání" po požadavcích.
"Jaký prostor potřebujete, aby ta krbová vložka uměla vytopit? A máte už konkrétnější představu jak by měla vypadat krbová obestavba? Mám tady nafocené různé typy krbových obestaveb, které jsme realizovali, tak se můžete pro inspiraci podívat."
Cikánka listovala v prospektech, pak zapíchla prst na jednu fotografii.
"Ta je hezka, tahle."
Chtěla jsem pokračovat detailnějším výkladem, ale než jsem se stačila nadechnout k odpovědi, skočila mi do řeči.
"Ja vam budu hadat z ruky, podajte mi levou."
Podvědomě jsem couvla.
"Nezlobte se, ale já na to vůbec nevěřím", snažila jsem se odradit už evidentně rozhodnutou zákaznici od jejího jistě bohulibého počínání.
"Nebójte se, ja vam nic špatnyho neřeknu, dajte mi ruku," natahovala se neodbytně po mé levici.
"Já se nebojím, ale říkám vám, že na to vůbec nevěřím, já nechci abyste mi hádala z ruky," ještě jednou jsem se pokusila se vykroutit. To už mě ale cikánka chytla za ruku a upřeně mi hleděla do očí.
"Nebójte se, vy ste velice hodny a upřimny člověk, to sa pozna podle oči," vzápětí sklopila zrak k mé dlani, "a přimy, to je vam někdy na škodu".
Aha, teď mi tady bude chvíli mazat med kolem huby, aby si mě naklonila, pomyslela jsem si a rezignovaně nechala ruku rukou a čekala na "ortel".
"To si nemyslete, to nestoji moc peněz, date mi co mate."
Nasucho jsem polkla.
"Já tady nemám žádný peníze a říkám vám, že na to stejně nevěřím. Nezaplatím vám nic, protože po vás nic nechci. Nemám peníze na to, abych si platila věštbu, který nota bene vůbec nevěřím", naposled jsem zkusila vyprostit pevně sevřenou ruku.
"Tady to je čara života," pokračovala nerušeně (alespoň v tom má určitě pravdu, koukla jsem mimoděk kterou čáru na dlani mi ukazuje), "dožijete sa devadesati sedmi!"
Vyprskla jsem smíchy.
"To těžko, já se svojí povahou? To mě do tý doby už dávno někdo zabije," zhodnotila jsem optimisticky vizi ohledně svého stáří (později jsem se začala "vážně" zamýšlet nad tím, z jakého důvodu mi naprosto totožnou větou odpověděli můj šéf a moje kamarádka, když jsem před nimi vyřkla onu cifru).
"No jo, to mi věřte, tady to vidim", nedala se zviklat cikánka.
"Vy mate za sebou nějaka špatna obdobi," četla dál, "ale ono sa to otoči. Už tak někdy přišti rok. Partnera mate dobreho, toho sa držte, ten vas velmi miluje..."
Už jsem ani necítila potřebu vysvětlit, že s partnerem jsem se před měsícem rozešla a tudíž teď žádného nemám a se zájmem čekala, co ještě pěkného mě čeká.
Cikánka jezdila prstem po mé dlani a dál věštila: "Vy ste velmi mlaďučka (tázavě jsem povytáhla obočí, polichocena tím, že ve třiačtyřiceti jsem "velmi mlaďučka", vlastně vzhledem k věku, kterého se dožiju jo, to je pravda), vas teprve to nejhezči čeka. Vy budete mit dvě děti!" důrazně pronesla a já málem omdlela. Teda čekala bych všechno, ale že se až tak sekne, to překvapilo i mě samotnou.
Ucukla jsem s rukou a snažila se konečně vyprostit z toho blábolení.
"No už sem vam řekla všechno. Ale věštbu nesmite sedm dni nikomu řict, protože pak by se ztratila jeji moc," konečně pustila moji ruku a pokračovala, "lidi mi plati aji sedm tisic za věštbu, ale jestli tolik nemate, tak stači miň..." významně se odmlčela a vyzývavě mi hleděla do očí.
"Ale já jsem vám řekla, že tady žádný peníze nemám a už vůbec ne na to, abych si platila nějakou věštbu, který navíc nevěřím. Takže vám nic nedám, protože jsem po vás nic nechtěla," snažila jsem se být statečná, ale ve skutečnosti mi dost zatrnulo.
"No tak aspoň tisicovku, ne?" už ostřeji se ozvala cikánka.
"Nemám ani tisícovku, nemám tady peníze vůbec, chápete? Nic jsem po vás nechtěla, vy sama jste se vnutila, tak po mně teď nechtějte peníze," pořád jsem statečně bojovala a v koutku duše se začínala "trápit" tím, jestli alespoň ten věk vyjde, protože cikánka byla čím dál napruženější a vypadalo to, že není daleka toho mě inzultovat.
"Tož dajte stovku, ne?," povysunula výhružně bradu.
"Nedám, nemám. Ale víte co mě napadlo? Že bych vám za odměnu mohla číst z ruky já," osvítil mě nápad, jemuž jsem věřila, že by mě mohl nezvané vědmy definitivně zbavit.
Cikánka vytřeštila oči, pak se její překvapený výraz změnil v ještě výhružnější než předtím a sykla jenom: "Jak myslite!" a vycouvala konečně ze dveří.
Oddechla jsem si.
Tak já budu mít dvě děti... Neodolala jsem, vzala mobil, vytočila mámino číslo a se smíchem jí řekla: "Tak jenom abys byla v obraze, teď tady byla cikánka a vyčetla mi něco úplně jinýho, než ta tvoje slavná kartářka. Že budu mít dvě děti a že ten chlap, co s ním teď jsem mě hrozně miluje. To je skoro podobný jako když ti ta vědma řekla, že "ten pravej" se objeví koncem roku. A mimochodem, taky povídala, že jsem hrozně hodnej a upřímnej člověk. A vůbec nemusíš mít o mě strach, budu tady až do devadesáti sedmi, ne jenom do osmdesáti tří, akorát to nesmím sedm dní nikomu říct..."
 

Proším váš, to je pejšek nebo kočička? aneb Vítejte na mém novém blogu

13. října 2010 v 14:40 | Ivana Vavřinová
Vítám vás na svém novém blogu. Jak mnozí z vás už vědí, blogy na Novinkách končí s koncem roku a tak jsem ráda využila příležitost přesunout své blogy na server blog.cz. Budu ráda, když se podíváte do mého archivu článků a abyste měli alespoň zhruba představu v jakém tónu se můj blog nese, tak na přivítanou jedna čerstvá příhoda...
_____________________________________________________________________________
Nevím jak jste na tom na konci pracovního týdne po psychické stránce vy, ale já mám občas stavy ne nepodobné diagnóze debility. Hlava unavená, neschopná vymyslet málem ani co si udělat k jídlu, natož si uvědomit co všechno je k tomu třeba a zrealizovat bez úhony pokrm vhodný ke konzumaci. Tak nějak jsem se cítila v sobotu v poledne, když jsem za sebou konečně zamkla dveře prodejny a kráčela slunečným dnem vstříct několika hodinám volna. Hurá, zpátky do práce jdu až v pondělí, teď si budu jenom užívat...
Lenošivou idylku, kterou jsem si naordinovala v podobě kafe a knížky po obědě přerušil až v pět hodin zvonící mobil. Volal šéf.
"Ahoj, jestli chceš vozit, tak my jsme nachystaný, Mates v kočáře, tak můžete."
"Za deset minut jsem tam," vyhrkla jsem nadšeně a hrnula ke dveřím.
"Pepku, jdeme ven vozit Matýska, pojď," zavolala jsem na fenku, ale ta už, vida že se panička konečně za celé odpoledne hnula, radostně skákala u dveří. Vzala jsem vodítko a vyrazily jsme na dvůr.
Pětiměsíční Matýsek vzorně ležel v kočáře, dudlal cumel a po několika: "Ahoj pušinko nádherná, maličkej kulíšek, pojedeme spolu ven?" vykouzlil svůj úsměv číslo jedna. Popadla jsem kočár, Pepču nechala na volno a vyjeli jsme směrem k rybníku.
Po pár metrech jsem spustila: "Tak podívej se ty moje sluníčko nádherný, mám s tebou řeč. Víš jak jsme si minule povídali o tom, že by bylo potřeba, aby ses víc podobal mámě, protože užulovat se na věrnou kopii svého šéfa je mi pořád nějak proti srsti, ikdyž ty..." nevědomky jsem přešla na šišlání, "šeš teda daleko krášnější a rožtomilejší, ale víš jak to je. Mušíš trochu přidat! Oči už ti sice zhnědly po mámě, tos teda zvládl na výbornou, ale co pořád ta blonďatá paliče? Kukuč!"
Mates se řehtal jako kdyby mi rozumněl.
"Moc se na mě neřehtej, jestli takhle zůstaneš, tak se z tebe baby zblázněj, blonďatej hnědook z tebe bude, no jo ty malá prdýlko..."
Je to tak, jakmile tohle malinký sluníčko vidím, tak se změním (jak se tak ty "tetky" mění) v šišlajícího imbecila, pořád mu něco vykládám a on se na mě směje. Pepča pobíhala okolo nás, očuchávala kdejakej drn, sluníčko ještě svítilo a bylo nádherně. A tak jsem si vykračovala kolem rybníka, palici zabořenou skoro v kočáře, šišlala jsem na Matese, pušinko krásná, kulíšku nádhernej a najednou se v zatáčce proti nám objevila paní s pejskem. Vypadal něco mezi kólií a chrtem, takovej větší, a Pepek se začala hrnout k němu, tak jsem se pořád snažila zjistit na dálku jestli je to pes nebo fenka, protože na fenky Pepča někdy vyjede. Jenomže jak to mělo dlouhý chlupy, tak ty partie, co by mě bývaly zajímaly nejvíc, nebyly vidět.
A  do toho se na mě žulil z kočáru Matýsek, tak já celá připoto (tamto) jsem na něj pořád rozněžněle šišlala a mezitím Pepek už doskotačila k tomu pejskovi, ale nijak nevyjížděla, tak jsem byla klidnější, ale přece jenom jsem si říkala, že se radši zeptám, aby se náhodou do sebe nedaly, kdyby to byly fenky. No a jak jsem byla tak zblblá z toho Matese, tak aniž bych "přepla" na normální řeč, tak povídám tý paní: "Proším váš a to je pejšek nebo kočička?"
Teda přála bych vám paní vidět, ta zůstala úplně zkoprnělá. Pak začala koktat, že je to pejsek, jenomže mně to ale prvně vůbec nesecvaklo a mlela jsem dál: "No tak hlavně že to není kočička, to by mohl bejt mazec..." a teď mi to teprve došlo...
Tak se docela divím, že na mě nepoštvala Policii, že tam blázen u rybníka jezdí s kočárem a ať to prověří.
A věřte mi, že jsem ještě celý večer doma čekala s obavou, jestli se náhodou neozve zvonek a za dveřmi nebudou stát pánové v bílých pláštích se svěrací kazajkou v ruce...

TOPlist

Držte si klobouky, jedeme... aneb Mejdan na rozloučenou

26. září 2010 v 13:03
Slíbila jsem mejdan na rozloučenou a co já vím, tak takovej správmej mejdan trvá tři dny. A abychom nezůstali nic dlužni - tenhle mejdan bude trvat tak dlouho, dokud budete mít chuť si povídat a dokud nám to tady (nás ne!!!) nezavřou...

Slíbila jsem, že tímhle mejdanem chci poděkovat všem, kteří mi můj blog pomáhali spoluvytvářet svými komentáři. Neumím dostatečně vyjádřit slovy, jak moc si vážím všech, kterým stálo za to přispívat u mých článků svými názory a taky neuvěřitelnou porcí smíchu.
A protože bych určitě na někoho zapomněla a pak by mě to strašně mrzelo, nebudu jmenovat... Ale dovolím si rozjet všechno tím, že připomenu komentáře, které na mě nějakým způsobem nejvíce zapůsobily. Asi se nebudete divit tomu, že většina jich je pro zasmání...

*

Probrali jsme snad všechna témata, na která si lze vzpomenout. A tak si připomeňme všehochuť našich zážitků, příhod, rad a reakcí na dění kolem nás...
Vděčným tématem jsou naše děti...

[25] Boris
15. prosince 2008 10:15

Dětičky jsou vážně dost nevyzpytatelné. Při čtení Vaší příhody jsem si vzpomněl na tuto:
Sešla se dámská společnost u jednoho stolu za účelem oslav narozenin.
Jak už to bývá, byla zde i malá vnučka, která si po celou návštěvu dam u oslavenkyně spořádaně a tiše hrála v rohu místnosti.
V momentě, kdy byly přineseny zákusky ke kávě, v místnosti sladce zavonělo a tato roztomilá holčička začla hýřit aktivitou a snažila se jakýmkoliv způsobem v nestřeženém okamžiku ukořistit nějaký ten zákusek.
Babička, která nechtěla být rušena v družném rozhovoru se svými přítelkyněmi na téma, kdo s kým kde, jak a proč, vnučku neustále napomínala, aby si spořádaně dál hrála a nerušila neustálými snahami o uzmutí dortu.
Po krátkém čase, kdy tato malá, jinak velmi roztomilá holčička pochopila, že její snaha bohužel nebude korunována úspěchem, si přinesla malou židličku, postavila ji doprostřed místnosti, vylezla na ni a s mírně zakaboněnou tvářičkou, silným hláskem sdělila všem přítomným: " Až to všechno sežerete, tak se pěkně poserete". Ukončila verš, slezla ze stoličky a demonstrativně odešla trucovat do rohu místnosti.
Ten den ji po odchodu návštěvy zbylo spousty zákusků, neboť všem dámám po této produkci přestalo chutnat a žádná se zákusků již nedotkla..

[33] ales
16. července 2008 18:56

jenom malý příspěvek: malá dcerka mého kolegy důsledně zaměňovala slovo čepice za pičice, ale jen krátkou dobu. Na rozdíl od některých nedovzdělaných televizních a rozhlasových moderátorů.

[6] nar.soc.
16. července 2008 21:24

Před 13 lety jsem dostal 2 letou Kajdu na hlídání. Jeďte pro chleba do pekárny. Sedí vzadu v sedačce a čekáme, protože chleba právě vyprodali a další bude za půl hodiny. Přes ulici se staví. Co dělají? Pracují. Co placují? Nosí desky, hází písek, jezdí s kolečkem, vidíš? (Jeden dělník seděl na paletě bez činnosti ), zaostřila na něj, sjela ze sedačky k oknu, chvíli ho pozorovala, ukazuje ručičkou, dedo ten neplacuje! Narodil se manažer.
Přijedeme s pečivem a chlebem, vystupujeme z auta ven. Kajda zvedá ruce, hemni mne ( vezmi ). Nemůžu mám tašku a vedu tě za ruku.
Pukunče dolu, co, pukunče dolu. Zvoním, přichází žena, pouštím dětskou ručičku, něco chce? Pukunče dolu, tahá si punčocháče, pozdě. Počurala, deda pukunče ne. Tak a je to, analfabet dětské řeči, má první vroubek.


[8] Iva
30. července 2008 19:33

Z vypraveni me drahocenne maminky vim, ze se jednou chtela s moji, tehdy asi 2 letou sestrou predvest pred svou milovanou tetou. Kdyz ma draha sestra dostala od teticky susenku, maminka se ji vychovne otazala: "Jak reknes teticce?" sestra se na chvili zamyslela a pak zcela vazne pravila: " Dej este."

Povykládali jsem co kdo z nás komu nadělil...

[19] nar.soc.
22. prosince 2008 19:08

Nejkrásnější Ježíšek mé mladší dcery,
byl o něco dříve v r . 1973. Dcerka chodila do třetí třídy a opětovně domů přiváděla na nesnězenou svačinu, kdejakého Vořecha. Ti vošpsi se u nás chovali jako dobyvatelé, nadlábli se, upelešili a cenili zuby, až jsem přijel domů a vypráskal to prutem.
Dál to tak nešlo. Sestřenice měla doma štěňata trpasličího jezevčíka. Koupili jsme tedy košatinku, do ní vystlali starou flanelovou košili a šel jsem v podvečer 24.12. pro štěně.
Hodil jsem košili pod fenku, vypil nabídnuté kafe, sbalil štěně do košatinky, zakryl ho a donesl domů. Spalo jak mimino.
Zavěsil jsem je nad kotel ústřeního topení ve sklepě, aby neprochladlo. Zapojil jsem zvonek na zazvonění po večeři. Povečeřeli jsme, šel jsem, jako přiložit, zazvonil a donesl košatinku do bytu. Dcerka ještě napůl věřila na Ježíška, o štěnátko si psala už dva roky. Teď když ho měla upadla z radosti do šoku. Nemohla ani promluvit, jen ze sebe vyrážela jééééé, já mám pejskááááá. Ničeho jiného si ani nevšimla. Štěně k ní hned přilnulo tak, že spaly spolu v posteli a tak to také zůstalo celou zimu. Štěně nosila ve vystlané tašce, vozila v kočárku a panny ( chodička s mrkačkou ) osiřely. Nikdy jsem neviděl takový šok z radosti.


Ale došlo i na balet...

[3] caracola
6. října 2008 15:38

Dobře vím o čem píšete.Jednou v Karlínském divadle jsem to poznal. Divadelní balet byl v pořádku až na jednoho baleťáka,kterému nebylo dost,že je součástí úspěšného celku a při potlesku vybíhal z řady až k orchestřišti. Vybíhal ladně,mrkal svůdně a vystavoval suspenzorem pozvednuté mužství na odiv. Ke své škodě jsem se na něj soustředil a pak to přišlo. Někde z hloubky mé nekomplikované osobnosti vyvřel ohromný smích. Snažil jsem se jej tlumit následkem čehož se začala zvolna otřáset celá ředa sedadel..Bylo to tak nepřekonatelné, že jsem musel odejít. Konec díla znám jen z vyprávění.


[15] kloistr
11. října 2008 22:26

Si me predstavte v baletnich spickach jak delam uklonu, pak se narovnam a padam na zad. Byl to skolni program s nejakejma baletakama a blbe se zeptali kdo ma to a to cislo nohy a ja blbec zvedl ruku driv nez jsem to domyslel. Tak me ze zadni rady vytahli na podium. Pred celou skolu, nazuli me do spicek a prej udelej par kroku tuhle a tamhle a ted uklona a zbytek uz znate. Teda divadlo se rehtalo a ja byl taky docela veselej, pac me chytili a byl to mensi trapas ten pad nez tam cupitat no jak baletka. Jediny stesti je, ze jak na vas smazi reflektory, vidite tak prvni dve rady a vic ani nudli. Ja si neco takoveho chtel vzdicky zkusit, ale ne na poprve pred takovym publikem, no. :o)



Některým činil neuvěřitelnou radost už samotný fakt, že jsou schopni odeslat komentář...

[4] Ella
7. listopadu 2008 10:15

Ahoj Ivčo, prý opakování je matka moudrosti, no jak kdy. Teď jsem zjistila, že v mém případě je opakování důkazem, že jsem trdlo ( přinejmenším ), páč jsem zase včera spletla čudlíky a můj ( mimořádně zdařilý a trefný ) pozdrav Tobě a lidstvu pod tímto trochu smutným článečkem je opět v čudu. Teď se pekelně soustředím ať to lidstvo neochuzuju a klikám na POSLAT :-))
Pěkný víkend a ahoj v neděli :-))

[5] Ella
7. listopadu 2008 10:16

JOOO, je to tááám ,umím. Už opravdu mizím, nebo mi to ujede.

[16] Ella
9. listopadu 2008 21:29

Pane Bože! já su taková Mařena, teď to píšu jak tu hýkám smíchy a hádej na co jsem zase klikla. Celých asi 7 minut to datlím dvouma prostředníkama aby to budilo dojem, že su jiná IQ sorta a nakonec sama sobě dokážu, že su jak Maňa s Laďou dva v jednom.
Ahoj Ivčo, přiznání je polehčující okolnost.
Psala jsem, že se přidávám k těm, co by tě rádi strčili do vazby, nejlépe kožené, aby si listováním v tobě mohli před spaním zlepšit náladu. Už mám s té své nechtěné autocenzury fóbii, kdybych se podezřele odmlčela, není to nezájmem z mé strany, su prostě Mařena, no. :-))


Občas jsme si něco hezkého popřáli...

[1] Kamufláž
9. listopadu 2008 19:19

Pomóóóc....! :-))))
Proč potkáváme TAKOVÉHLE lidi? Kde se berou? :-)
Kterej ťulpas vymyslel obrat "mít sex" - to zní jako "mít blechy"... ty překlady z angličtiny, obzvlášť ty strojové, to je dílo. Pak to kdekterá TETA opakuje...
Have a nice day - mějte hezký den, u našich IN výroků a u naší IN imyče mějte a nice diarrhoea... :-))


Povykládali jsme si o tom koho jsme kdy potkali...

[18] Zdeňka
9. listopadu 2008 21:59

Jak prázdný a pustý by byl život bez Máni.
Zažila jsem Marušku, exteriérem podobnou /v letadle by nejspíš musela uhradit dvě letenky /, a uvažovala jsem, jestli mám zatáhnout za záchrannou brzdu nebo vyskočit rovnou z vlaku nebo prohodit Marušku oknem. Uniknout nikam nešlo, vlak byl plný a z Popradu je to přece jen kousek cesty. Naštěstí Maruška vystupovala v Ostravě, pravděpodobně jí došly řízky a pečená kuřata. Bylo mně záhadou, jak stačila současně jíst i mluvit a neudávit se.
Pro Ivanu: a jak chcete, abychom po takovém cvičení bránice usnuli?

[30] Kamufláž
10. listopadu 2008 08:29

Kdysi jsem se nechtěně stal čímsi jako spoluMáňou. Dojížděl jsem tehdy za prací v režimu denní / noční kousek za Prahu. Jednou jsem takhle usedl na Smíchově do vlaku a vytáhl jsem knížku. Ospalé letní odpoledne, patrovka poloprázdná, cestující většinou štamgasti, ticho, klid, jen občas někde někdo prohodil tlumeně pár vět. Nevím proč, ale tehdy ještě lidé nějak příliš nepotřebovali hlasitě probírat své záležitosti a překřikovat jiné stejně halasně debatující.
Po chvíli přisedl kolega, ač výrazně starší, stále ještě vystupováním trochu exot.
"Taky na noční?" povídá hlasitě.
"Hmm, no jo..." odvětím a snažím se zavrtat se do knížky a debatu s mužem nerozvíjet. Marně.
"Tak si představ, volali mi z T., že moje žena se v práci kurví s ňákým L. z K. No jen ať si ten blbec dá, vona už měla dvakrát filcky."
Vše proneseno hlasem, který se nese až na sousední nástupiště. Ticho ve voze se téměř nepostřehnutelně mění z ospalého na napjatě vyčkávavé. V tu chvíli nacházím pochopení pro básníkovo přání "stát se nejmenším na celém světě". Na akci je pozdě, vlak se rozjíždí, alternativní spojení stejně nebylo, povinnost volá, je to v prdeli.
"Je to děvka, tam už ji vošukali snad všichni" pokračuje kolega a já začínám přemýšlet, co by asi doporučil Guth - Jarkovský jako příhodnou repliku na vyjádření tohoto kalibru. Třebas "Nezoufejte, drahý příteli, jsou větší firmy"?
A pak přišla rána do vazu, po které jsem prchl na zadní plošinu:
"Podivej se, jak na nás ty lidi blbě čuměj!"


Ujišťovali jsme se, že jsme prakticky normální...

[103] Ella
14. listopadu 2008 22:26

V mém rodišti je oblastní sportovní disciplína- mluvení naráz. To je na jednom místě, třeba před sámoškou 5 až 8 osob ženského pohlaví a všechny najednou mluví. A protože trénují dnes a denně při každé příležitosti a jsou pilné jak fčelky, není pro ně problém vést hovor každá s každou i na přeskáčku, přecházet plynule s tématu na jiné téma a být v obraze o čem která co řekla, co jí na to jiná která odpověděla, no a některá odejde a zítra se vrátí a klidně pokračuje a ten kdo chvíli stál už stojí opodál, jak říká klasik, a přesto, že je zdejší a rozumí místnímu dialektu nemá bez pravidelného trénování šanci chytit niŤ hovoru a má pocit, že do jeho rodiště se přistěhovali mimozemšťani. Jestli tě můj příspěvek do diskuse lehce znervozní a ztratíš v něm orientaci, nahlídneš do mých pocitů, když se mně holky rodačky trénované snaží zapojit do hovoru.
Ale jinak jsem občas i normální. .-))))


Samostatnou kapitolou byly komentáře u článků Kadibudka a Proč se nafukují ptáci. To si myslím, že stojí za připomenutí celé...

A vybrat nejlepší komentáře z debaty o reklamách je úplně nadlidský výkon. Ale asi mi dáte za pravdu, že nejvíc nás dostaly tyto...


[40] honza+1
14. února 2009 18:10

Tak já mám obchody celkem zmáklý , ale ať koukám jak koukám , běžný prací prášek , který všichni výrobci v reklamách označují za šunt ne a ne najít..
Tímto chci poděkovat prodejcům , že ho již pravděpodobně z prodeje stáhli :))
Teď je plesová sezóna..
Dávejte pozor , esi se tam nějaká dáma bude rozplývat nad barvou ,,jeho" košile , aby v zápětí vytasila Perwol magic , běžnou to výbavu na candrbál :))
Jen bych se přimlouval za prezervativy PEPINO..
Do nich ,,oblečený" fotoaparát vás ujistí že ,, zachytí vaše vrcholné okamžiky " :)))



[89] honza+1
15. února 2009 14:55

Ty reklamy by se měly brát opatrně...
Komu z vás ( chlapů ) by se líbilo , kdyby jste přišli domů a tam se producíroval sympatický , urostlý chlapík v modrém ( Mr.Proper )..:))
Zkusili jste už slogan ,,vyzkoušej růžovou , zapomeň na skvrny " ?
Nalejete-li VANISCH na skvrnu , ta opravdu zmizí....bohužel , v případě dražších látek - i materiál pod flekem :))
Přeju všem babičkám , že mají konečně k dispozici takové lepidlo , že mohou vesele okusovat kukuřici , možná i kůru ze stromů a zuby se ani nepohnou..
Jak a čím je ale večer páčí z huby ven ? :))
A ještě - kdyby moje životní partnerka byla přesvědčena , že domácnost je čistá , a pak jedním tahem objevila ,,bílou vanu ",asi by došlo k ostré konfrontaci..( jiná reklama - ,,šedá je moderní " )... :))
Jak říkám - koukat , ale nepřehánět :))


Ikdyž stejně jako u předchozích, tato konverzace myslím stojí za to úplně celá (Jak jsem se snažila sledovat reklamu). Už samotný počet 786 komentářů mluví jasně o tom, jak plodná debata to byla :-)))))


Občas jsme si splkly pěkně "po babsku"...

[25] Lin
28. dubna 2009 21:55

Jéééžíííš - záchvaty sebevylepšení :-D :-D
Já už "nezáchvatím", protože to vždycky dopadlo katastrofálně. Vždycky když jsem chtěla být za krásnou, vyšel z toho trotlik :-((
Celkem nedávno jsem na sebe hodila hodobóžovej vohoz, pěkně se vyladila, abych jako byla "krásná". No a na busový zastávce mi jakýsi rozhorlený diskutér, diskutující (hlavně rukama) a hulící v davu čekajících, propálil cigárem halenku. Díra jak vrata a na bílým se fakt moc hezky vyjímala.
Asi před čtyřma rokama jsem šla na "rande" na kterým mi moc záleželo. No - a já chtěla být zušlechtěna :-) Takže jsem naklusla i k holiči. No... nejen, že mě ostříhala tak, že jsem šla dom s brekem, ale ještě mi barva chytla do zelena :-((( (prý jsem měla vyšisovaný vlasy od sluníčka).
Dcera měla záchvaty smíchu, já bulela a pokoušela se to namočit a nějak přijatelně upravit (zelená už mi byla naprosto jedno), ale pořád z toho vycházelo něco mezi Elvisem (přední část hlavy) a Sinnead O Connor (zadní část hlavy). Děsný... a to jsem měla vlasy po ramena. Nakonec musela vzít nůžky dcera...abych vůbec mohla z baráku... a udělala ze mě skína. Bylo to ale pořád lepší, než to, co se mnou provedla kadeřnice. :-(( Trvalo skoro rok, než jsem si mohla říct, že "mám vlasy" :-)
Takže - já už raději nic nevylepšuju - zvláště, když mám někam jít :-((((

[28] Ella
28. dubna 2009 22:14

Stále to mám uloženo v paměti ( vlastní ) :-)))).
Čisté prádlo a fusekle, umyté ruce, uši, hnátky.....
Chybička se vloudí. Ráno si dám na nožky ještě nikdy nepoužité silonky, půl dne štráduju v kozačkách a nepředpokládaje zradu materiálu,( má přece premiéru) zastavím se u výlohy obchodu s obuví a oslovena vystaveným modelem jdu si model vyzkoušet. Sundám kozačku a dělám jééééééé, co to tu mám ? tři prstíky se vyklubaly ze silonu a zdraví paní prodavačku, ta dělá že nic nevidí i když ta díra dělá dojem, že ji nosím aspoň týden. Přesto nepodceňujme přípravu, není nad prevenci.


Popsali jsme si "traumata" z dětství a jaké jsou jejich důsledky...

[13] kloistr
28. dubna 2009 20:38

Taky mam tohle postizeni, vyjit ven s dirou na satech tak si rikate rovnou o srazeni.
Obcas jak si tak sedim na trune a slysim letadlo ( bydlime asi 20 minut od letiste ), tak me napadne ze takhle bych umrit nechtel. Si to vemte, sedite si v klidu, konate co potrebujete a najednou vam na baraku pristane letadlo a vas najdou zarazenyho v mise az po usi inflagranti. :o)

[49] Theo
30. dubna 2009 17:43

Podobnými řečmi mě moje maminka častovala taky. A navíc, když jednou viděla, že mi na pyžamu chybí knoflík, řekla" takhle jdeš do postele, co kdyby hořelo?" Co kdyby hořelo se u nás říká dodnes.

[53] honza+1
30. dubna 2009 22:48

Kuk :))
Mě celej život provázelo při odchodu z domu tátovo :
táta : ,,Hele ! "
já : ,, No ? "
táta : ,,Však ty víš co ! "
A k tomu ještě většinou dodal :
,,A po biografu - rovnou domů !! "
Bez ohledu na důvod odchodu :)))
Vzpomínám si , jak jsem vždycky v duchu tipoval , esi to řekne :))
A pokaždý jsem si říkal , jak něco takovýho může dospělej člověk říct :))
A když mi to naprosto automaticky vylítlo z huby na adresu mých nevlastních dcer , úplně mi zatrnulo :))))
To jsem si řekl : ,, Ty vole , a je to tady :))
Ale pokud jde o traumatizující hlášku u nás doma , která požírá nastupující generace , tak z té jsem byl jako dítě dost hotovej..
Jsem se třeba vyboural na kole a celej krvavej se přišoural dom..
A nikdo mi to nepofoukal , jen jsem pravidelně slyšel :
,,Buď rád , že to dopadlo jen takhle.."
,,A NEBOJ - NEŽ SE OŽENÍŠ , TAK SE TI TO ZAHOJÍ !!! "

[60] velká voda
1. května 2009 00:25

:-)) ...další perla je: "Chovej se tak, abys nechovala!"


Občas mě někdo pozval na výlet, třeba na konci dubna...

[15] Ella
30. dubna 2009 22:30

Se tady porád nevybavuj a letíme. Kde máš koště ?


Občas jste vznesli "technický" dotaz, jehož zodpovězení mi ale samozřejmě vůbec nečinilo potíže...

[25] ivana
5. června 2009 17:32

(24) velká voda
Naďo, tak to vám můžu říct úplně přesně! Pepča je vysoká úplně přesně od oka v kohoutku 20-30 cm (rozmezí způsobené tím, že nevím, kde přesně ten kohoutek je :-))))))))))

[29] ivana
5. června 2009 19:23

jsem ještě zapomněla napsat, že jestli je ten kohoutek ještě níž, než si myslím, tak by mohla bejt Pepča ještě menší :-(


Se štěňaty jsme si krásně užili a byla nám i inspirací...

[1] pampelina
15. června 2009 18:23

Téda ti jsou krásní! a Míra krásně funí!♥

[2] ivana
15. června 2009 18:27

občas i chrochtá, takže to vypadá, že tady mám místo štěňat prase :-)))))

[13] MIRA
16. června 2009 10:01

Ivanko,
díky za pomoc při dietě! Každé ráno se teď podívám na Míru a přestanu žrát! :-)))
PS. Ale jinak - jsou všichni krásní, musí to být radost je pozorovat.



Jmenovci se krásně poznávali...

[836] velká voda
29. května 2009 13:00

Zdravím!!!!!!!!!! Mayim mi poslala večer do práce esemesku, že mám jmenovce!!! Doma jsem hodinu a teď jsem málem lehla pod stůl!! Honzík a Naďa jsou černý, malý, ale o to víc žerou? Jasně, celá kmotra - devadesátikilová přírodní bruneta se hrdě hlásí!!! :-))))))))))))

[14] velká voda
16. června 2009 10:10

Ivano! To byla nádhera, po ránu pokoukat na mimina! :-)))))
Jo, a Naďa se otočí zadkem a jde si po svejch - to znááám!!!

[839] Ella
29. května 2009 20:53

Ivana v článku Nevolejte čarodějce, volejte mě, nekecala ani trošičku :-)))) vidí do nás jak do skleněné koule, nebo hubené kozy :-))))). Zadní stehna mám sice jednokolorové, ale po ksichtíku su jak Pipi punčochatá :-)))))
Nechci se vnucovat, ale Ivča z nás udělala ohrádkové ségry, tak zdravím ségra :-)))

[24] honza+1
16. června 2009 21:57

Kuk :o))
Teda přesně takhle vypadám , když přijedu z turnusu :o)))
A může být hlas sebepříjemnější , a je to prd platný :o)))

[30] ivana
17. června 2009 13:55

(29) MIRA
Míra je čím dál hodnější a díky vydatné stravě už mu dorůstá i tělo k rozměru hlavy, takže už nevypadá jako hydrocefalus ve psí podobě :-)))))

[31] MIRA
17. června 2009 18:02

[30] ivana
Ano, prodělal jsem stejný proces. Dnes už hlava zabírá nevýznamné místo v porovnání se zbytkem těla. :-)

[6] Kamufláž
15. června 2009 21:03

Honzík je pěknej, Ivano, jednoznačně je nejlínější. Ten bude chytrej. A má modrou šňůrku, to je sympatické. :-)


Díky štěňatům se mi dostalo i ujištění, že nezůstanu na ocet...

[24] kloistr
30. června 2009 01:22

To Chcete nas? se vztahuje i na vas Ivano? :o)

[25] ivana
30. června 2009 11:17

konečně si toho někdo všiml!!! se tady inzeruju a všichni jenom: ta štěňátka jsou nádherná :-P)))))))))

[26] honza+1
1. července 2009 16:18

(25) ivanka :
Kuk :o))
No tak esi u misky moc nemlaskáte a chodíte spořádaně na písek , tak se určitě někdo ozve :o)))))))))))))


Pro jiné byla štěňata příležitostí k vlastní inzerci...

[77] MIRA
19. července 2009 23:14

Daruji kocoura. Je krásný, nádherně vybarvený, dobře živený, srst lesklá a hustá, povahy mírné, pokud ho nenaštvete nebo se nerozhodne lovit právě vás, což je skoro pořád.
PS. Kdo to vykecá mé ženě, na toho kocoura poštvu. Reaguje na pokyn: trhej! Jmenuje se Tygr,


Probrali jsme i něco málo z vaření...

[68] V. z Vysočiny
19. srpna 2009 10:38

Vášnivou milenku poznáte tak, že když do ní vložíte kukuřici, začne jí z nosu lítat pop-corn.

[77] honza+1
19. srpna 2009 11:36

Kam mám dát tu kukuřici ????
A je ji předtím potřeba oloupat ???
Tyhle neúplný recepty kazí radost z vaření...
:o)))))))

[81] V. z Vysočiny
19. srpna 2009 11:42

honza 1 - oloupat a nevařit...:)))))))))


Psaní Ježíškovi v nás probouzelo značný sentiment...

[47] caracola
17. prosince 2009 14:40

Umřeli dva bratři.Hodnej šel do nebe,zlej do pekla.Hodnýmu se stýskalo a tak šel bráchu navštívit.Brácha sedí na hromadě uhlí .chlastá rum a objímá krásnou čertici.Jé to my v nebi jenom zpíváme a modlíme se.Zbytek člověčího se v něm probudil.Ty,bráchu moh´bys mi tu čertici chvíli půjčit ? No jasně. Hodný zmizí s holkou za hromadou koksu a skoro ihned se vrátí ,s očima navrch hlavy.Brácho,ona jí nemá. No vidíš a v tom je právě to peklo.

[48] ivana
17. prosince 2009 14:46

(47) caracola
:-)))))))))))))))))) to je hrozný! :-))))))))))))))))))))))
se tady máme dojímat a duševně ladit na svátky a tady Sodoma Gomora :-))))))))))))))))))

[49] caracola
17. prosince 2009 14:55

Mě se to zdá dost smutný.


Ale nejen to. Vyrojila se i přání...

[72] MIRA
17. prosince 2009 18:22

Jo, a Ježíšku, panáčku,
nemohl bys zklidnit našeho kocoura dřív, než mi přivodí infarkt, mj. i z leknutí?
Dneska se vyřítil za hrozného šustění z kumbálu, na krku měl pověšenou igelitku s věcmi, které máme připravené na hřbitov a nemohl se vyprostit, takže lítal po bytě přizdoben u ocasu žlutou umělou chryzantémou, mlátil vztekle ocasem do podlahy a nenechal si ode mě pomoci. Vypadal jako zajíček z bordelu, ovšem řádně nakrklej zajíček.
:-)

[74] honza+1
17. prosince 2009 18:25

Milý Ježíšku ,
já vím že mě nejspíš za to přání asi kopneš do řiti , ale teď jsem si byl dát na balkoně čouda a jedno přání mě napadlo..
Jak jsem tak koukal dolů - mohl by jsi nějak ochránit ty pitomce , co mají snížený pud sebezáchovy a motají se po zledovatělé silnici mezi auty na kole ?? :o)))
Děkuji , honza+1 :o))

[102] Ella
17. prosince 2009 22:16

Milý Ježíšku, když už budeš rajzovat světem křížem a krážem, a rozdávat potřebným i nepotřebným potřebné i nepotřebné, vezmi s sebou ten plátěný pytlíček co ho máš zašantročený až vzááádu za tou hromadou psáníček s přáníčky. Už si asi nepamatuješ, že tam ten pytlíček čeká až přijde někomu k užitku. Víš, ten s těma semínkama. No já taky vím, že čas semínek je spíš na jaře, ale neboj se o ně, jsou to semínka otužilá a něco vydrží a čím dřív zaseješ, tím dřív sklidíš. Nemusíš se zdržovat vybíráním nejvhodnějšího pole, ani technikou osevu. Jen nechej pytlíček otevřený a semínka už si najdou cestu. A spokojenost, pokora, tolerance, pochopení, skromnost, úcta a trpělivost, které ze semínek vyrostou, budou v příštích časech pro všechny lidi užitečné stejně jak byly v dobách dřívějších. Pak bude na světě znovu dost lásky a ty se tolik nenadřeš o každých svých narozeninách. Děkuji předem.


Občas nám byly vysvětleny zdánlivě "nepochopitelné" věci...

[16] caracola
21. dubna 2010 21:43

To je nějakýho divení,že u nás přežije zimu želva nádherná z Floridy.V Kanadě jsem viděl černý chlapy evidentně původem z Afriky a přežívali docela spokojeně. :-)


Našli se i jedinci, které můj poznatek z dětství, že hovno plave, přivedl až k veršování...

[17] honza+1
13. června 2010 22:12

báseň námořnická - o torpédu..
( sponzor Strana Zelených , VAK , Veolia...)
Plavu , plavu v rybníce ,
když mi v břiše zaskříce..
K břehu dálka , jsem tu sám ,
do vody si zabublám..
Plavky dolů , šlapu vodu ,
jak si sednout bez záchodu ?
Jde to celkem v pohodě ,
BUM - a torpédo je ve vodě..
Sorry ryby , že vás plaší ,
rolka s bramborovou kaší..
Za sebe očima spočinu ,
torpédo rozčeřilo hladinu..
Nehodlám tu zůstat dýl ,
než si najde ten svůj cíl..
Rychlá tempa dělám pořád ,
stále mi však míří do zad !!
Je to stále kritický ,
zřejmě jsem magnetický..
Již začínám panikařit ,
že torpédu se bude dařit..
Volím proto možnost jinou
a to úprk pod hladinou..
Na břeh letím s velkým řevem ,
příště vezmu za vděk keřem !!!
Situace a osoby jsou v tomto příběhu smyšlené..
Životnímu prostředí nebyla způsobena žádná újma..
Žádný živočich nebyl během natáčení zraněn..
:o)))))))

U posledního článku mě odboural opět Míra líčením jeho sportovní zdatnosti...



[47] MIRA, 24.9.2010 21:25

Já jsem náhodou na spartakiádě na značky musel nastupovat, dokonce se mi několikrát podařilo nastoupit i na vlastní, ale zůstalo mi z toho trauma na celý život. Okresní spartakiáda, povinná účast středoškoláků, stadion pod okny mého bydliště, příbuzní sousedé a přihlížející kamarádi,bláto, řev tělocvikářů... Pomóóóc!!!




[55] MIRA, 24.9.2010 21:44

My jsme cvičili s lavičkama, heč. Teda voni. Já jsem se pod nimi motal a hledal značku. Už při nácviku učitel tělocviku, zvaný "gumový dědek" na mě řval: Jak je možný, že jsi na všechno, ale na všechno, tak levej? Nevěděl jsem.
Neměli ho rádi ani sportovně založení spolužáci a tak, když jsme při generálce na vystoupení byli buzerováni více, než normálně, tak jsme mu vyvedli ošklivou věc. V jedné části vystoupení se měli lavičky uspořádat do tvaru U. Učitel řval za stálého deště do amplionu: Udělejte U!!!! Udělejte U!!!!! Načež se bez předchozí domluvy od nás dočkal, nejprve slabého, ale postupně burácivého: úúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!!
Možná, že jsem to už dříve vyprávěl...



A co všechno jsme probrali "U sůviček" (Když nemůžu spát, Když nemůžu spát II), to je na samostatné čtení...

Většinou jsem vás bavila také díky své neteřince Kajče. A tak abych nezůstala nic dlužna, tak se s vámi podělím o její nedávný telefonát...
"My jsme byli na večeři, víš? Já jsem měla špagetky se špenátem, tatínek měl mušle a maminka všechno. A já jsem měla tři limonády, tatínek taky a maminka si dala víno a teď je jí všechno jedno..."

A já myslím, že tenhle rozlučkovej mejdan bychom mohli pojmout podobně. Takže... Nalejte si tekutinu jakou vám libo a pojďte se bavit i přestože víme, že tenhle mejdan chtě nechtě skončí rozloučením s některými možná už napořád...

Budu ráda, když zavzpomínáte i vy na komentáře a články, které vám dělaly radost a samozřejmě i z jiných blogů, nejen z mého. A aby se vám dobře četlo a povídalo, tak všem svým "věrným komentátorům" posílám na rozjezd pár písniček (omlouvám se za případné méně kvalitní nahrávky, nejde mi zvukovka, takže si je nemůžu poslechnout), věřím že si v nich každý najde tu svou...






TOPlist


*

Takto na mě hledí mé dvě zvířecí radosti, když se snažím se najíst aniž bych je měla v talíři...

 


Blogy na Novinkách končí...

23. září 2010 v 11:07
Taky si připadáte podobně?


TOPlist

Takže sbohem a šáteček?

22. září 2010 v 14:37
Asi nejsem jediná, koho překvapila dnešní zpráva serveru Novinek.
Blogy na Novinkách končí...
A nevím proč mě v této souvislosti napadá akorát parafrázovat Největšího Čecha Járu Cimrmana: "Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat..."
Redakce se rozhodla, že blogeři a komentující jsou pro ni přítěží, které bude lepší se zbavit. Nepřísluší mi soudit její rozhodnutí a ani to nechci dělat.
Blogy na Novinkách jsou mojí "srdeční" záležitostí. Přestože zveřejňuji většinu svých článků i na serveru iDnes.cz, na Novinkách jsem s blogováním začínala a tady jsem se cítila "víc doma". Zřejmě díky komornějšímu prostředí, kde se většina blogerů a komentujících už velice dobře zná.
Napadá mě, že je to situace ne nepodobná té, kdy se rozcházíte s někým v životě. Zabolí to, máte pocit, že si vás ten druhý vlastně nevážil, pak se bolest a lítost přemění na zdravý vztek a vy se rozhodnete jít životem dál, protože si uvědomíte, že žít se dá i bez toho druhého a časem vám dojde, že možná i lépe. A tak ačkoliv mě rozhodnutí Novinek o zrušení blogů velice mrzí, nevidím důvod k nějakému ublíženému pláči a litování se.
Blogy na Novinkách končí... Já ne.
Své články budu dál zveřejňovat na serveru iDnes a věřím, že i komentující mých článků se časem třeba přesunou společně se mnou (někteří to již udělali), protože to co mě nejvíc štve na tomto rozhodnutí je právě "rozchod" s lidmi, na které jsem se těšila a pro které jsem psala. Někdo rozhodl za nás a nám nezbývá, než se vydat novou a třeba i lepší cestou, protože...
..."můžeme o tom vést spory, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat..."

*

Své další články budu zveřejňovat pouze na serveru iDnes na adrese http://ivanavavrinova.blog.idnes.cz/
Jako poděkování všem, kteří mi pomáhali spoluvytvářet můj blog, zde zveřejním ještě jeden "rozlučkový" článek (a bude to pořádnej mejdan, jak se na tohle nucené rozloučení sluší :-) Takže "Držte si klobouky, jedeme..."

TOPlist

Jak mluvit s mužem

14. září 2010 v 16:02
Čím dál tím častěji se mi vybavuje výrok pana Wericha: "A pak si někde něco přečtu a myslím si, že je mi osm! ...Mě na tom fascinuje ten optimismus těch nakladatelství, že co čtenář, to blbec."
Tak přesně tytéž pocity zažívám , když mě občas zaujme nějaký tiulek článku na internetu a já neodolám, protože už samotný název mi spolehlivě zvedne adrenalin, a otevřu ho, abych si přečetla, co moudrého nám chce autor sdělit. Nejčastěji tyto pocity zažívám, když natrefím na článek z oboru Vztahy a sex. Kupříkladu včera...
"Jak mluvit s mužem" (nebo tak nějak, nemůžu ho najít, asi ho stáhli - mimochodem se vůbec nedivím) hlásal titulek a já pocítila šimrání v břiše. Tak to by mě zajímalo, jakýma bludama nás zase nějakej "psycholog" nakrmí. A tak jsem se začetla...
Vyznění článku v duchu "s chlapem musíte mluvit jako s tříletým dítětem, protože chlap je debil, kterej normální větě neporozumí, podrobně vysvětlovat a být konkrétní v tom, co po něm vlastně chcete, odhadovat jeho náladu a nepříjemné věci si nechat na příhodnější dobu, neotravovat ho s prkotinami...", no zkrátka moudrost stíhala moudrost.
Můj názor je ten, že s chlapem se má mluvit naprosto otevřeně a na nějaké psychologické kydy se každej chlap tak akorát vykašle. Jak mi nedávno napsal můj kamarád, tak chlap neví co chce a obvykle to zjistí až když je pozdě, zatímco ženská to pro jistotu nezjistí nikdy...
Ale zpátky k článku... Vůbec nejvíc mě fascinovaly "návody" jak konkrétní situaci slovně nejlépe zvládnout. Například, nějakou dobu řešíte něco nepříjemného, jste oba napjatí a rozčilení, doma dusno, a když se partner dostaví domů a vy s ním chcete probrat něco důležitého o čem bezpečně víte, že mu nebude příjemné, máte říct zhruba toto: "Vím, že jsme oba dnes unavení, ale chtěla bych s tebou něco důležitého probrat. Odpočineme si a potom si můžeme popovídat o tom, že zítra přijede na návštěvu moje maminka."
Představila jsem si, že se zrovna nacházím v situaci (ne tak úplně vzácné), že moje momentální nálada vůči partnerovi se nachází ve zběsile rozpolceném dilematu, zda svého partnera po příchodu domů hned mezi dveřmi zmlátit nebo raději znásilnit. A v této chvíli ze sebe začnu soukat naučenou a psychology prověřenou poučku: "Jsme dnes oba velmi unavení..."
Myslím, že v lepším případě by si pouze myslel, že mi hráblo, v horším případě by mi podal uklidňující lék a vyčkal příjezdu sanitního vozu.
Ale abych byla upřímná, i já se jednou nechala "ukecat" psychologickými studiemi a návody "Jak mluvit s mužem" a místo abych mluvila otevřeně a na rovinu, tak jak jsem zvyklá, začala jsem okecávat a psychologicky působit na svého tehdejšího partnera...
Pepču (svoji fenku) jsem si pořídila i přesto, že jsem věděla, že můj partner má fóbii ze psů. Strašně se jich bál, pořád měl pocit, že ho chtějí akorát pokousat. Trošku jsem se uklidňovala tím, že Pepča je malá, tak se jí třeba tolik bát nebude. No a jak už jsem ji měla doma, tak jí pořád říkal Baskerville. Ona totiž má spodní předkus a vypadá jako by pořád cenila zuby. A já jak mám občas takový ty zachraňovací stavy, tak jsem si zase jednou prohlížela stránky toho útulku, kde jsem ji našla a tam Zuzanka, taky taková malá a bílá (Pepča je černá jak bota), tak se mi hned zalíbila a začala jsem přemejšlet, že bych ji taky jako zachránila pobytem v mé domácnosti, ale přece jenom jsem neměla tolik odvahu, když jsem viděla, jak ten můj chlap sebou pořád cuká a uskakuje před tím malým něžným stvořením, jsem si říkala, abych si ho rovnou nepohřbila, když by uviděl dalšího psa. A tak že se zkusím nenápadně přeptat co by na to jako říkal, kdybych měla ještě jednoho pejska. Večer přijel, seděli jsme, povídali, Pepča mi vyskočila na klín a začala se mazlit a já "psychologicky" spustila: "Pepičko, co bys tomu říkala, kdybysme ti pořídili kamarádku, abys tady nebyla pořád sama..." Tak on samozřejmě hned zbystřil a jakou prej kamarádku. Tak já že Zuzanku, že je taky v útulku, že by se k sobě s Pepkem výborně hodily - jedna černá, druhá blondýna a okecávala jsem, že je taky útulková a jak by jim to spolu krásně slušelo, že by se měly určitě moc rády... a než jsem stihla přejít k hlavnímu psychologickému tahu a předestřít jak by to bylo záslužný, že jako bych ji zachránila z toho útulku taky, protože to si neumí představit, jak tam těm pejskům je, ikdyž se o ně starají jak nejlíp můžou, tak stejně jsou tam zavřený v tom kotci... tak najednou se můj partner naklonil k Pepče nezvykle blízko a povídá: "Vidíš, vole, pudeš za Zuzankou do útulku..."

TOPlist

Jak jsme chovali cvrčka

9. září 2010 v 11:31
Měli jsme doma mnoho zvířat. K mojí velké radosti a mámině velkému žalu. Hlavním obstaravatelem zvířecích přátel byl můj tatínek. Poté, co jsme chovali kanára, křečky, šneky (nevěřili byste, co všechno se dá chovat v krabici na balkóně v pátém patře paneláku, spíš teda po celém balkóně a přilehlých parapetech, jenom ne v krabici), kobylky, žížaly, chrousty a jiné běžné domácí mazlíčky, rozhodl se tatínek obohatit naše zkušenosti chovem tvora ne tak obvyklého.
Při návratu z volejbalového turnaje zastavil autobus, při dlouhé cestě z pochopitelných důvodů, na málo frekventovaném místě. A jak tak chlapi stáli v řadě u meze, tak se do jejich počínání ozval cvrkot cvrčka. Chlapi zbystřili. A pak zazněla věta, která normální pětatřicetileté muže změnila v lovící smečku.
"Hele, tady je někde cvrček, slyšíte? To je pěkná potvora, ten se vůbec nedá chytit."
"Prosím tě, proč by se nedal chytit?" ozval se první protest, "když ho obklíčíme, tak mi neříkej že ho nechytíme."
"No nedá se chytit, protože on se schová v tý svý díře v zemi a cvrká jak blbej a když ho chceš podhrabat, tak mezitím těma chodbičkama zdrhne jinam a za chvíli se ti ozve z úplně jinýho místa."
A už se začali přidávat ostatní: "No to bych se na to podíval, abych nechytil cvrčka. Za chvíli je náš. A kdo ho chytí, může si ho za odměnu nechat (by mě docela zajímalo, komu konkrétně se tohle vylíhlo v hlavě)."
Chlapi se změnili v malé chlapce a započali lov. Trval asi půl hodiny a je vám již naprosto zřejmé s jakým výsledkem - vyhrál náš tatínek.
Přijel domů, oči mu radostně svítily a v krabičce od sirek nesl nový přírustek.
"Chytil jsem cvrčka," oznámil nám s úsměvem, "dáme ho do sklemice, uděláme mu tam bydlení z hlíny a drnů a můžeš ho mít doma," mluvil už pouze ke mně, protože maminčin výraz ho nenechával na pochybách, že nadšení s ním budu sdílet pouze já.
"Půl hodiny jsme ho lovili!" snažil se ještě zapůsobit na maminku, aby ocenila jeho obětavost, "Pepan pořád tvrdil, že nejde chytit, tak jsme se vsadili, že kdo ho chytí, tak si ho může nechat. A já jsem vyhrál!" chlubil se.
Připravili jsme sklenici, venku vykopali pár drnů, nabrali trochu hlíny a mezi drny "zasadili" větvičky s lupením, aby měl cvrček hezký bydlení. Tatínek otevřel opatrně krabičku od sirek, ze které se ozýval neustálý cvrkot.
Vykoukl na mě nádhernej cvrček. Byl mnohem krásnější, než luční koníci, které jsem taky "chovala", hnědý a za hlavičkou místečko heboučké jako ze sametu. Byla jsem nadšená. Taky z toho jak krásně pořád cvrkal.
Cvrček dostal jméno (jenom si nemůžu vzpomenout jaký) a byl vpuštěn do svého nového obydlí. Chvíli se rozhlížel a po chvíli se neomylně zahrabal do hlíny. Pozorovala jsem sklenici celé odpoledne. Ani nevylezl. A co mě mrzelo nejvíc, že přestal cvrkat. To ale evidentně nemrzelo moji maminku, protože první její komentář k našemu novému zvířátku se nesl v duchu: "No už jsem myslela, že tady bude cvrkat jak blbej celej den."
Cvrček necvrkal, byl zalezlej v hlíně a mě pomalu opouštělo prvotní nadšení. Jenomže pak se začalo smrákat...
Tušíte správně, cvrček se probouzel k životu. Vylezl z hlíny a za chvlíli se neslo bytem neustálé cvrkání. Bála jsem se, že má hlad a tak jsem ho opečovávala, hladila, až mě nakonec máma musela zahnat do postele pod pohrůžkou, že jestli okamžitě nepůjdu spát, tak jde cvrček z domu.
No já se teda fakt snažila usnout... Ale cvrček se zřejmě rozhodl mi vypovídat celej svůj dosavadní životní příběh a cvrkal a cvrkal...
Postupně byl přemístěn na balkón ("To nemyslíš vážně, vždyť řve každýmu do oken!") a nakonec mu byl poskytnut azyl v komoře sousedící s ložnicí.
Usnula jsem. Ne tak moji rodiče. Ráno se vypotáceli nevyspalí a maminka jevila známky silného rozčilení. Tatínek kapituloval a slíbil, že cvrčka bude na noc ubytovávat dole ve sklepě paneláku, aby jeho noční život nerušil ten náš.
A tak se další noc neslo panelákem až k nám do pátého patra cvrkání našeho domácího mazlíčka a sousedi si začali ve výtahu předávat informace o tom, že se někde v paneláku usadil cvrček a řve jak blbej celou noc na celej panelák. A že kdo ho chytí, bude odměněn (tentokrát nevím proč nikoho nenapadlo, že nejlepší odměnou by bylo, že si může cvrčka ponechat, když se tak špatně loví).
A tak jsme s tátou vzali odpoledne sklenici a cvrčka konečně vypustili do přírody, kam stejně patřil a kde mu bylo nejlíp. Ale jestli si myslíte, že jsme naše chovatelské počiny tímto vzdali, tak se mýlíte. Následovala kočička a poté akvarijní rybičky (to byl zvlášť vydařený počin), ale o tom zase až někdy příště.

TOPlist

Uspořádáme 2. sraz blogerů a čtenářů? A kde?

4. září 2010 v 15:50
Vloni na podzim se uskutečnil 1. sraz blogerů a čtenářů Novinek. Myslím, že mluvím za všechny zúčastněné, že sraz se povedl. Rozcházeli jsme se s tím, že bychom se rádi znovu setkali...
Několikrát se tady na blozích v různých komentářích objevil dotaz nebo připomenutí, jestli, kdo, kde a jakým způsobem zorganizuje další sraz.
V pátek mi přišel mail od Josefa Sedláčka s dotazem "jak to vypadá se srazem a že by byla škoda nezorganizovat další". Mám stejný názor. Ráda bych se viděla opět s těmi, které jsem měla možnost poznat už vloni a jenom bych uvítala, kdyby se přidali i další odvážlivci a rozšířili naše řady.
Možností je několik...
Pan Kašík kdysi nabízel možnost uspořádat sraz pro změnu v jejich kraji. Nevím, jestli nabídka stále platí...
Další možností je, že si organizaci srazu vezmu na svá bedra opět já. V tom případě by se konal opět někde ne příliš daleko od Čáslavi.
Další možnost je, že se k organizaci srazu přihlásí někdo další.
Důležitý je i termín, proto bych ráda znala vaše možnosti zúčastnit se srazu ve stejném termínu jako vloni, to znamená v druhé polovině října.
Co je ale nejdůležitější vědět, jestli máte o uspořádání dalšího srazu zájem.
Proto vás prosím, pište všichni, kdo o účasti na srazu uvažujete, pište termíny které vám vyhovují a pište i o tom, kde by se případně sraz mohl konat a za jakých podmínek.
Za mě a za Josefa Sedláčka (Pepíku, já jsem málem jako Vaše mluvčí :-)) můžu říct, že se chceme srazu zúčastnit a těšíme se na Vás :-)
Připomínám, že sraz je pro všechny, to znamená pro blogery i pro čtenáře. Pokud někdo přišel na Novinky později, nechám zde odkaz na články z minulého srazu.
Takže rozmýšlejte, pište a věřím tomu, že 2. sraz blogerů a čtenářů Novinek se uskuteční :-)

*

http://ivana.blogy.novinky.cz/0910/prvni-dojmy-z-prvniho-setkani
http://ivana.blogy.novinky.cz/0911/fotogalerie-z-1-srazu-blogeru-i
http://ivana.blogy.novinky.cz/0911/fotogalerie-z-1-srazu-blogeru-ii

TOPlist

Noční návštěva

2. září 2010 v 10:38
Tak jsem zase dneska měla po dlouhé době velmi zajímavou noc. Netěšte se, žádné lechtivé historky z mé ložnice na vás nečekají. Ikdyž... Vlastně jsem celou noc spala s pocitem, že mě něco lechtá po těle...
Ve dvě hodiny v noci mě probudil neobvyklý zvuk. Otevřela jsem oči a rozespale koukala do tmy. Nevím, jestli se mi to nezdálo. Za chvíli se zvuk ozval znova. Teď jsem si už byla jistá. Někdo škrábe na sklo okna. V ten moment jsem byla vzhůru.
Tak teď co to je a kde to je? Jedno okno je zavřené, druhé otevřené, chráněné síťkou ze staré záclony. Jestli to prokousala nějaká myš, tak už může být taky uvnitř v ložnici. Potřebovala bych rozsvítit, ale vypínač k lampičce leží na podlaze, co když ta krysa číhá vedle něj a zakousne se mi do ruky v momentě, kdy se budu snažit rozsvítit? Statečně jsem zvolila místo rozsvícení bouchnutí do pelesti postele. Jenomže za chvíli se ozval zvuk znova. Nekonečně dlouho jsem vedla svůj vnitřní boj a nakonec pomalu spustila ruku dolů z postele. Ozvalo se zaškrábání na sklo okna. Je to dobrý, ještě pořád není dole, ale čumákuje někde u okna. Teď rozsvítím, ona se lekne a v tom leknutí na mě seskočí z parapetu přímo do postele a tady mě sežere, zase se mi začaly v hlavě rojit katastrofické scénáře. Nakonec jsem s největším sebezapřením spustila ruku k podlaze, nahmatala vypínač a rozsvítila. Hurá, nic na mě neskočilo! Okamžitě jsem začala s rekognoskací terénu. Na parapetech nikde nikdo, na podlaze, kam jsem viděla taky nic. A ticho...
Třeba se lekla světla a zdrhla zpátky do kanálku (to musím vysvětlit podrobněji - okna v ložnici jsou částečně pod úrovní terénu ve světlíku, ze kterého odvádí dešťovou vodu kanálek; bohužel kanálek nezajištěný jakoukoliv mřížkou). Už jsem si začala spokojeně odfukovat, když se ozvalo zaškrábání znova. A ještě silnější a vytrvalejší. Konečně jsem identifikovala místo odkud zvuk přichází. Ze světlíku zavřeného okna. Vystřelila jsem z postele a vedlejší otevřené okno s bouchnutím zavřela. Tak sláva, do ložnice se už ta bestie nedostane. V tom momentě jsem uslyšela skřípání jako by někdo okusoval okno. Pomalu jsem nadzvedla závěs, za nímž se rýsoval stín toho vetřelce.
A uviděla jsem "velmi pěkný" exemplář hlodavce. Nejhorší, že ten hlodavec byl fakt hezkej. To přece nemůže bejt potkan nebo krysa, ty jsou úplně odporný. Asi 15-20 cm dlouhá "myš", hnědošedá se světlými flíčky u předních nohou a na krku, nevypadá že by trpěla hlady, taková napapaná. Zaměřila jsem pozornost k ocasu, podle toho poznám, co to je. S odporem jsem přesunula pohled k zadečku a čekala, že uvidím ten hrůzostrašnej dlouhej tlustej ocas, kterej potkani mívají. Kdepak, "myška" měla ocásek tak 5 cm dlouhý a tenký.
Trošku jsem se přestala bát, ale vzápětí se svině zakousla opět do okna a mně naskočila husí kůže. Zabouchala jsem vší silou na sklo ve snaze ji vyplašit. Koukala na mě korálkovýma černýma očima a alespoň na chvíli přerušila svoji demoliční činnost. Tak teď tady budu asi do rána mlátit na okno, aby se mi bestie neprokousala dovnitř.
Vtom mě osvítil jeden z mých geniálních nápadů. Vběhla jsem do obýváku a popadla svého zachránce.
"Ťapec (tříměsíční kocourek), teď ukaž že tě tady nechovám marně. Za oknem je nějaká myší svině, koukej ji vyplašit nebo ji máme za chvíli v ložnici."
Ťapec sotva mžoural. Postavila jsem ho na parapet a pomalu zvedla závěs. "Myška" si se zájmem prohlížela kočičku a čumáčkem lezla a čichala po skle. Ťapec seděl na parapetu a jedinou jeho akcí proti myši bylo něžné zvednutí packy, jako by si ji chtěl pohladit. Začínal mě přepadat pocit zoufalství. Ti dva blbci se ještě chvíli okukovali a pak si začali spolu hrát. Každý z jedné strany okenního skla, "chytali" se pacičkami a moc se jim to líbilo.
Pochopila jsem, že kocourek mě nezachrání a odnesla ho zpátky do obýváku. Pak jsem si vzala peřiny, ze skříně vytáhla prostěradlo a ustlala si provizorně na sedačce. Jestli se ta bestie, která je buď dementní nebo ochočená nebo nemá pud sebezáchovy, prokryše až do ložnice, tak budu jenom doufat, že do rána k tomu ještě dveře do obýváku nezvládne. A ráno s ní zatočím!
Nějak jsem nemohla usnout. Jednak se Ťapec neustále dožadoval vstupu do ložnice, aby si mohl hrát se svým novým kamarádem a jednak jsem měla neustále pocit, že mi něco leze pod peřinu. Leknutím jsem sebou každou chvíli cukla, ale jedinej, kdo se mi somroval pod peřinu byl Ťapec. Nakonec jsem usnula...
Ráno jsem vešla do ložnice, abych zkontrolovala škody. Okno bylo celé, žádná díra na mě nikde nekoukala a "myška" nikde. Asi šla konečně spát.
Pustila jsem internet, abych zjistila co jsem to měla v noci za návštěvu a jak se jí zbavit. Po zadání hesla "hlodavci" do vyhledávače na mě obrazovka vychrlila tisíce odkazů. Svoji "myšku" jsem na žádné fotce nenašla. A co se týče způsobu její likvidace, tam jsem dopadla ještě hůř. Odkazy nesly názvy v duchu "Chovatelské potřeby, chovatelský ráj, pamlsky pro vaše hlodavce, správná výživa hlodavců". Mé zoufalství dostoupilo vrcholu: Já toho hlodavce nechci chovat, já se ho chci zbavit!

TOPlist

Vyměním staré za nové Zn: rychle a bez rozmýšlení

28. srpna 2010 v 18:16
Tohle povídání bude o starých schodech. Ale vlastně nejen o nich...

Asi to máme každý trošku jinak. Já mám ráda staré věci. Dýchá na mě z nich kouzlo prožitého a pokud jde o mé osobní věci, připomínají mi lidi a chvíle, které jsme společně prožili. Mám doma spoustu maličkostí, přáníčka zastrkaná v šuflíku, talismany, dárečky a každá ta věcička je mi něčím blízká. Některé probouzejí nostalgii, jiné připomenou co krásného jsem zažila. Schovávám je a opatruju. Některé jsou od lidí, které už nikdy neuvidím a ty si chráním jako oko v hlavě.

A mám ráda i staré domy. Bývají útulné, ikdyž někdy pro dnešní žití nepraktické. Cítím se v nich dobře a vždycky si představuju kdo v nich žil, jaký měl život, jaké radosti a jaká trápení, kolik v nich žilo a vyrůstalo dětí a jak panímáma pekla v peci chleba a pantáta přišel z pole a zasedl k dřevěnému stolu, na stole voněla bramboračka a celá tlupa dětí se nahrnula na tu dobrotu.

A mám ráda stará zákoutí. Miluju procházky historickými centry i vesničkami, kde se zachovaly staré roubené chaloupky, prohlížím si katedrály i malinkaté kostelíčky a kapličky na návsích. A staré schody...

Jedno takové zákoutí se starými schody jsem měla donedávna každý den přímo na očích. Žižkova brána. Je to místo, kde byl dříve, již za dob husitských válek, hlavní vstup do města obehnaného hradbami. A touto "branou" vedlo schodiště nahoru k náměstí vydlážděné starými dlažebními kostkami, na většině míst prošlapané tisíci nohou, které po nich chodily, zvlněné, ne právě pohodlné, zarostlé plevelem... A mělo svoje kouzlo...




A dneska už tady máme jiné schody. Moderní, dá se říct i pohodlnější, rovné... A kouzlo se ztratilo...



A tak když se tak dívám na ty nové schody, říkám si, jestli bychom neměli více přemýšlet, než se rozhodneme jít novou cestou. Jestli není dobré si připomenout, že ta stará cesta možná nebyla tak pohodlná, ale znali jsme ji a věděli, co od ní můžeme čekat, že v dešti můžeme uklouznout, pokud nepůjdeme opatrně, ale že nás zatím vždycky dovedla tam, kam jsme chtěli dojít. Že sice ta nová cesta bude asi pohodlnější, moderní, přímější, ale možná už na ní marně budeme hledat to staré kouzlo...

TOPlist

Kam dál