8. července 2008 v 0:40
Takže jsem si založila blog a teď tady sedím a marně přemýšlím, jakým moudrem se uvést. Moudro to nebude, jenom malej příběh, kterej mi udělal radost a pohladil po dušičce…
Naplánovali jsme letní firemní akci.
"V sobotu… Bude prase, pivo, letos to uděláme na téma zdravotnictví," pravil šéf a já jsem začala přemejšlet o kostýmu. Jsem ve firmě necelej rok, takže loňskej zážitek mě minul, ale viděla jsem fotky a tak mi bylo jasný, že to neošidím. Šéf převlečenej za Červenou Karkulku (téma Pohádkový les) mě nutil se vytáhnout. Během chvilky jsem to měla vymyšlený. Stejně s sebou budu brát Pepču (roční fenka, směs tří zahrad a miláček i všech v práci)…
Vzala jsem bílý tričko, původně určený pro moji dvouapůlletou neteřinku Kajču, na který jsem jí chtěla namalovat plastickejma barvama na textil krtečka, kterýho miluje (občas mě přepadne záchvat rukodělné práce a to jsou pak výrobky, někdy něco vyfotím, ať se můžete pokochat, asi nejvydařenější byl vyšívanej kalendář podle předlohy z nějakýho šílenýho časopisu, dostala jsem se k červenci a praskla ho do hadrů, to bylo stehů!!!, to bych dělala až do důchodu, horší že tři mušketýry jsem dokončila a obdarovala jima moji mamku, která ale byla tak statečná, že si je vystavila v obýváku, aby to vypadalo, že se jí líběj, postupně se přestěhovali do ložnice pod lampičku na nočním stolku, tam už přece jenom nebyli tolik vidět, a časem zmizeli úplně), červenou fixu a pes měl svoji roli jasnou. Oblíkla jsem Pepču do modelu, ani se nevzpírala, dokonce to vypadalo, že se jí v tričku líbí. Nepatrně mě znervózňovalo, že v tom vypadá trošičku jako debil, ale byla jsem přesvědčená, že jí to nevadí.
Potom jsem se rozhodla, že vyrobím k prasátku zelnej salát, kterej chutnal zatím úplně každýmu kromě mého bývalého manžela, tomu nechutnal z principu, proč by měl chutnat jemu, když chutná všem, ne? Nakoupila jsem suroviny a v pátek večer se pustila do výroby.
Když jsem krouhala druhou hlávku, přepadl mě neodbytný pocit, ŽE TOHO BUDE MÁLO (to je nějaká taková naše rodinná úchylka, nevím proč tím trpíme). Abych se uklidnila, rozhodla jsem se to zkonzultovat s Pepčou: "Co myslíš, Pepku, nebude toho málo?" Asi tomu rozuměla, protože její výraz vyjadřoval něco ve stylu: "No to je magor!!!" Nicméně jsem propočítávala pořád dokola, jestli deset kilo zelí bude stačit pro patnáct lidí a nakonec jsem se uklidnila. To když mi začalo docházet nádobí a zelí už nebylo kam dávat. Uvědomila jsem si, že vlastním zcela zánovní kbelík, protože si zařizuju novou domácnost a vybalila ho. Asi v jednu v noci jsem konečně dokončila salát a s pocitem dobře vykonané práce šupla do peří.
V sobotu po obědě jsem naložila auto a vyrazily jsme s Pepčou vstříct zážitkům.
První, co mě zarazilo hned po příjezdu bylo, že ačkoliv byla jedna hodina a prase bylo naplánovaný na třetí, tak se ještě ani nemotalo na rožni. Vytáhla jsem z tašky bagetu, kterou jsem si prozíravě koupila cestou pro případ, že by byl hlad, a hned se do ní pustila. Konečně se odněkud objevili šéf s Járou a okamžitě mě zaúkolovali, takže odpoledne začalo příjemně plynout. Jenom jsem se stihla zaradovat, když jsem zaslechla jejich starosti o to, jestli nebude dvacet pět kilo masa pro patnáct lidí MÁLO. Nejsem v tom sama!!! To byla úleva, tu úchylku mají i oni…
Kolem třetí se začali sjíždět ostatní.
Bylo to příjemný odpoledne a večer, Pepča zazářila jako pes záchranář ve svém bílém tričku s červeným křížem, smáli jsme se skoro pořád a hodně, prasátko bylo výborný a nebylo ho málo, salát se taky dostal na všechny, co chtěli, zbylo ho jenom asi osm kilo, klukům chutnalo pivo a holkám nějaký ty sladký blivajzy, který já bych teda k praseti nepožila, prostě prima den.
Někdy mezi půlnocí a ránem jsem se začala loučit. A tam se to stalo. Jára ke mně přišel, vzal si mě stranou a povídá: "Hele, Ivo, já ti musím něco říct, já jsem se doteď snažil se tvářit jako že mi nevadíš, ale ty seš fakt hrozná, no… jak to říct… asi…" Stála jsem jak tydýt, něco se smíchem koktala, že to vím a pořád mi to bylo nějaký úplně divný. "Jsem to chtěl ještě chvíli protahovat, něco jako že seš mrcha, ale to nejde… já tě mám rád." Byla jsem úplně vedle, tohle nebylo vyznání zamilovanýho chlapa, ale kamaráda, kterýho si dávno moc vážím. A bylo mi nádherně, povzneseně a měla jsem velikou radost z toho, že mi to řekl.
V neděli jsme jely s Pepčou zpátky pomoct s úklidem. Jára právě odvážel svoji Libušku do nemocnice, protože si zlomila ruku na kolečkových bruslích a uvítal nás šéf radostným zvoláním: "Pepčo, no pojď sem, ty seš nejkrásnější zdravotník, tobě to sluší, ty máš šikovnou paničku!"
A já jsem si znova uvědomila, jak moc ráda jsem, že jsem tyhle lidičky potkala, že s nima můžu pracovat, ikdyž je to někdy o nervy, a hlavně jak moc může bejt důležitý, když někdo ve správnou chvíli, kdy se něčeho takovýho nedostává, řekne MÁM TĚ RÁD a třeba jenom tím, že pochválí vašeho psa.
A tak to budu taky dělat co nejčastěji, protože ikdyž to v sobě vím, tak stejně je nejkrásnější to slyšet a chci aby to slýchali všichni, co jsou "moji".
Ano, ano. Přesně tak. Když máte kolem sebe príma lidi, kteří nezkazí žádnou legraci, hned je lépe i v zaměstnání
.
Moc pěkně napsané.
Přeju hodně úspěchů.