close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Máme doma šeble

13. srpna 2008 v 20:56
Někdy se to prostě stane. Zavítají do rodiny, nikdo je nezval, ale najednou s vámi bydlí a vy se snažíte je pomocí všech dostupných prostředků vystrnadit. A mezitím se chováte pro okolí velice zajímavým způsobem, protože se snažíte jejich existenci pokud možno utajit. Nicméně občasné poškrábání se na veřejnosti na místech na těle, kde to jinak běžně neděláte (no vydržet se to zkrátka nedá), a evidentní snaha držet si každého od těla, mluví samy za sebe. A pocit studu, co by si pomysleli lidi, že jsem nějaká nemytá špína, ten dokáže pěkně zamávat s každým.
*
Bylo mi asi dva a půl roku, když se tátovi podařilo přinést domů blechu. A začalo martýrium. Koupele, praní prádla, hygiena byla hlavním bodem našeho života. Bleše se zřejmě nejvíc zalíbilo u mě, takže po její návštěvě koukalo na svět, místo dítěte k zulíbání, zhlodané robě, bohužel začínající velmi dobře mluvit. Takže na starostlivé dotazy náhodných kolemjdoucích: "Co toho vašeho chlapečka (jsem holčička, béé) tak pokousalo?" jsem odpovídala za rodiče.
"Máme doma šeble," hlásila jsem i při nástupu do trolejbusu. Jednu cestu trolejbusem jsem ještě vyšperkovala následným dotazem na svého tatínka.
"Tatínku a kdy zase půjdeme támhle do tý hospody?"
Byla to tenkrát hezká procházka, museli jsme vystoupit už na další zastávce, marné bylo vysvětlování, že nejsem zanedbané dítě s nějakou těžkou chorobou (ty pupence jsem měla úplně na všech viditelných místech), které rodiče tahají do hospody, ale že se nám pouze podařilo se potkat s blechou a do hospody že chodíme akorát v létě na zahrádku, když si mě táta bere s sebou na volejbalový trénink a cestou domů se staví všichni na jedno pivo na stojáka, aby zahnali žízeň. Dav, vedený velice uvědomnělou a hlasitou paní, věděl své.
*
Mám kamarádku, je u mě jako doma. Jednou dvakrát týdně se sejdeme, dáme si kafe a probereme takový ty důležitý ženský věci, to jest chlapy.
Neobjevila se už delší dobu, pořád jenom telefony, tak jsem nekompromisně zavelela: "Koukej přijít, potřebuju se vykecat. A žádný výmluvy!"
Něco s ní je, proč by sem nechtěla, mě taky odmítá pustit domů, musím tomu přijít na kloub, co se s ní děje.
Přišla, udělala jsem kafe, sedly jsme a povídaly. Jana, jindy naprosto v pohodě, teď seděla na kraji sedačky, pořád jakoby jednou nohou na odchodu.
"Tak a už to koukej vybalit, seš fakt divná, kurnik, co ti to je? Sedíš tady jak na trní."
"Když, víš… Já mám vši. A mám strach, abych ti je tady někde nevytrousila. Přitáhla je Terezka ze školy," vypadlo z ní konečně.
Začala jsem se smát.
"Já se z tebe zblázním! A proč to neřekneš hned? Jsem myslela, že se něco stalo, seš úplně mimo!"
"Když já se trochu stydím. A víš co to je v práci? Pacienti si jdou na kožní pro mastičky a já tam mezi nima se zavšivenou palicí!"
Vši mi doma tenkrát nenechala, ale musela jsem slíbit, že kdyby mě začala svědit hlava, tak okamžitě dám vědět a ona mi na to něco dá.
*
Druhé setkání s blechou v mém životě jsem si snad ani nezasloužila. Stalo se to před několika lety. Dá se říct životní trapas.
Měli jsme doma pejska, takový malý tele, Vilda se jmenoval. Byl roztomilej, hodnej, akorát měl každý léto blechy. Když se začal škrábat, tak následovala kúra a Vilda byl za pár dní bez blech. Nikdy jsme nepřišli na to, kde k nim přišel. Pokaždé jsem se uklidňovala: "To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou."
Pár let to vycházelo. Tentokrát jsem se ale začala drbat i já. Ještě pořád mi to nedocházelo, ale večer jsem zalezla do koupelny a zhrozila se. Nevím, proč si ta potvora vybrala právě moje stehna, ale zhlodaná jsem byla dost. V hlavě mi problesklo: "Tak tohle bude strašný, zítra jdeš na gyndu."
Zoufale jsem začala přehrabovat lékárničku. Napustila jsem si vanu a začala s desinfekcí. Napatlala jsem na sebe všechno, co jsem našla, nakonec jsem ještě orvala na zahrádce skoro celou levanduli. Tlumí svědění a má sklidňující a léčivé účinky na štípance od hmyzu, to určitě zabere. S nadějí, že ráno to bude lepší, jsem šla spát.
Ráno to bylo ještě horší. Chtělo se mi plakat.
"Nedá se nic dělat, na to vyšetření prostě musíš, nějak to vydržíš," utěšovala jsem se.
Cestu do Prahy jsem přežila v pohodě, vezl mě manžel autem, ale absolvovat čekárnu před ordinací, to byl očistec. Znáte to, když se nemůžete poškrábat. A teď se zkuste tvářit jako by nic před čekárnou plnou lidí, když se potřebujete poškrábat málem v rozkroku. Myslela jsem, že se zblázním.
Konečně mě sestřička zavolala do ordinace.
Pan doktor začal pročítat moji kartu a téměř radostně konstatoval:
"Teda já vám povím, tohle se vidí jednou za život."
Ani netušil, jak hlubokou má pravdu.
"Tak si pojďte vedle, uděláme ultrazvuk."
"No a je hotovo, neuniknu," pomyslela jsem si. Naprosto odevzdaně jsem se vyškrábala na kozu, uvelebila se a zvědavě čekala, co bude dál. Pan doktor stál zády ke mně, připravoval ultrazvuk a lehce konverzoval. Spíš teda vedl monolog, protože moje jediná myšlenka, která přebila všechny ostatní vjemy, byla: "Teď to tady s ním sekne."
Za chvíli se pan doktor otočil a já jsem poprvé v životě viděla na vlastní oči něco, co jsem do té doby znala jenom z kreslených seriálů. V jedné vteřině mu prvně spadla čelist a hned poté mu asi o půl metru vyjely oči z hlavy (ještě že stál celkem daleko), problikly několikrát nevěřícně a zase se vrátily na své místo v očních důlcích. Celej Tom a Jerry :-))
Ale byl úžasnej. Zachoval dekórum, vyšetřil mě, domluvili jsme další návštěvu a při odchodu mi tlumeným hlasem řekl: "Namažte si ty štípance levandulí…"
Pokud by snad úplnou náhodou dotyčný pan doktor tento článek četl, což nepředpokládám, tak ho tímto srdečně zdravím a děkuju, že se zachoval tak galantně :-)
TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 14. srpna 2008 v 8:02 | Reagovat

Zvolila jste svědivé téma, ale je možno brát to i s humorem. Kdyby člověku v životě nehrozilo nic horšího než vši a blechy, byl by to téměř  ráj. Vši se rozdělily do tří druhů.Šatní, ty jsem viděl naposled v roce 1945 kdy sužovaly sovětské vojáky  stejně jako všechny armády před nimi, muňky ,lidově zvané filcky,  díky  módní depilaci to mají těžké  a nakonec vši dětské,kterým se docela daří i když vypadalo,že jsou na vyhynutí,Naši rodičové nás toho nadělení zbavovali petrolejovým zábalem,nebo rtuťovou mastí.Současné děti s násadou těchto zvířátek dokonce obchodují. Prostě,když se to netýká přímo nás, je to sranda.

2 Míša Míša | 14. srpna 2008 v 8:50 | Reagovat

Ivanko, vy mě vždycky dostanete ;)

Nádherný článek, jako vždycky ;)

Když jsme u té dětské upřímnosti ;)

Moje sestra, byly jí tak 3-4 roky,  v jedné restauraci v Liberci, kde jsme byli na výletě, zahlásila, poté co si nás (20 člené skupiny) asi půl hodiny nikdo nevšímal. "Pikoliku co je s tim vobědem!?"

Řeknu vám, že takhle rychle nás už nikde neobsloužili ;)

3 ivana ivana | 14. srpna 2008 v 14:10 | Reagovat

(1) fakt obchodujou? vynalézavost nezná meze :-)))

(2) míšo, díky, koukám že jste opravdu věrná čtenářka :-) a pikolík je dost dobrej :-)))))

4 Míša Míša | 14. srpna 2008 v 14:38 | Reagovat

(3) Jsem, protože když mi to v práci sejří, tak zalezu sem, vidím váš článek a to je záruka, že se vždycky pobavím :-)

Ještěže lidi jako vy jsou :-)

5 Demokritos Demokritos | E-mail | 14. srpna 2008 v 16:40 | Reagovat

Ta dětská upřímnost ve mně vyvolává také vzpomínku na jeden, dnes už úsměvný trapas.

Před lety jsme se ženou potřebovali řemeslníka, který by nám pomohl s opravou chalupy. No a kde jinde sehnat potřebné informace, než v místní hospůdce. A protože v té hospůdce bývalo vždy veselo, seděli jsme spolu s několika trampíky a kupou místních štamgastů, hráli a zpívali. A samozřejmě i něco vypili. Moc toho nebylo, zato však přímo ukázková směska, kterou o půlnoci završil pan hostinský několika lahvemi sektu. Jaké bylo, ranní probuzení,s ohledem na to, že ani jeden z nás si na pití moc nepotrpí, netřeba připomínat. Mokré ručníky na našich hlavách hovořily dostatečně výmluvně.

O pár měsíců později, jsem s tenkrát tříletým synem, doprovázel ženu na oslavu MDŽ a její paní vedoucí na uvítanou nabízela, jak jinak, štamprdličku likéru. A v tom okamžiku to přišlo.

Syn se na ženu podíval svým dětsky nevinným pohledem a prosebně prohlásil:"Mami prosím tě nepi to, budeš zase nemocná".

Krve by s v nás v tu chvíli nedořezal a pro paní vedoucí jsme v tom okamžiku byli nenapravitelnými alkoholiky.

6 rucuk rucuk | E-mail | 18. srpna 2008 v 11:06 | Reagovat

Nedá mi to, abych nepřispěla svojí troškou do mlýna: O těch dětech, měli jsme pár takových zážitků, tak jen ten poslední, dost trapný. Stála jsem s naším nejmladším ve frontě na nějaký salám, před námi stála v krátkých šortkách mladá paní, dost vysoká. Nevěděla jsem ovšem, že 3 letého synka upoutají její nohy. Najednou se paní otočila, napřáhla ruku a já mohla dostat pěknou facku. On ji ten holomek pěkně štípl do stehna a paní si myslela, že nějaký nemrava. Bylo mi trapně, okolo se lidi smáli, ale paní se moc nesmála. S těmi blechami: my jsme je občas domů dotáhli  z kina. Já měla spíše štěstí, blechy skákaly spíše na manžela  a prostředního kluka. Na štěstí to byla vždy jen jedna a dala se zamáčknout. Dávali jsme na to Alpu, pak jste aspoň nevěděli co vás víc štípe. A nesvědilo to tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama