Mám štěstí potkávat v životě nádherný lidi. A potom zažívám nejhorší okamžiky, když se dozvím, že je už nikdy neuvidím.
Znala jsem ho odmalička. Byl (to slovo byl se píše hrozně špatně) to výbornej chlap. Rovnej. V pubertě jsem do něj byla tajně zamilovaná, dokonce jsem mu tenkrát napsala básničku. Začínala nějak…
Odjel jsi
a zůstaly po tobě koleje v trávě…
Dál si to nepamatuju, ale bylo tam něco o tom, jak se těším, až ho zase uvidím. Nikdy ji nečetl, schovala jsem ji někam do svých "pokladů", styděla jsem se.
Vídali jsme se zřídka, ale pokaždé to bylo moc fajn, nezkazil žádnou lumpárnu, spíš je sám vymejšlel :-), hrál na kytaru a nádherně zpíval. Všichni ho přemlouvali, aby se snažil prorazit, ale jemu stačilo si zabrnkat se svojí kapelou na zábavách, "velký" svět ho vůbec nelákal. Měla jsem to štěstí sedávat s ním do rána u nás na chalupě u ohně, poslouchat a zpívat si s ním.
Jako každej, i on dělal chyby. Tu největší udělal, když sedl po pár pivech za volant, že musí dovézt kamarádovi ryby, které nachytal. Je to přece kousek, tři kilometry? Možná ani ne. To se nemůže nic stát (kolik lidí už za tohle přesvědčení zaplatilo životem svým nebo životem někoho jiného a přece jsme nepoučitelní). Už nedojel…
Jeho život skončil ve vraku auta. Bylo mu 51 let.
Omlouvám se, jestli se někomu zdám patetická, ale moc to bolí…