30. srpna 2008 v 10:58
Mám o osm let mladší sestru, která ve svém raném mládí trpěla trošku nedochvilností (spíš jsem trpěla já), což mi, protože jsem po mámě a všude musím být přesně, bralo občas docela nervy. Pracovaly jsme v té době obě v Praze a protože jsme bydlely každá na jiném konci, scházely jsme se většinou někde v centru, kam jsme to měly nejblíž z práce.
Já byla přímo 'v jámě lvové'. On jenom samotný dotaz někoho z mých známých: "A kde přesně v tý Praze děláš?" stál za to.
"Na rohu Jungmannova náměstí a Perlovky," odpovídala jsem a už tušila reakci. Smích a odpovědi typu: "No líp sis nemohla vybrat."
Jeden den mi ségra zavolala: "Zdar Ivan (docela drzá na to, že je o tolik mladší, vůbec neposlouchá). Víš, že je zítra v Malostranský besedě Žalman? Tak vyrazíme, ne? Počkej na mě v šest v práci před vchodem, zajdeme si ještě předtím někam na večeři."
Druhý den jsem oděná do červeného baloňáku vykráčela v šest do víru velkoměsta. Chvíli jsem přešlapovala kolem výloh a koutkem oka sledovala lidi, kteří vycházeli z metra. Ségra nikde. Po deseti minutách jsem vytáhla z kabelky mobil a zkusila jí zavolat.
"Ať děláme, co děláme..."
Típla jsem to.
"Za kolik?" ozvalo se za mnou.
"Co za kolik?" nechápala jsem prvně, ale vzápětí mi to docvaklo. Zrudla jsem a začala prchat.
"No nazdar, tak teď tady šmatlám v červeným baloňáku a kolemjdoucí mě mají za šlápotu," zděsila jsem se. Začala jsem být silně paranoidní. Nenápadně (asi jako když vedle vás sedícímu cestujícímu v metru čtete jeho noviny) jsem pošilhávala po každém chlapovi a když se nějaký vydal mým směrem, odsunula jsem se o pár metrů k jinému výkladu a předstírala zájem o vystavené bankovní produkty. Vydávali se mým směrem čím dál častěji (kurnik, odkud se rojej takhle brzy?), protože moje nenápadnost byla tak okatá, že neměli pochyby, že jsou na správné adrese. A ségra pořád nikde.
Stála jsem s hlavou zabořenou do výlohy, studovala výhody spořicího účtu a v duchu proklínala střídavě ségru, nedochvilnost a chlapy. Protáhlé: "Háááááj, hau mač..." mě vyprovokovalo k dalšímu úprku.
Strávila jsem tak asi čtyřicet minut. Konečně se ségra vyhrnula z metra.
"No to je dost! Jsem mohla bejt už po večeři, mít vyděláno a 'eště i jiný věci'," použila jsem jeden z našich výrazů.
Ségra se začala smát: "No vidíš, Ivan, ještě jsi mohla udělat štěstí. Úplná Pretty Woman!"
Před válkou měly šlápoty korzo u Prašné brány tak jako dnes v Perlovce. Vyjádřit se o někom jako o holce od Prašné brány,bylo stejně urážlivé jako dnes o holce z Perlovky. Po válce, v budově,kde je nyní Komerční banka , byl ÚV Komunistické strany. Odpůrci této politické strany se toho radostně chytli a hovořili o těch kurvách od Prašné brány. Možná to byl jeden z důvodů,proč komunisté na této adrese dlouho nepobyli.