close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Výcvik psa

14. srpna 2008 v 10:48
Zná to asi každý, kdo má psa. Počáteční snaha o výchovu psího jedince se postupem času změní ve zbožné přání "no snad poslechne alespoň někdy" a je úspěšně završena v momentě, kdy si páníček konečně přizná, že "výcvik proběhl k oboustranné spokojenosti, páníček už poslouchá na slovo".
Ovšem čas mezi odhodláním a rezignací bývá velmi svízelným životním obdobím.
*
Jeden z nejhezčích výcviků jsem viděla na sousedově zahradě. Přivedli si domů retrívra, krásnej pes, oči chytrý. Páníček se rozhodl naučit ho pár základních povelů. Pořídil si příručku, nalistoval kapitolu Aport a jal se provádět cvičení. V příručce autor radil, že povely musí být řečeny důrazně a musí být krátké, aby si je pes dobře zapamatoval. Soused si už evidentně druhou část nepřečetl.
Cézar ležel na trávníku a oddaně sledoval pána. Ten mu dal očuchat klacek, hodil ho přes celou zahradu a vyrazil ze sebe: "Céééééééééééé - za - re! - Při - nes - mi - to - sem - ! - Hned - ! - Teď!"
Cézar ležel jak kravskej vocas a nechápavě koukal, co to po něm páníček chce. Tohle trvalo asi půl hodiny, jediný pohyb, který bylo možno zaznamenat, když se soused sebral a běžel si pro klacíček a následné radostné vrtění ocasem, kdy Cézar dával jasně najevo, jak je rád, že mu ho pán opět přinesl.
*
Měli jsme doma už několik psů a nejraději vzpomínám na Beníka. Byl to knírač, pepřák, chytrej jak opice a vyčůranej jak mrak. Ségře bylo asi třináct let a začala štěně vychovávat. Pamětliva pokynů příruček velela: "Bene, ke mně!" a plácala se rukou do nohy.
Ben se ani nehnul, koukal tím pohledem, jakým to umějí jen psi (můj šéf tvrdí, že jsem to výborně odkoukala, když mám průšvih, koukám úplně stejně) a neměl se k žádnému plnění rozkazu. Půlhodina je zřejmě nějakej časovej horizont, jak dlouho člověk vydrží. Po této době se totiž ozývaly čím dál důraznější povely ségry pronášené už téměř fistulí, které zněly asi takhle nějak: "Biny, ky mni! Ky mni Biby!" Ben znuděně ležel a packou si zakryl oči, asi se na to už nemohl dívat. Začaly jsme se s mámu smát a ségra konečně výchovu pro ten den vzdala.
Dost děsný bylo chodit s Benem na večerní procházku. Já jsem v té době už nebydlela u rodičů, takže tato povinnost zůstávala většinou na mámě. Beník pokaždé zodpovědně následoval paničku, aby těsně před návratem takzvaně vzal kramle. Prostě se mu ještě nechtělo domů.
Máma se brzy začala bránit a chtěla, aby s Benem chodil táta, ten se ale hned na začátku zařekl: "Ať si nikdo nemyslí, že mě s tím psem uvidí někdy venku." Na prosbu mámy, aby psa vyvenčil, že jí vždycky uteče, sebevědomě prohlásil: "Protože to s ním neumíš, ti ukážu, jak poslouchá." Vyrazili teda oba.
Ben se celou vycházku zodpovědně držel v blízkosti rodičů, na chvílemi vydávané povely táty reagoval okamžitě a bez odmlouvání a tátovo sebevědomí rostlo.
"Vidíš, jak se vychovává pes, poslouchá na slovo," stihl ještě sdělit mámě. V té chvíli se vraceli k paneláku, na svahu pod ním byly čerstvě vysázené zakrslé borovičky a Beník do nich radostně vběhl, rozhodl se, že si bude hrát na schovávanou. Bylo vidět jenom vlnění stromků, jak mezi nima pobíhal a občas škodolibě vystrčil někde čumák, aby vzápětí zase zmizel.
Táta začal velet: "Bene, ke mně! Ke mně!"
Pro Beníka to byl signál k další radostné honičce, moc se mu to líbilo. Z jedné strany boroviček pobíhala s roztaženýma rukama máma, z druhé táta a mezi nima pes, kterej se přiblížil pokaždé na takovou vzdálenost, že rodiče měli pocit, že teď už ho konečně chytnou, aby se vzápětí ujistili, že by musel přiběhnout o půl metru blíž, čehož si byl velice dobře vědom. Táta nepřestával velet a Beník nepřestával mít radost z té krásné hry na honěnou.
V osmipatrovém paneláku se začínala otvírat okna a sousedi zvědavě zjišťovali, co se to děje. Naskytl se jim obrázek mých rodičů, kterí proti sobě, každý na jedné straně borovic, běhali s roztaženýma rukama připravenýma k odchytu zvířete ze strany na stranu, psa nikdo neviděl a do toho konečně tátovi ruply nervy a jeho povely se změnily na vyhrožování.
"Ty bestie, ty si myslíš, že tě nechytím. Počkej!"
"Ježiši, přestaň řvát, vždyť si budou myslet, že to řveš na mě!"
Beník skákal v borovicích hodně dlouho. K odchytu došlo díky tátovi, který jako zdatný volejbalista se vrhl volejbalovou rybičkou mezi borovice. Máma snad poprvé v životě byla ráda, že se náš tatínek věnuje tomuto sportu.
TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 14. srpna 2008 v 12:13 | Reagovat

Skvěle popsaná situace, kdy se věc obrátí tak, že páníček je cvičen pejskem. Já jsem s  tím neměl nikdy problém, protože jsem vyrůstal se psy a neztratil nikdy dětskou  schopnost si s nimi rozumět. Úspěšně jsem naučil ledadco i kočku a výtečné spolupráce jsem se dočkal při výcviku kozy. Jsou nesmírně inteligentní.Zkušenosti jsem uplatnil i při výchově dětí až jednou jsem narazil.Pokoušel jsem se vycvičit fretku. Když jsem zjistil,že by mě to stálo vlasy,vzdal jsem to a přistoupil na její podmínky. Potom už jsme se měli moc rádi.

2 týna týna | 14. srpna 2008 v 13:03 | Reagovat

jojo to znám...moje milá fenka se vyznamenává tím že slyší na neobvyklé povely..no povely jsou vlastně obvyklé,ale prostě se to projevuje tak,že když chci aby šla ke mě,tak na ni volám zůstaň...zní to asi dost praštěně,ale ona má takovej strach že ji tam chci nechat,že je okamžitě u mě :-) takže to funguje..

3 MIRA MIRA | 14. srpna 2008 v 13:33 | Reagovat

Autorka

Hezký článek, pobavil jsem se, mám rád tento humor.

caracola:

Kočka se může něčemu naučit? To bych moc potřeboval poradit jak na to, máme absolutně dominantního kocoura. Dodržuje pouze hygienu, jinak na nás "hází bobek", ovšem s veškerou noblesou. :-)

4 Dara Dara | Web | 14. srpna 2008 v 13:35 | Reagovat

Tak jednoho Bena doma mám (i když dneska už se jmenuje Honey) a moc dobře vím, o čem je řeč. Já ho mám tedy z útulku, když přišel nějakou výchovu měl, ale ty kramle... to maj asi společné. Nebo leží na zahradě, pozoruje dění, ale jen do té doby, dokud je pozorován. Pak zmizí jak pára nad hrncem. Holt je to tulák a je vych..čůraný jak díry do sněhu... Ale jinak se učí rychle. Jak jde o úplatky nebo o lumpárny, to se učí hned. Na povel "mrtvej pes" sebou plácne o zem, ale nemyslete si, nebude to zadarmo. A stejně tak je to s "kutululí". Hrozně rád bude válet sudy, ale piškot musí bejt. :-)

Takže Benům zdar a pejkům nazdar. :-)

5 masenka masenka | E-mail | 14. srpna 2008 v 13:45 | Reagovat

Jednou přivedl syn štěně,argentinské dogy,štěně ,které mělo být utraceno,protože bylo úplně hluché.Ř íkali jsme jí Andula,byla krásná a moc chytrá.Vyrůstala spolu se 7letou kníračicí ps.střední.Aida se o Andulu starala ,učila jí štěkat za plotem,všechny povely opakovala,naučila se znakovou řeč.Syn jí cvičil ,plácnutím ruky o nohu přiběhla a sedla si ,jak správně cvičný pes,povelem ruky směrem dolů si sedla a tlesknutím si lehla.Nikdo se sousedů nevěděl ,že neslyší.Neměla v sobě žádnou agresivitu,s každým byla kamarádka,na hlídání se sice nehodila,to spolehlivě zastala Aida.Když jí byly dva roky,museli jsme jí dát pryč,protože jsme se stěhovali.Vzali si jí bezdětný manželé,které jsme dobře znali,a kde se má moc dobře a jsou s ní šťastný.Horší to bylo s Aidou,stále stála u vrátek a stýskalo se jí po půl roce pošla.

6 Míša Míša | 14. srpna 2008 v 14:13 | Reagovat

jj, taky cvičíme 3 měsíční štěně, taková směska "bojových" plemen, jak se tomu dneska říká...

Už umíme sedni, zůstaň, ke mně se učíme a nejlíp slyší, když zahulákám: "Večeřééé!" :-D

(5) masenka - A to stěhování nešlo zařídit jinak, aby Aida mohla být s vámi? Jak jste to zvládla vzdát se kamaráda, který s vámi byl tak dlouho?

7 kloistr kloistr | 14. srpna 2008 v 17:18 | Reagovat

Zvire se nejlip cvici, kdyz je hladove. Na dobrutky. Mam vycvicenou kocku. Pribehne na zavolani. Taky je dobre dusledne trvat na nekterych vecech. Nasi cicu jsme dostali jako petimesicni rozmazlene kote plne zlozvyku. Nejhorsim bylo, ze si s oblibou lehala na hlavu ( nam lidem), to jsem ji odnaucil velmi rychle, pokazde letela z postele. Naopak ona me odnaucila vystrkovat v noci ruce a nohy z podperiny. Vzdicky po nich chnapla. Taky je dobre nenutit cicu do mazleni kdyz nechce. Mi mame dohodu, ona chvili pretrpi me vzeti do naruce ( obcas teda s remcanim), ale vi, ze ji ponuchlam a dam pokoj a na oplatku ja ji pustim vodovodni kohoutek kdykoliv si preje. Obcas je trochu nepohodlne byt panem smecky, protoze to nebohe zvire s vami chce spat a chce se pritulit zrovna k vam, protoze vas miluje nejvic a ani novy pelisek hned vedle vasi postele s tim nic nenadela. Proste je dobre se v necem cice podridit a dat ji to najevu, ted je po tvem a ona se rada podridi v tom co po ni vyzadujete vy, aspon u nas to tak funguje. A pak to vrni a vrni a vrni.

8 masenka masenka | E-mail | 14. srpna 2008 v 17:19 | Reagovat

6)Míša

Ajda zemřela asi týden před stěhováním,původně měla jít s námi do nového bydliště.Do dnes na ní vzpomínáme ,bylo nám po ní dlouho smutno.....nedávno jsme se byli podívat na Andulu,má se jak prase v žitě,válí se na kavalci ,měli jsme radost,že nás poznala,je chytrá a poslušná.:-)

9 Míša Míša | 14. srpna 2008 v 18:43 | Reagovat

(8) V příspěvku výše jste psala, že pošla po půl roce a teď týden před stěhováním? Nějak se v tom nevyznám, ale to je fuk. Hlavně že aspoň Andulce se daří dobře, já bych se pejska nedokázala vzdát :(

Jsou to takové moje děti, parťáci na celý život ;)

10 masenka masenka | E-mail | 14. srpna 2008 v 20:09 | Reagovat

9)Míša

pošla po půlroce (přesněji pět měsíců a deset dní) po odchodu Anduly ,,omlouvám se ,,za nedorozumění,,asi jsem se špatně vyjádřila

Já Vám rozumím,i pro nás to bylo těžké se jí vzdát,ale stěhovali jsme do míst,kde jsme jí nemohli mít.

11 Míša Míša | 15. srpna 2008 v 9:05 | Reagovat

(10) Jo takhle, stýskalo se jí po Andulce a ne po vás ;) Sice to trošku trvalo, ale cvaklo mi to ;)

A jezdíte za ní na návštěvy? Pozná vás?

Každopádně doufám, že jste si pořídili nového kamaráda, život bez psíka je na prd... :-)

12 masenka masenka | E-mail | 15. srpna 2008 v 20:55 | Reagovat

od doby změny bydliště,jen jednou jsme Andulku navštívili,,ano jak jsem psala ,poznala nás.Máme fenku z útulku,asi tříletou,Belu,je podobná Ťapce z pohádky ,,Mrazík".. ale celá plavá,,je neuvěřitelné,jak je vidět ta její vděčnost ,stále je s námi a nehne se ode mne,když běhá na zahradě,musí mně mít stále na očích.Když odjíždím autem do práce,čeká celou dobu u vrátek než se vrátím,pak má ohromnou psí radost.Je moc hodná a poslušná,máme jí moc rádi.

13 Lin Lin | 16. srpna 2008 v 12:37 | Reagovat

Dík, Ivčo :-)

Moc hezky se to čte a tak trochu jsem si zavzpomínala na všechny chlupáče, které jsme měli.

Já nevím, ale psi mě vždycky poslouchali nějak sami od sebe.  Zato brácha...ten by mohl vyprávět :-D  Měl dogáka, který si z něj dělal vyloženě srandu. Ze mě ne, mně stačilo se jen "blbě" podívat a poslechl na slovo.  Ale bráchovi dělal jen naschvály. Jeden takový "výchovný pokus" brácha završil větou : "Jen počkej, ty bestie, to si vyřídíme doma!!"  No...a tahle věta se u nás v rodině stala "nesmrtelnou" :-)

14 ivana ivana | 16. srpna 2008 v 13:22 | Reagovat

(13) lin, zdá se, že bestie je velmi rozšířené oslovení, když už je člověk v koncích :-)))

15 Lin Lin | 17. srpna 2008 v 11:05 | Reagovat

Bestie je fajn oslovení :-D U nás se  jím nefackuje, ale jen tak šťouchá :-) Fackovací je např. oslovení "kreténe"  :-)

16 diviznacka diviznacka | E-mail | 16. listopadu 2010 v 23:41 | Reagovat

Perfektní. Pes nejlíp pozná, jak znemožnit svýho páníčka. A nic na tom nemění fakt, že to činí s láskou... Kitty. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama