6. srpna 2008 v 22:12
Znáte ten pocit, kdy si řeknete: "A teď jsem v pohádce?"
Vím o spoustě krásných míst, ráda se tam vracím a doslova mě "nabíjejí". Mám je "v sobě schovaný" na horší časy. A objevila jsem před několika lety jedno, právě to nej…
Přesun přívozem na druhou stranu lipenského jezera pro mě byl malým dobrodružstvím. Vzhledem k mojí hrůze z hloubek a sklonu k závrati (mám ji už na židli při věšení záclon, při shlédnutí fotografie, jak nějací šílenci visí někde nad propastí a drží se jenom řetězu, se mi chce vrhnout, kamarádi, aby mi udělali radost, mě těmito snímky hojně zásobují v mailech, to jsou stejně fotomontáže, mě nikdo nepřesvědčí, že by se tam někdo vláčel jen tak) se místo na voru (tomu vehementu tak budu říkat, vím já, jak se to jmenuje?) - úplně na kraji, opřená o řetěz, který měl zabraňovat v pádu do vody (to si snad dělají srandu!!!) nezdálo jako ideální. Plavbu jsem trávila přemýšlením, jestli spadne do vody prvně kolo nebo já, až se mi ta škeble zatočí pořádně, zatím se projevovaly jenom náznaky. Nicméně jsem nějakým zázrakem přežila bez úhony a radostně vyskotačila hned jak vor přirazil k protějšímu břehu.
Nasedla jsem na kolo, manžel zavelel a vyrazili jsme.
Cesta vedla stále mírně do kopce. Čím dál jsme jeli, tím se mi kopec zdál příkřejší. Na kole se spíš vozím, nejsem žádnej závodník, abych lámala rekordy, začínala jsem funět, bylo úděsný dusno. Po deseti kilometrech jsem toho měla plný zuby. Kupodivu se ale v dálce před námi objevil penzion, který tam podle mapy měl stát.
Kupodivu, protože můj manžel občas nezvládal práci s mapou, např. si ji otočil vzhůru nohama, takže jsme jeli skoro přesně na opačnou stranu, než jsme zamýšleli. A skoro přesně, protože on ještě trpěl jakousi potřebou neustále zatáčet. To se nejhůř projevovalo při jízdě autem, já navigovala.
"Teď pojedeme pět kilometrů rovně".
Po půl kilometru, když jsme se blížili ke křižovatce, se můj muž zeptal: "Tady doleva?"
"Ne, ještě skoro pět kilometrů pořád rovně."
Na další křižovatce už bez ptaní zabočil nekompromisně doprava.
Vlahým okem jsem popatřila na penzion a slezla z kola, tohle už nevyšlapu, to kolo dotlačím. Manžel mě následoval, taky toho měl dost. Vzhledem k tomu, jak jsme byli utahaní, to dusno bylo fakt nesnesitelný, nás vůbec nenapadlo se rozhlížet, sveřepě, hlavu skloněnou, jsme tlačili kola nahoru. Ještě pár metrů!
Zastavila jsem se u terasy a otočila se za sebe, abych se konečně rozhlédla.
Nejsem věřící, ikdyž asi každej má nějakou svoji víru, já taky, ale první, co mi naskočilo v hlavě a samotnou mě to překvapilo, bylo:
"No ať mi nikdo neříká, že není nějakej Bůh! Tohle přece musel někdo udělat!"
Byla to nádhera, přiložená fotka ani žádný popis nemají tu moc ukázat pocit z krajiny, která se před vámi otevře. Takže vám radím, až budete někdy na Šumavě, jeďte se podívat na Zadní Zvonkovou. Nebo jeďte na Šumavu právě proto, abyste se tam podívali. Tohle je potřeba "ochutnat" :-) A neotáčejte se, dokud nebudete nahoře!
Až pojedete okolo hospody U Josefa, stavte se paní Ivano, zvu Vás.
Dobrý den