Velice dlouho jsem zvažovala, zda otevřít toto téma právě na blogu. Je to téma velice citlivé a týká se těch nejintimnějších věcí v životě lidí, kteří chtějí mít dítě.
Nepíšu o něm proto, abych se vystavovala obdivu, jak jsem statečná, nepíšu pro soucit, nepíšu ani pro odsouzení. Píšu pro lidi, kterým by moje zkušenosti mohly nějak pomoci třeba se jenom zorientovat v tom, co je čeká, pokud mají podobné problémy, píšu pro povzbuzení, když někomu "dochází dech" a není si už sám jistý, jestli to všechno stojí za to (věřte, že vydržíme hodně, ale občas je lepší si včas říct "na tohle už nemám"), protože všechny tyhle pocity důvěrně znám a v době, kdy jsem tyto věci prožívala bych uvítala, kdybych si někde mohla přečíst obyčejný příběh (přestože můj nakonec kvůli "selhání lidského faktoru" obyčejný vůbec nebyl) a srovnat si svoje myšlenky se zkušenostmi někoho jiného.
Přestože závěr mého příběhu vyzní tak trochu jako ze špatného filmu (tohle trošku autorka přehání s fantazií, to se přece nemůže stát), nepíšu ani kvůli pomstě. Chci jenom upozornit na věc, která se může stát a právě proto, že se jedná o tak citlivou záležitost, může být těžké se s ní vyrovnat.
Záměrně neuvádím jméno zařízení, ve kterém k těmto politováníhodným událostem došlo i přestože jsem si vědoma toho, že tento příběh může vrhnout špatné světlo na jiná zařízení tohoto typu, ale chyby dělá každý, takže k podobným nedopatřením (to slovo je velice lichotivé) může dojít všude. Neuvádím jméno také proto, že ačkoliv jsem odtud odcházela nakonec velice rozčarovaná a v dost těžkém šoku, musím na druhou stranu uvést i to, že po několik let, kdy jsem zařízení navštěvovala, se ke mně většina personálu chovala velice dobře a myslím, že péče a snaha mi pomoci byly upřímné, takže zveřejněním jména zařízení nechci uškodit.
Vzhledem k tomu, že mám za dobu po kterou jsem o dítě usilovala některé lékařské termíny zažité (jsem už tak trochu gynekolog amatér), může se stát, že některým věcem nebudete úplně rozumnět, pokud se tak stane, napište mi a já věc ráda vysvětlím srozumitelněji.
Ne snad že bych toužila tady sepisovat svůj životopis, ale pro pochopení příběhu je nutné objasnit i věci, které všemu předcházely, příběh tedy rozdělím do několika kapitol.
Na závěr tohoto úvodu chci dopředu říct jednu věc. Ačkoliv konec není pro mě šťastný, někomu může připadat pesimistický, nechci nikoho zrazovat od snahy mít vlastní dítě, to rozhodně není záměr. Naopak chci pomoci, ono vždycky může být hůř... Pokud byste mi dnes položili otázku, jestli (kdybych tušila, co mě všechno čeká) do toho šla znova... Šla. Šla bych do toho znova, přestože jsem si zažila, co jsem zažila. Budu ráda, když to bude pro někoho povzbuzením, ale i pomocí v přemýšlení nad hranicí, kam až se dá jít, co všechno ještě zvládneme... A že není žádná statečnost "jet nadoraz", ale nejstatečnější je se nakonec umět vyrovnat s případným nezdarem a hledat jiné cesty.
Na závěr chci ještě poprosit čtenáře, volte prosím citlivě slova do svých případných komentářů, ne snad kvůli mně, ale pro lidi, kteří podobným životním obdobím právě procházejí a vím z vlastní zkušenosti, že ublížit může i dobře míněná rada.
Ivanko, je dobré, když se podělíte o zkušenost. Sama jsem tuto záležitost měla spíše opačnou, ale přece jen omezenou nemocí v mládí, kdy mi nedoporučovali mít dítě před 20. rokem a pak dobře sledovat reakci plic. Rodiče zemřeli na TBC. Nechtěla jsem nechat sirotky. Děti jsem ale chtěla mít a chápu touhu každé ženy, znám i takové, které přes veškerou snahu dítě neměly. Také jednu, která si s manželem adoptovala holčičku a když té bylo 6 let, byla maminka ve 41 letech těhotná. Měli chlapce, dopadlo to dobře, děti se měly rády jako vlastní sourozenci. Naděje je nutná. Asistované těhotenství není nic špatného ani odsouzeníhodného. Je to jen krajní řešení před adopcí . Jen by se mělo podařit, příjemné to není.