17. září 2008 v 0:45
Odmalička jsem měla ráda děti. Toužila jsem po setřičce a nakonec jsem se dočkala (čau B.:-). V době dospívání jsem si snila svoje sny o rodině a dětech, budu mít dvě, možná i tři, určitě...
*
SOBOTA
"Já nevím, je mi nějak blbě," stihla jsem ještě říct manželovi a utíkala na záchod. Začala jsem zvracet a v břiše mě dloubala pichlavá bolest. Po pár minutách se mi trochu ulevilo, ale bolest v břiše nepřestávala. Vrátila jsem se do pokoje.
"Prosím tě, asi pojedeme domů, je mi divně."
Všichni se na mě tázavě podívali.
"Nezlobte se, domluvíme se příště, jak sem pojedeme," omlouvala jsem se.
"Hrozně jsem se na vás těšila, ale potřebuju asi do postele."
Loučili jsme se venku před domem, když mě zastihla další nevolnost. Ostatní mě soucitně po očku sledovali. Po chvíli jsem byla schopná sednout do auta a odjet.
"Prosím tě, stavíme se asi na pohotovosti, hrozně mě bolí břicho."
Cestu jsem moc nevnímala, snažila jsem se nějak vydržet tu bolest. Manžel zastavil před budovou pohotovosti. Bylo asi půl deváté večer, v čekárně bylo prázdno. Zazvonila jsem na služební zvonek.
Objevila se sestřička, řekla jsem jí, co mi je, na chvíli zmizela zpátky v ordinaci a potom nás pozvala dál. Za stolem seděl mladý doktor, vypadal nevyspale a byl evidentně znechucený, že ho někdo obtěžuje.
"Co vám je?" zněla jeho otázka.
"Začalo mě bolet břicho a zvracela jsem. Teď už je to lepší, ale břicho bolí pořád a hodně."
"Lehněte si támhle," ukázal na lehátko uprostřed místnosti. Několika hmaty mi vyšetřil břicho. Mezitím jsem mu vyjmenovala, co jsem všechno jedla a v kolik hodin.
"Dám vám injekci proti bolesti a jeďte se domů vyspat."
Pak už následovalo všechno tak trochu v mlze. Injekce začala účinkovat, ale ne že by přecházela bolest, spíš jsem začala být pěkně oblblá. Než jsme dojeli k manželovým rodičům, kde jsme byli na návštěvě, byla jsem schopná se tak akorát dokutálet do postele. Usnout jsem ale nemohla, ta bolest začínala být opravdu nesnesitelná. Asi hodinu jsem se převalovala v posteli a pak se vydala k ostatním do kuchyně.
"Já nevím, neměli bychom jet znova na pohotovost, je mi čím dál tím hůř," zeptala jsem se manžela.
"Ivanko, tak já ti dám ještě Diazepam, po něm určitě usneš, uvidíš, že se z toho vyspíš. Kdyby to bylo něco vážného, tak by to doktor poznal," odpověděla mi tchýně.
Byla jsem už svolná ke všemu, co mi nějak uleví, prášky jsem snědla dva (možná i víc, už si to nepamatuju) a za chvíli jsem cítila, jak se konečně propadám do úlevného spánku.
NEDĚLE
Vzbudila jsem se ve dvě hodiny v noci.
"Prosím tě, vstávej, musíme na pohotovost, je mi strašně," budila jsem manžela.
Viděl, jak se celá třesu, rozespale a starostlivě se zeptal: "Zvládneš se oblíct?"
"Jo, hlavně už pojeď."
Natáhla jsem na sebe nakonec s jeho pomocí oblečení a chtěla jít k autu. Potom už si pamatuju jenom to, že jsem scházela ze schodů. Najednou bylo všude světlo, na dvoře stála sanitka s blikajícím majákem a kolem mě se pohybovali dva muži v bílých pláštích.
"Co se stalo?" zeptala jsem se jich.
"Omdlela jste, byla jste pěknou chvilku bez sebe, jedeme do špitálu."
Třes nepřestával, pořád jsem se snažila racionálně uvažovat, ale prášky udělaly své. V hlavě jsem měla vymeteno a jediné, co jsem si uvědomovala, byla bolest v břiše, která byla ještě horší, ikdyž jsem myslela, že to už není možné. Ležela jsem na lehátku v sanitce a skulinou ve střeše pozorovala blikající maják.
Zastavili jsme v areálu nemocnice.
"Mě nemusíte nosit, já to dojdu," hrnula jsem se z lehátka.
Pan doktor se trošičku pousmál: "Nikam, ležte a buďte ráda, že je vám trochu líp."
Když mě vezli ze sanitky, koukla jsem na ceduli vedle dveří: GYNEKOLOGIE.
Nevím přesně, jaké účinky má Diazepam a co jsem dostala za injekci, ale v každém případě jsem měla v hlavě pěkně vypatláno.
"Si ze mě dělají srandu, ne? Mě bolí břicho a oni mě táhnou na gynekologii," pomyslela jsem si jízlivě.
Potom už šlo všechno rychle a dá se říct i částečně bez mé účasti. Třes se změnil na neovladatelné křeče. Dotazy doktora byly ze značné části mimo moji rozlišovací schopnost.
"Kdy jste měla naposled menstruaci?"
"5. května," odvětila jsem zodpovědně, drze ignorujíc fakt, že je březen.
"No tak to vypadá, že budete každou chvíli rodit," pokusil se ještě pan doktor o vtip. Vzápětí jsem se začala znova propadat do mdlob, jediné, co jsem vnímala byl křečovitý třas v celém těle a odněkud z dálky jsem slyšela, jak na mě řve: "Neusínejte, mluvte na mě, kolik je vám let?"
"Nevím, asi sedmnáct (bylo mi dvacet)."
"Jak se vám dneska spalo?"
"S manželem (nějak mi nesecvaklo, o jaký typ dotazu jde)."
"Máte ráda svíčkovou?"
"Rajskou (tady se mi na chvíli rozsvítilo)."
"Co jste dělala odpoledne?"
"Pásla tučňáky (myslela jsem husy)," snažila jsem se ho pobavit, když měl tak rád humor. Radost mu evidentně dělala jakákoliv odpověď, kterou jsem ze sebe vysoukala.
Moje mysl se soustředila spíš na to, jak jsem se ocitla zase v jiné místnosti a proč mám pocit, že mě snad dole v břiše něco rozerve.
"Kolik máte prstů na ruce?"
"Tak ten doktor je evidentně magor," zkonstatovala jsem si v duchu, ikdyž si nejsem tak úplně jistá, jestli jsem "nepřemýšlela" nahlas.
Moje odpovědi byly chvilkama z říše snů, teprve později jsem se dozvěděla, že mě chtěl za každou cenu udržet při vědomí. Že asi přituhuje jsem si uvědomila, když mě zase trochu k životu přivedl řev pana doktora, tentokrát kupodivu ne na mě.
"Okamžitě mi zjistěte, kdo má dneska pohotovost, ten vůl jí dá injekci proti bolesti, pošle ji domů, tam ji ještě nadopujou práškama (tak vida, co jsem všechno stihla říct správně, měla jsem i světlý chvilky) a ta holka krvácí do břicha a je už málem na druhým břehu! Okamžitě připravte sál a transfúze."
Otočil se zase ke mně: "Víte jakou máte krevní skupinu? Nespěte!!!"
"Nevím," cítila jsem se provinile.
"Sestro krev a křížák."
"No tak s pavoukama na mě, ono mu nestačí, že je mi zle," byla jsem už zase trošku vedle.
"Kolikátýho dneska je? Nespěte a přemejšlejte! Co je za měsíc?"
Bylo mi to srdečně jedno. Další dotazy jsem nevnímala, snažila jsem se potlačit křeče, které mi škubaly celým tělem.
"Máte mimoděložní těhotenství, udělal jsem punkci (tak to byla ta ukrutná bolest, co ještě přebila tu předtím) a vypadá to na krvácení do břišní dutiny, musíte okamžitě na operaci. Uděláme vám malou plavkovou jizvu a za týden budete doma.
Další vlna křečí mě odnesla pryč. Probrala jsem se na oddělení ARO. Venku svítilo sluníčko a bylo mi vedro. A blbě...
PONDĚLÍ
Ještě v pondělí jsem odcházela ze světa a zase se vracela, abych nakonec vyhrála. Jediné, co si z toho pamatuju, že se vždycky nějak rozpípaly přístroje, na které jsem byla napojená (nebo se mi to zdálo?) a pak začal mazec. Pro mě ne, já už byla zase jinde... A že kdykoliv jsem se probrala, měla jsem potřebu zjistit kolik je hodin. Na stěně proti posteli visely hodiny, ale nebyla jsem schopná na ně zaostřit. Všechno bylo v mlze. Možná právě ty hodiny mě vracely zpátky, protože mě děsně štvaly...
ÚTERÝ
Odpoledne za mnou přišel pan doktor, který mě přijímal a operoval.
"Tak co, kočko? Už je líp?" smál se, pusu od ucha k uchu.
"Jste dobrá, už nikam neodcházejte, už se mi nechce na vás řvát."
"Už nikam nepůjdu, je půl druhý," nadšeně jsem přečetla čas na hodinách.
"Dám vám injekci proti bolesti a jeďte se domů vyspat."
"Ivanko, tak já ti dám ještě Diazepam, po něm určitě usneš, uvidíš, že se z toho vyspíš. Kdyby to bylo něco vážného, tak by to doktor poznal," odpověděla mi tchýně.
Ach jo...
Hlavní je, že jste tu :) Každého, kdo něco takové přežije, obdivuji.