"Měla jste velké štěstí, u mimoděložního těhotenství se zárodek usadí většinou ve vejcovodu nebo ve vaječníku, u ojedinělých případů se stane to, co se stalo vám. Zárodek se uchytil v cévě na pobřišnici a jak rostl, došlo k jejímu protržení, proto to krvácení do břišní dutiny. Díky tomu vám ale nemuseli odebrat ani vejcovod ani vaječník, takže jste víceméně v pořádku. Teď pojedete do lázní, budete chodit na kontroly a zhruba po roce můžete zkusit znova otěhotnět," vyslechla jsem si verdikt svého gynekologa, když jsem ho navštívila po propuštění z nemocnice.
V lázních bylo moc hezky, osahala jsem si Frantíka pro štěstí (nikomu to neříkejte, ale má ho pěkně "oblejskanýho"). Dost jsem trpěla, hrozně jsem se styděla a kolem bylo pořád tolik lidí...
Po roce mi pan doktor doporučil, abych zkusila znova otěhotnět.
Toužila jsem po dítěti, ale zároveň jsem cítila trochu pochybnosti, zážitek z předchozího těhotenství byl přece jenom ještě čerstvý a strach mé odhodlání nahlodával. Co když se stane něco podobného? Trochu se bojím...
Pak jsem v sobě ale všechno potlačila, manžel chtěl dítě, naléhal na mě, abychom ho měli co nejdřív. Šli jsme do toho...
Po pár týdnech se mi v práci udělalo zle. Byla jsem bledá, přestala jsem mít chuť na jídlo, ačkoliv jsem se poslední týdny cpala jak nezavřená.
"Asi na mě něco leze, ještě že je pátek, snad se z toho do pondělí vyležím," řekla jsem kolegovi a šla domů.
Začínala jsem tušit, co se děje, ale vůbec jsem si ještě nechtěla připustit, že by mě to mělo potkat znova.
"Buď v klidu, břicho tě nebolí, jenom jsi prostě poslední dobou unavená, to bude dobrý," snažila jsem se sama sebe přesvědčit.
V neděli ráno mě začalo bolet břicho.
"Tak ne, tohle nemá smysl, jedeme na pohotovost, od pátku jsem nejedla a je mi čím dál tím hůř."
Odpoledne jsem už byla na operačním sále. Mimoděložní těhotenství, odebrání pravého vejcovodu. Rekonvalescence, kontroly.
Tentokrát jsem všechno obrečela, jediná otázka, na kterou ale nikdy nedostanu odpověď, zněla: "PROČ? ZA CO?" Honila se mi hlavou ve všech podobách. Hledala jsem viníka a nenacházela...
Po dalším roce mi pan doktor doporučil umělé oplodnění.
"Bude to pro vás jistější cesta, přestože byste mohla otěhotnět běžným způsobem, jizvy po dvou operacích mohou mít za následek srůsty kolem vejcovodů a mohlo by to dopadnout zase špatně. Napíšu vám doporučení."
Jeli jsme tam pouze jednou. Manžel ztrácel zájem o společný život a nakonec jsme se po dalším roce rozvedli.
"Tak, bude ti čtyřiadvacet, jsi rozvedená, bezdětná a bez práce, nějak se ti ten život nedaří," vyhodnotila jsem si srovnání svých ideálů a reality.
Všechno jsem probírala se svojí nejlepší kamarádkou. Prodebatovaly jsme spolu hodiny a hodiny, vypily stovky kafí. Byla pro mě ohromným povzbuzením. Je povahou správně praštěná, vždycky mě dokázala "nakopnout".
"Myslíš, že najdu chlapa, na kterýho když vychrlím, co všechno se mnou bude muset podstoupit, abychom měli děti, tak nepráskne do bot?" potřebovala jsem ujištění, že i tohle je možný.
"Najdeš. Buď bez obav. Kdo by si takový ulítlo jako ty nechal proklouznout mezi prstama?" zasmála se na mě.
Potkala jsem ho po dalších sedmi letech.