19. září 2008 v 4:33
"Neboj se, všechno zvládneme," ujistil mě můj nastávající manžel. Byl podzim, žili jsme spolu a plánovali svatbu.
"Co v únoru?"
"Jo, dvaadvacátýho, bude rok 2000, budeme to mít samou dvojku," dodala jsem.
"Nebo pětadvacátýho, ať má tohle datum taky nějaký příjemnější zásluhy."
Bylo rozhodnuto.
Na Mikuláše jsem si poprvé uvědomila, že se cítím poslední dobou hrozně unavená. Půlroční denní dojíždění do zaměstnání v Praze se začalo projevovat. Ale proč se mi chce pořád tak spát? Že bych mohla být těhotná mě vůbec nenapadlo.
Teprve po dalších dvou týdnech mi to začalo docházet. Cestou z práce jsem se stavila v lékárně a koupila si svůj první těhotenský test v životě. Nemohla jsem se dočkat, už abych byla doma!
Rozrazila jsem branku, vlítla do baráku a hrnula přímo na záchod. S napětím jsem čekala na výsledek testu.
"Během dvou minut..." četla jsem si návod.
"Kurnik, to se to nemůže ukázat hned, se tady zblázním!"
Trvalo to pár vteřin, na testu se začala objevovat druhá čára.
Vylítla jsem do obýváku, kde čekal manžel.
"Já jsem těhotná! Chápeš, jsem těhotná," řvala jsem na plný pecky.
"Nikam nemusíme, normálně jsem otěhotněla, to není možný, já čekám dítě!"
Od téhle chvíle jsem žila v ráji. Byla jsem nejšťastnější ženská na světě. Bylo 19. prosince 1999.
Druhý den jsem se objednala na gynekologii.
"Měli bychom to stihnout i s krevními testy do Vánoc, přijďte zítra kolem poledne," řekl mi do telefonu pan doktor.
Jednadvacátého jsem přešlapovala v čekárně o půl hodiny dřív. Konečně mě sestřička pozvala dál.
"Kdy jste měla poslední menstruaci?" zeptal se pan doktor.
"Před sedmi týdny, měla jsem pozitivní test, dělala jsem si ho předevčírem," chlubila jsem se nadšeně.
"Vezmu vám krev a uděláme ultrazvuk, měl by na něm už být vidět zárodek, jistotu budeme mít až podle krve. Tomu testu, který jste použila věřím. Už toho máte za sebou dost, mohlo by to konečně vyjít, viďte?" povzbudivě se na mě usmál a připravoval ultrazvuk.
A potom zchladil moje nadšení.
"Nevím, vzhledem k tomu, jak dlouho byste měla být těhotná, já tady žádný zárodek nevidím, ale abyste se hned nelekla, nevidím ho ani na vejcovodu nebo na vaječníku," tvářil se rozpačitě.
"Ale pane doktore, já jsem nedostala menstruaci, to při těch mimoděložních těhotenstvích vždycky jo, proto jsem nikdy nevěděla, že jsem těhotná," snažila jsem se najít argumenty a klid.
"U každého případu může být průběh jiný, ale počkáme na výsledky krve, potom budeme vědět víc. Zavolejte si třiadvacátého po desáté hodině dopoledne. Zatím na sebe buďte opatrná. Ten test, který jste použila je kvalitní a myslím, že jste těhotná, jenom se nám to ještě nechce ukázat na ultrazvuku."
Šla jsem odtud mírně schlíplá, ale za pár minut jsem se oklepala a začala zase hýřit optimismem.
"Přece se mi to nestane potřetí, to je blbost, nikoho takovýho neznám, to bude v pohodě."
Třiadvacátého jsem hypnotizovala telefon a hodiny. Už aby bylo deset!
Konečně jsem vytočila číslo ordinace a do sluchátka se ozval hlas pana doktora.
"Vypadá to moc dobře, přišly výsledky a hladina hcg odpovídá normálnímu vývoji těhotenství, jenom se nám potvůrka ještě nechce ukázat. Užijte si krásné Vánoce a hned na začátku nového roku se přijďte ukázat."
"Moc děkuju, hezký svátky a moc děkuju," děkovala bych asi ještě dlouho, kdybych neměla chuť se rozbrečet štěstím. Vznášela jsem se...
Vánoce byly úžasné, užívala jsem si pohádky, cpala se vším, co bylo na stole a měla bezva náladu. Nejen já, i budoucí manžel, moji rodiče a sestra.
Na Silvestra jsme se s manželem dívali oknem na půlnoční ohňostroj a já se těšila, že další rok bude tím nejkrásnějším, co mě čeká.
Na Nový rok ráno jsem se vzbudila a bylo mi divně.
"To máš z toho ponocování, mělas jít spát, čumákuješ, když se mimču chce chrnět," jakoby jsem si nadávala, ale dobrou náladu jsem neztrácela.
2. ledna jsem začala krvácet.
Rozbrečela jsem se, už mi to bylo jasné, od včerejška mi bylo pořád špatně.
Nemocnice, operace, třetí mimoděložní těhotenství, odebrání levého vejcovodu.
Spadla jsem ze svých snů tvrději než předtím.
Zůstávala jenom otázka: "PROČ? ZA CO? UBLÍŽILA JSEM NĚKOMU TAK, ŽE JSEM TOLIK TRESTANÁ? PROČ SE MI NEMŮŽE SPLNIT TO, PO ČEM TOUŽÍM NEJVÍC ZE VŠEHO? ČÍM MÁM DOKÁZAT, ŽE SI ZASLOUŽÍM MÍT DÍTĚ?"
Odpověď nepřicházela...
Jediné, co jsem věděla zcela jistě bylo, že teď už jiná cesta, než umělé oplodnění není.
Teda Ivanko, abych pravdu řekla, mě tohle pokoušení o miminko ještě čeká, jen doufám, že kdybych náhodou měla takové problémy, kterými jste si vy prošla, pak bych to chtěla zvládat stejně.
Líbí se mi, jak jste neztrácela naději.
Jsem zvědavá na další vyprávění!!!