close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Děti ze zkumavky V (Léta ve znamení hormonů)

20. září 2008 v 11:10
Začali jsme "jezdit na mimina". Pan doktor nám doporučil jedno z center asistované reprodukce. Od mé poslední operace uběhl téměř rok a jeli jsme se seznámit s tím, co nás v budoucnu čeká. Byla jsem nadšená a natěšená, že se konečně dočkáme dítěte, naprosto přesvědčená i díky doktorům ("není důvod k nějakým obavám, není jediný důvod, proč byste neměla donosit zdravé dítě, otěhotněla jste vždy velice snadno a jediným problémem byly neprůchodné vejcovody"), že je to otázka krátké doby, než si budu moci konečně říct: "Jsi máma..."
"Tady je to hezký, uvidíš, tady nám to půjde samo," řekla jsem manželovi a okouzleně se rozhlížela kolem budovy. Příjemné prostředí a jak jsem záhy zjistila i příjemní lidé.
Nastala doba "mimin".
"Pomocí hormonální kúry vás připravíme k odběru vajíček schopných oplodnění. Hormonální kúra je důležitá pro tvorbu více vajíček během jednoho cyklu. Pokud budete mít dobré předpoklady, budete mít z jednoho odběru vajíčka pro několik umělých oplodnění. Ta se poté v laboratoři oplodní spermatem vašeho manžela a vzniklé zárodky vám budou transférovány do dělohy," hltala jsem první informace o tom, co nás všechno čeká.
"Předtím si vyřídíte veškerá předoperační vyšetření, odběry se provádí pod celkovou anestéziíí," pokračoval pan doktor.
Vysvětlil mi, co mi předepíše za hormony, co mám kdy jíst, jak s čím zacházet, zkrátka odjížděla jsem odtud s hlavou jako balón, ale nedočkavá, už abych konečně byla těhotná.
Začala jsem baštit hromady prášků, chodila na injekce. Asi po dvou měsících jsem byla připravená na první odběry. Proběhly bez komplikací, ještě jsem si dělala legraci, že takovou "opičku" si snad nezasloužím, to když jsem se po anestézii hrnula z lehátka a málem skončila na podlaze (já prostě se svojí splašenou povahou udělám ostudu všude, a jak mi to kecalo, sestřička se dost smála).
Manžel absolvoval stejný den odběr spermatu.
"Podařilo se nám odebrat jednadvacet vajíček, to je velice slušné, počítejte že nejméně třetina z nich by měla být schopna oplodnění. Za tři dny si ráno v osm hodin zavoláte do laboratoře a tam vám řeknou v kolik hodin máte přijet na transfér," řekl mi na rozloučenou pan doktor.
Nemohla jsem se dočkat soboty.
"Přijeďte na dvanáctou hodinu, podařilo se nám úspěšně oplodnit dvanáct vajíček, při každém transféru vám budou zavedena tři, to zvyšuje pravděpodobnost otěhotnění," dozvěděla jsem se v ranním telefonátu a vzápětí jsme se s manželem vydali na cestu.
Všechno proběhlo bez komplikací, měla jsem úžasnou náladu, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to nemuselo vyjít. Těšila jsem se, jak si budu užívat těhotenství a mateřství.
První pokus se nepovedl. Byla to další "facka" a psychický šok, vůbec jsem nechápala, proč to nevyšlo, když byli i doktoři tak plni optimismu. Vzpamatovala jsem se ale rychle a začala se rvát o to, po čem jsme s manželem tolik toužili.
Druhý pokus - nic.
Třetí pokus - nic.
Čtvrtý pokus - a konečně se to stalo. Věděla jsem od prvního dne, že jsem těhotná. Prostě jsem to cítila. Vykoupila jsem téměř všechny těhotenské testy v lékárně. Stále dokola jsem se ujišťovala, že tentokrát se to opravdu povedlo.
"Blahopřeju, jste těhotná," potvrdil mi pan doktor po třech týdnech z výsledků krve těhotenství. Byla jsem zase v ráji. A ještě jsme šli na ultrazvuk.
"Vidíte, vypadá to, že tam budou dvě," usmál se na mě.
"Tyhle malé tečky, vidíte je?"
Nezažila jsem nikdy nic krásnějšího. Poprvé v životě jsem se dívala na děti, které v sobě nosím a nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Skoro to vypadalo, že budu chtít na tom křesle strávit dobu až do porodu a neslezu z něj.
"Přijeďte za tři týdny na kontrolu, do té doby dodržujte všechno, co jme si řekli," vypakoval mě konečně pan doktor z křesla.
Vyšla jsem z ordinace pyšná, úplně jsem se štěstím vznášela.
"Budu máma! A budeme mít dvojčata!"
Každý den jsem s "miminama" mluvila, vyprávěla jim, jak moc se na ně těším, "představovala" jim tátu a chválila ho, co musel všechno podstoupit, aby tady s námi byla. Prožívali jsme s manželem nejkrásnější dny našeho manželství.
Radost trvala šest týdnů.
Pak jsem potratila...
Byl to jeden z nejhorších dní v mém životě. Bezmoc a vztek, lítost nad sebou i mým mužem, všechno se ve mně pralo a v hlavě se objevila už zase ta neodbytná otázka: "PROČ? ZA CO?" Nevěděla jsem, koho se zeptat, nebyl nikdo, kdo by mi odpověděl.
Přece jsem se tak moc snažila, tak moc toužila, tak se podřizovala, aby to vyšlo...
Myslela jsem, že už to zklamání nechci nikdy zažít, že už v sobě nenajdu sílu ještě dál bojovat. Pak mi ale začala do mého vědomí ťukat myšlenka: "Zkus to ještě, ještě to zkus, aby sis jednou nevyčítala, že jsi pro to už nic neudělala". Začala jsem také s manželem probírat možnost adopce.
Zmobilizovala jsem síly, absolvovala další vyšetření, hysteroskopii, genetiku, krevní testy, vše s výsledkem naprosto v pořádku. Následovaly další odběry, opět jsme měli štěstí a životaschopných zárodků bylo dvanáct. A pokaždé stejný kolotoč: hormonální kúra, několik ultrazvuků, transfér...
Pátý pokus - nic.
Šestý pokus - nic.
Sedmý pokus - nic.
Začala jsem být psychicky i fyzicky vyčerpaná. Zřejmě díky hormonům se mi začala samovolně spouštět z nosu krev. Docházely mi síly... Trvalo to všechno dohromady čtyři roky.
Měli jsme poslední tři zamražená embrya, nebyla jsem si jistá jestli ještě budu mít sílu na další pokus. Co jsem ale už tušila, že další odběry pod anestézií a dalších x pokusů nezvládnu. Nakonec jsem v sobě vydolovala zbytky sil a chystala se na poslední pokus.
Vyšetření proběhla jako pokaždé bez komplikací, došlo snad jen "k malým administrativním problémům", jak nazvala záměnu mého rodného čísla s jiným jménem v počítači paní doktorka. Nepřikládala jsem tomu velký význam, to se stává, že se někdo přeťukne...
Byl určen den posledního transféru...
"Zavolejte si v osm hodin ráno, řekneme vám v kolik hodin máte přijet na transfér."
Už vžitý kolotoč se schyloval k poslednímu rozuzlení.
Ráno jsem vytočila telefonní číslo, představila se a požádala o hodinu plánovaného zákroku.
"Je mi velice líto, paní Vavřinová, ale mám pro vás špatnou zprávu, ani jedno z embryí nepřežilo rozmrazování. Pro další transféry byste musela absolvovat odběry."
Obrečela jsem to.
"Co se to zase stalo? Proč? Proč nepřežilo ani jedno ze tří? Dosud se nic takového nestalo, " honilo se mi hlavou.
Myslela jsem, že tohle bude smutná tečka za mým snažením.
Po půl roce mi přišel dopis s hlavičkou onoho centra.
"Zaplaťte... máte tři zamražená embrya... pokud nezaplatíte nebo nebudete kontaktovat... budou použita v souladu..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 20. září 2008 v 15:18 | Reagovat

To snad  není možné. Co ti zdravotníci dělají? To mi připomnělo případ , kdy po vyšetření krve laboratoř klidně desetinou čárkou změnila výsledek a doktorka začala pacienta léčit. Tomu se to nezdálo, že takový vysoký počet krevních destiček může vůbec existovat, šel znovu na odběr a najednou bylo vše normální. Bral ale léky, které mohly poškodit jiné orgány.

Obdivuji vás, že jste to nechala tak. Nebo jste určitě byla ráda, že tam ta embrya zůstala a zkusila to znovu. Počkám na pokračování a držím moc palce, aby to dopadlo dobře.

2 Ivo L Ivo L | 20. září 2008 v 21:54 | Reagovat

Touha a vytrvalost může přemoci i všemocnou přírodu.

3 ivana ivana | Web | 20. září 2008 v 21:58 | Reagovat

Ivo, díky :-))))) jste první chlap, který se odvážil napsat komentář k tomuto tématu... máte ode mě virtuální řád za statečnost :-) šetřím jimi, jste teprve druhý "vlastník" :-)

4 Ivo L Ivo L | 21. září 2008 v 7:38 | Reagovat

Děkuji,to je poprvé kdy jsem dostal takové vysoké vyznamenání. A je to asi proto, že co se zrození nového života týká, věřím, že je to přes všechen medicínský um na 99% záležitostí přírody. To 1% jsou ty slastné prchavé okamžiky, které lidi potěší a v některých případech se následně dostaví "válečný stav". ;-)

5 týna týna | 21. září 2008 v 11:03 | Reagovat

teda já Vás obdivuji čím dál tím více, tohle co jste prožila by vystačilo pro deset lidí,na jednu osůbku je toho až moc

6 ivana ivana | Web | 21. září 2008 v 11:14 | Reagovat

Týno, mám chuť napsat už jenom: "a bylo..." :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama