21. září 2008 v 13:15
Nevěřícně jsem četla stále dokola...
"Co to zase je? Jak je to možný?"
Vzala jsem mobil a našla telefonní číslo, které jsem stále ještě měla uložené v seznamu.
"Dobrý den, ..., co si přejete?" ozvalo se po chvíli.
"Dobrý den, potřebovala bych vědět, jak je možné, že mi dnes od vás přišla výzva k zaplacení zamražených embryí. Zhruba před půl rokem jsem měla jít na transfér a tvrdili jste mi, že embrya nepřežila rozmrazování. Byla poslední, která jsme měli. Můžete mi to vysvětlit?"
Nastala chvíle zaraženého mlčení.
"No, já tady samozřejmě nemůžu ověřit, co se stalo, to mohou pouze v laboratoři," ozvala se váhavá odpověď. Potom už paní ale nabrala dech a dokončila hovor.
"Teď tam nikdo není, všichni jsou na obědě, budou tam až po druhé hodině, řeknu jim, co se stalo a dám vám vědět. Nashledanou."
Ozvalo se už jenom cvaknutí.
V hlavě jsem měla zmatek, začala jsem si znova připomínat, jak to tenkrát všechno bylo. A pak mě to napadlo...
"Jak je možné, že není nikdo v laboratoři? Všichni jsou na obědě a budou až do dvou hodin? Co je to za nesmysl? Ještě není ani půl jedenáctý."
Znova jsem vytočila telefonní číslo. Budu chtít, aby mě zkusila přepojit na laboratoř. Zkoušela jsem to několikrát, slyšela jsem ale jenom vyzvánění. Na druhé straně se už neměl nikdo k tomu, aby telefon zvedl. Začal mě přemáhat vztek. Věděla jsem, že na telefonu se zobrazuje číslo volajícího.
"Tak vy mi to nezvednete? Vidíte na displeji, moje telefonní číslo, tak to prostě nezvednete?"
A potom jsem si uvědomila, že mám stále ještě uložené číslo i na laboratoř. Neváhala jsem už ani chvilku a vytočila číslo do laboratoře.
"Dobrý den, laboratoř ..., co si přejete?" ozval se do sluchátka hlas jednoho z doktorů, kteří se údajně dávno zabývali obědem.
"Dobrý den, potřebovala bych si jenom ověřit jednu informaci. Přišla mi od vás výzva k zaplacení zamražených embryí, můžete mi zjistit, zda je tam opravdu máte? Nejsem si jistá, jestli nejde o omyl, na recepci mi bylo řečeno, že tuto věc může objasnit pouze laboratoř, můžete mi, prosím, zjistit, jak to je?" stručně jsem vysvětlila.
"Vydržte chviličku, řekněte mi vaše rodné číslo."
Nadiktovala jsem potřebné informace. Po chvíli jsem opět uslyšela hlas pana doktora.
"Ano, ta embrya tady jsou, stačí uhradit poplatek..."
"Prosím vás, jste si jistý, že tam opravdu jsou?" zeptala jsem se ještě jednou.
"Ano..." zazněla už trochu udivená odpověď.
"A mohl byste mi teda vysvětlit, jak je možné, že před půl rokem jste mi tvrdili, že nepřežila rozmrazování, když jsem měla jít na transfér?"
Opět zaražené ticho. Pak jsem uslyšela trošku koktavou odpověď.
"Samozřejmě, tu věc okamžitě prošetřím, teď nevím, co bych vám k tomu řekl, nejpozději do hodiny se vám ozvu. Nashledanou."
A bylo ticho. Začal mě "chytat nerv". Zavolala jsem manželovi a všechno mu řekla. Domluvili jsme se, že počkáme na telefonát a potom uvidíme, co bude dál.
Bylo půl jedenácté. Do půl dvanácté jsem se žádného telefonátu nedočkala. Znova jsem vytočila číslo laboratoře. Slyšela jsem jenom vyzvánění, nikdo se neměl k tomu, aby telefon zvedl.
"Asi jsou na obědě," řekla jsem si ironicky.
Jednou za čtvrt hodiny jsem zkoušela prozvánět recepci i laboratoř v naději, že mi to konečně někdo zvedne. Nic se nedělo. Pak jsem se chytla nápadu zkusit to z pevné linky. Po dvou zazvoněních se ozval na druhé straně hlas.
"Dobrý den, laboratoř..."
Nenechala jsem tentokrát paní doktorku ani domluvit.
"Dobrý den, Vavřinová, můžete mi vysvětlit, proč mi nezvedáte mobilní telefon? Pan doktor mi slíbil, že mě nejpozději do hodiny bude informovat o tom, co se stalo. Zatím jsem se nedočkala a bude půl jedný."
A už zase váhavá odpověď...
"Pan doktor tady momentálně není (smutný, že jsem ho na začátku hovoru zpovzdálí slyšela, asi je na obědě, už jsem byla opravdu jízlivá, ale ještě pořád jsem se snažila být slušná), hned jak přijde, tak vám zavolá, nashledanou."
A zase ticho...
Seděla jsem jak trubka a koukala "doblba". Konečně zazvonil telefon. Koukla jsem na displej. Bratranec...
"Čau Voraženky, jak jde život?" uslyšela jsem rozesmátý hlas.
"Ani se neptej..."
Konečně jsem to mohla ze sebe všechno vychrlit.
"Takže tady sedím jak kráva a čekám, co z toho vyleze, jestli se mi teda vůbec uráčejí ještě zavolat," ukončila jsem popis vývoje událostí dnešního dne.
"Hm, tak to je síla, hele hned jak budeš vědět, co se děje, tak mi zavolej, to si snad dělají srandu, ne? Jak tam můžou mít takovej bordel? No ale zase hlavu vzhůru, třeba se ještě dočkáš mimina. Voraženky, klídek, nezapomeň, že jsem tady! Vydrž a hned zavolej, zatím čau."
Před třetí hodinou jsem se konečně dočkala telefonátu, na který jsem čekala.
"Dobrý den, bohužel vám musím sdělit, že ta embrya tady skutečně nejsou. Došlo k administrativní chybě (kde jsem to jenom už slyšela?), pracovnice, která přepisuje data z papírů do počítače toto neprovedla a tak vám tímto nedopatřením přišla výzva k zaplacení. Velice se omlouvám..."
"Děkuji, nashledanou," byla jediná odpověď na kterou jsem se zmohla.
V hlavě se mi pořád dokola honily události spojené s posledním transférem. Když jsem přišla na ultrazvukové vyšetření kvůli termínu posledního transféru, tvrdila mi sestra na recepci, že nejsem objednaná. Teprve v ordinaci paní doktorka zjistila, že u mého rodného čísla je v počítači přiřazeno jméno jiné pacientky. Přepsala zpátky správné údaje.
"Ale co když už bylo pozdě?" začalo mi vrtat hlavou.
"Před posledním pokusem jsem sbírala síly docela dlouho, určitě půl roku jsem tam nebyla. Co když se mezitím stalo něco, co odstartovalo i následující události? Proč najednou ani jedno z embryí nepřežilo rozmrazování? Nikdy předtím se to nestalo. Co když je jenom nemohli najít a snažili se tak zamaskovat velikej průšvih? Co když záměnou rodného čísla došlo třeba k jejich zničení na základě údajů jiné pacientky. Co když (tu myšlenku jsem nechtěla ani domyslet) byla použita úplně pro někoho jiného? Proč se všichni chovali tak zmateně a jejich odpovědi byly tak nejisté? Protože nikdo z nich si není jistý, co se přesně stalo? Co je to vůbec za vysvětlení "zapomněla zapsat"? Jak je vůbec možné, že v tak závažných věcech dojde během krátké chvíle ke dvěma pochybením v datech, která jsou nejdůležitější, jako je jméno, rodné číslo a počet embryí a u jedné osoby? Nebo se jim to stává běžně, že někde přepíšou rodné číslo, jinde zase nezapíšou počet embryí? Divný..."
Byla jsem úplně zmatená. Všechno jsem převyprávěla bratrancovi do telefonu. Dovyprávěla jsem mu i problémy se záměnou rodného čísla.
"Ty vole! Tak tohle ne, Voraženky, ráno vyrazíš, počkám na tebe na nádraží, jdeme tam, tohle tak nemůžeš nechat."
"Já na to nemám sílu..." hlesla jsem a rozbrečela se.
"Hele, neřvi. Dej mi adresu, dojdu tam sám. Připomněla jsi jim i tu záměnu rodného čísla?"
"Ne".
"Zatím o tom nebudu mluvit, uvidím, co mi řeknou na tenhle poslední průšvih."
Nadiktovala jsem mu adresu.
Druhý den si telefonicky domluvil návštěvu. Pan doktor mu vysvětlil, že došlo ke špatnému zapsání dat při zpracování do počítače a tím k nedopatření ohledně poplatku.
"Tak co? Rozjedeš to? Vyrukuješ i s tím rodným číslem? Tohle (ten pocit měli všichni, s kterými jsem o tom mluvila) je na žalobu! Ale nejsem si jistej, jestli se někdy dopátráš toho, jak to opravdu bylo," řekl mi výsledek návštěvy.
"Ne. Nemá to cenu. Ať už se stalo cokoliv, teď tam ta embrya rozhodně už nejsou. Nechci se mstít, ikdyž je to neskutečnej bordel. Snad tohle stačilo jako varování, aby si dali větší pozor," uzavřela jsem jednu svoji životní etapu.
Druhý den přišel další dopis.
"Velice se omlouváme... nedopatření... špatně zapsaná... rádi vše... pokud budete pokračovat v léčbě, jsem schopni vám nabídnout satisfakci ve formě převzetí veškerých finančních výdajů, které jsou s tímto spojeny."
Četla jsem dopis několikrát, působil na mě neosobně a byla patrná snaha nějak se mi "revanšovat", možná strach z následků, které by moje další jednání mohlo mít. A možná jim křivdím, třeba to byla opravdu všechno jenom souhra nešťastných událostí.
"Děkuji, pokračovat nechci..."
Zůstal pocit hořkosti... A ty otázky se, mršky, čas od času ozvou... Co se vlastně tenkrát stalo?
Teda to je síla, že je české zdravotnictví jeden velkej bordel víme všichni. Nejhorsí ale je, že centra asistované reprodukce jsou dnes již většinou soukromá a pokud se toto děje i v soukromém sektoru, pak je to do nebe volající PRŮSER!!!
Ivanko, gratuluji, že jste to vydržela...
Jsem celá nedočkavá, jak jste dál pokračovala...
Hodně zdraví a sluníčka do zamračeného podzimu ;)