close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Děti ze zkumavky VII (...a dál už bude zase legrace :-)

22. září 2008 v 4:42
Když jsme s manželem řešili, jak se zachovat, rozhodli jsme se"nechat to plavat". Neměla jsem sílu se dohadovat a dopátrávat pravdy. S odstupem času začal převládat pocit, že se přece jenom jednalo o souhru nešťastných událostí a další rozebírání věci by stejně nikam nevedlo. Teprve po čase mě napadlo, že jsme mohli chtít vidět nějakou dokumentaci nebo něco podobného, v té vypjaté chvíli nás tohle řešení ale vůbec nenapadlo.
Přes všechny špatné zkušenosti jsem nezatrpkla. Změnili jsme ještě centrum asistované reprodukce a chtěli zkusit přece jenom další odběr, ale už jsem v sobě nenašla dostatek sil a odvahy (tímto pozdravuji paní doktorku v jedné z pražských nemocnic - ani tady nebudu jmenovat - a omlouvám se, že jsem nezvládla podruhé už přijít, ačkoliv se nás ujala velice zodpovědně a mile).
...a tady to všechno končí...
Na začátku jsem měla jasnou představu o tom, jak by měly jednotlivé kapitoly vypadat. Počínaje druhou ale žádná z nich nepřipomíná ani vzdáleně původní záměr. Emoce zapracovaly a vyhnout se i troše patosu se mi nepodařilo. Ale myslím, že nakonec to nebylo na škodu. Těžko můžu být objektivní, všechno jsem to prožívala...
Myslela jsem, že to budu dělat trochu "napínavý", že zveřejním maximálně dva články týdně. Jakmile jsem ale začala psát, najednou jsem to chtěla mít všechno rychle za sebou. Nepsalo se mi dobře, znovu se vracely všechny ty ošklivé chvilky, které jsem prožila. Mám je v sobě a už nikdy nepřebolí úplně.
Jak jsem psala už na začátku, mým záměrem nebylo ani vyvolání obdivu ani pomsta. Jenom pocit, že by to mohlo někomu pomoci a že to bude někoho zajímat. Překvapilo mě malé množství komentářů. Přestože články četlo hodně lidí, málokdo zřejmě nacházel slova. Děkuju těm, kteří nějak zareagovali, většinou byly komentáře velice milé a povzbudivé.
V komentáři k poslednímu článku jsem si přečetla, že se jedná o pomluvu. Nemyslím si to. Zařízení jsem záměrně nejmenovala, prostě jsem popisovala příběh jednoho života a co všechno může čekat někoho, kdo touží po dítěti. Ty články nebyly sepsány se záměrem někomu uškodit, chtěla jsem popsat události a pocity, které mě značnou částí mého života provázely a upozornit na to, že i věc, která se jeví jako jednoduchá takovou nemusí být. A jak jsem napsala hned v prvním článku, jsem přesvědčena o tom, že snaha lékařů mi pomoci byla upřímná. Myslím, že o tom svědčí i mé tvrzení na začátku celého příběhu a opět ho zopakuji na konci.
Několik lidí mi vyjádřilo obdiv. Chci jenom doplnit, že jsem se s celou situací vyrovnávala velice těžce, nejsem žádná hrdinka, ale obyčejná holka. Nejen tyto události vedly k rozpadu obou mých manželství, ale myslím si, že na tom měly hlavní podíl. Není pro nikoho jednoduché se vyrovnávat s nezdarem. Když se to stalo podruhé, trvalo mi rok a půl, než jsem si uvědomila, že se nechci nechat zlomit a že tímhle pro mě život nekončí a jede se dál... Měla jsem podporu rodiny a přátel (děkuju vám :-), ale nakonec jsem se stejně musela "vypořádat" sama v sobě, v tom vám nikdo nepomůže.
Závěrem chci napsat pro ty, kteří jsou v podobné situaci. Jediné, co dneska vím je, že bych to zkusila znova. Dneska už ne, pro mě je pozdě, ale mít tu příležitost znova. I přes to, co jsem si prožila. Ničeho nelituju, stálo to alespoň za tu naději...
A vám, které to čeká přeju, aby vaše zkušenosti se ani vzdáleně nepřiblížily těm mým. A nemyslím tím jenom situace popsané na začátku a v závěru příběhu, myslím tím co nejméně bolesti v životě.
A na úplný závěr... TEĎ UŽ BUDE ZASE CHVÍLI LEGRACE, SLIBUJU :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdeňka Zdeňka | 22. září 2008 v 8:19 | Reagovat

autorka

Ono se k něčemu takovému komentáře nepíší zrovna dobře, ale o to víc se nad takovými články přemýšlí.

Uvažovala jsem na začátku, proč jste se k tomu odhodlala - není to lehké s tak osobním  /nemám ráda slovo intimní/ tématem vyjít ven.

Je dobře, že jste ro udělala. Pro sebe i pro druhé.

2 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 22. září 2008 v 9:31 | Reagovat

Nejpřirozenějším lidským údělem je potomstvo.

Jen osobnost, je schopna podstoupit skoro vše pro jeho naplnění. Žena je přírodou vybavena  a "naprogramována" duševně, pro toto poslání. Tím více obdivu zaslouží každá, když vyvine Vaše úsilí k jeho naplnění. Nic se na tom nezmění, když se výsledek nedostavil. Nikdy byste se nezbavila pocitu promarněné možnosti. Vaše jednání má pečeť hrdinství, byť není vidět. Jen osobnost, je schopna takto se utkat se životem a předat dalším svoje poselství, lidské poselství, nikdy se nevzdat.  Máte mů obdiv, přeji Vám lepší dny.

3 Míša Míša | 22. září 2008 v 11:18 | Reagovat

Hezké dopoledne Ivanko, těšila jsem se na happy end a ten klasický (manžel, miminko a pokud neumřeli bla bla bla) nepřišel.

Důležité však je, že jste to všechno zvládla a osobně si myslím, že jste dodala odvahu spoustě dalších žen a i potenciálním otcům. Teď tak trošku víme, co nás může potkat a na co bychom se mohli "připravit", i když na něco se připravit nelze...

Děkuji vám za tyto články a gratuluji, že jste to zvládla napsat i prožít ;)

Do budoucna hodně štěstíčka...

4 ivana ivana | Web | 22. září 2008 v 12:19 | Reagovat

Zdeňko, pane Ivane, Míšo, děkuju :-)

5 K.F.-J. K.F.-J. | E-mail | 22. září 2008 v 15:48 | Reagovat

Pročetl jsem si všechny a musím uznat,že jste ztělesněním úsloví,že ženská snese víc,než zvíře. Já bych - na Vašem místě - udělal takový tóčo,že by se celý to slavný centrum nezastavilo! Tvrdě bych vyžadoval,DNA sporných embryí,a pak bych je protáhl mlejnem a vyždímal z nich majlant za psychickou i fyzickou újmu i za snížení společenské uplatněnosti.

Ano,jsem pomstychtivý a jsem přesvědčen,že tohle je jediný správný postup,jak zamezit dalším podobným případům...

Vám osobně,Ivanko,přeji,aby jste přece jenom ještě jednou v sobě našla sílu a dosáhla svého naplnění...Nemůžou snad mít ve všech centrech stejný bordel! Snad si naberete někde jinde větší porci radosti a štěstí,protože podle mne,jste svůj kalich hořkosti už dopila...

6 K.F.-J. K.F.-J. | E-mail | 22. září 2008 v 15:50 | Reagovat

P.S. ...Aby ta slibovaná legrace měla pořádný a reálný fundament...

7 ivana ivana | Web | 22. září 2008 v 16:35 | Reagovat

(5) děkuju, a nic se nebojte, legrace bude, už to tady chystám :-)

8 masenka masenka | E-mail | 22. září 2008 v 16:51 | Reagovat

Ivanko.

od začátku sleduji váš příběh,který píšete,nevěděla jsem co vám na to napsat,prožívala jsem vaše útrapy a bylo mi smutno.Máte můj obdiv s přáním všeho dobrého a krásného to vám ze srdce přeje Mášenka.

9 matka matka | 22. září 2008 v 17:50 | Reagovat

Vždy se zvednout a jít dál, jakkoliv se nechce ani žít. To je podstatné. A už se těším na úsměv. :-)

10 ivana ivana | Web | 22. září 2008 v 18:11 | Reagovat

Mášenko, děkuju :-)

Matko, snad už jenom... :-)

11 Ivo L Ivo L | Web | 22. září 2008 v 18:31 | Reagovat

Popsat životní trápení není jednoduché. A popsat ho tak , jak jste to popsala Vy - je to blbí , ale musím napsat - pěkné.

12 ivana ivana | Web | 22. září 2008 v 18:35 | Reagovat

Ivo, děkuju... a doufám, že nejste zklamaný, že se "nic nenarodilo" :-)

13 matka matka | 22. září 2008 v 18:57 | Reagovat

Troufám si říci:

"Ivana se narodila, stal se z ní nový člověk po tom všem."

:-)

14 Ivo L Ivo L | Web | 22. září 2008 v 19:31 | Reagovat

12 - Paní Ivano nejsem zklamán. Zvítězila jste sama nad sebou. Mnoho lidí se domnívá že nad sebou vítězí každý den. Jen málo kdy je to skutečné vítězství. Před lety jsem vedl dlouhé roky boj s onkologickým onemocněním. A přes lékařské prognózy již mnoho let přesluhuji a jsem tomu strašně rád. Tak že můj pohled na svět je trochu jiný , než těch , kteří sami se sebou opravdově nebojovali.

Asi také pro to, jsem použil to slůvko pěkné. Žít se musí umět , pak je to pěkné i když to občas bolí.

15 Marbuša Marbuša | E-mail | 23. září 2008 v 9:20 | Reagovat

Ke každé části jsem rozepsala komentář a pak to smazala. Bylo mi smutno a nenapadalo mě nic povzbudivého (hlavně když jsem nevěděla, jak to dopadne), aby to nevyznělo jako fráze. Když jsem četla o těch telefonátech do laboratoře, úplně jsem se klepala. Já nejsem velkej bojovník a nežalovala bych je, protože bych se s těmi lidmi už nechtěla nikdy setkat ani s s nima dopisovat (ale zasloužili by si to  kvůli dalším maminkám, aby byli opatrnější). Podle Vašich blogů, Ivanko, soudím, že máte i tak naplněný život, že Vy rozhodně žít umíte, a to je skvělé. Máte můj velký obdiv!!! A moc děkuju za chvilky strávené čtením Vašich článků! Těším se na další.

16 ivana ivana | Web | 23. září 2008 v 9:50 | Reagovat

(15) Marbuša

asi podobné pocity jsem měla, nechtěla jsem se už s těmi lidmi setkat. snad ještě víc, než ta nejistota, co se vlastně stalo, bolel právě jejich přístup.

děkuju :-)

17 Petra Petra | E-mail | 30. září 2008 v 20:39 | Reagovat

Dobrý večer,

dnes jsem objevila Vaše články a musím říci, že mi dodaly spousty energie. Bohužel mám s centrem asistované reprodukce obdobnou zkušenost...pan doktor se přehlédl v datu a při telfonátu mi recepční oznámila,že nemám nárok na injekce, že musím ještě počkat, ať se objednám za měsíc, vzhledem k tomu, že jsem měla mezi braním injekcí na stimulaci více než rok pauzy a věděla jsem,že nárok na další várku mám, tak mi to nedalo a volala asi čtyřikrát, než jsem se probojovala přes recepční k lékaři a po asi čtvrthodinovém telefonátu si pan doktor za svého kolegu sypal popel na hlavu (pan doktor si popletl 1998 s rokem 1999) a druhý den jsem si jela pro svůj balíček hormonů:-)). Nevím proč,ale tehdy jsem byla přesvědčená, že buď teď a nebo nikdy...byla jsem unavená z několika nepodařených pokusů a říkala si,že je to poslední pokus. Díky mé tvrdošíjnosti vedle v dětském pokoji usínají dva 6-ti letí raubíři...S druhým mužem bychom rádi ještě alespoň jedno dítko...bohužel naše snažení vyšlo na začátku září tak nějak napůl...mimoděložní těhotenství a já přišla o pravý vejcovod...Jak já říkám,alespoň jsme si ověřili, že otěhotnět mohu i normální cestou a příště to již bude určitě již v pohodě...i když červík pochybností samozřejmě je, ale díky Vaším článkům vím,že se nevzdám a budu ještě "bojovat". Takže díky moc

18 ivana ivana | Web | 30. září 2008 v 21:02 | Reagovat

Petra

dobrý večer, udělala jste mi radost, snad to psaní bylo k něčemu dobrý :-) přeju hodně štěstí a sil :-)

19 Lisa Lisa | 11. října 2008 v 3:43 | Reagovat

Mila Ivanko, diky za napinavy, dojimavy a hluboce lidsky pribeh. Bude mi inspiraci v tezkych obdobich, hlavne tvuj optimismus, statecnost a vule nevzdat se!!! Hodne stesticka a tesim se na dalsi clanky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama