Děti ze zkumavky VII (...a dál už bude zase legrace :-)
22. září 2008 v 4:42Komentáře
Nejpřirozenějším lidským údělem je potomstvo.
Jen osobnost, je schopna podstoupit skoro vše pro jeho naplnění. Žena je přírodou vybavena a "naprogramována" duševně, pro toto poslání. Tím více obdivu zaslouží každá, když vyvine Vaše úsilí k jeho naplnění. Nic se na tom nezmění, když se výsledek nedostavil. Nikdy byste se nezbavila pocitu promarněné možnosti. Vaše jednání má pečeť hrdinství, byť není vidět. Jen osobnost, je schopna takto se utkat se životem a předat dalším svoje poselství, lidské poselství, nikdy se nevzdat. Máte mů obdiv, přeji Vám lepší dny.
Hezké dopoledne Ivanko, těšila jsem se na happy end a ten klasický (manžel, miminko a pokud neumřeli bla bla bla) nepřišel.
Důležité však je, že jste to všechno zvládla a osobně si myslím, že jste dodala odvahu spoustě dalších žen a i potenciálním otcům. Teď tak trošku víme, co nás může potkat a na co bychom se mohli "připravit", i když na něco se připravit nelze...
Děkuji vám za tyto články a gratuluji, že jste to zvládla napsat i prožít ;)
Do budoucna hodně štěstíčka...
Pročetl jsem si všechny a musím uznat,že jste ztělesněním úsloví,že ženská snese víc,než zvíře. Já bych - na Vašem místě - udělal takový tóčo,že by se celý to slavný centrum nezastavilo! Tvrdě bych vyžadoval,DNA sporných embryí,a pak bych je protáhl mlejnem a vyždímal z nich majlant za psychickou i fyzickou újmu i za snížení společenské uplatněnosti.
Ano,jsem pomstychtivý a jsem přesvědčen,že tohle je jediný správný postup,jak zamezit dalším podobným případům...
Vám osobně,Ivanko,přeji,aby jste přece jenom ještě jednou v sobě našla sílu a dosáhla svého naplnění...Nemůžou snad mít ve všech centrech stejný bordel! Snad si naberete někde jinde větší porci radosti a štěstí,protože podle mne,jste svůj kalich hořkosti už dopila...
P.S. ...Aby ta slibovaná legrace měla pořádný a reálný fundament...
(5) děkuju, a nic se nebojte, legrace bude, už to tady chystám ![]()
Ivanko.
od začátku sleduji váš příběh,který píšete,nevěděla jsem co vám na to napsat,prožívala jsem vaše útrapy a bylo mi smutno.Máte můj obdiv s přáním všeho dobrého a krásného to vám ze srdce přeje Mášenka.
Vždy se zvednout a jít dál, jakkoliv se nechce ani žít. To je podstatné. A už se těším na úsměv. ![]()
Popsat životní trápení není jednoduché. A popsat ho tak , jak jste to popsala Vy - je to blbí , ale musím napsat - pěkné.
Ivo, děkuju... a doufám, že nejste zklamaný, že se "nic nenarodilo" ![]()
Troufám si říci:
"Ivana se narodila, stal se z ní nový člověk po tom všem."
![]()
12 - Paní Ivano nejsem zklamán. Zvítězila jste sama nad sebou. Mnoho lidí se domnívá že nad sebou vítězí každý den. Jen málo kdy je to skutečné vítězství. Před lety jsem vedl dlouhé roky boj s onkologickým onemocněním. A přes lékařské prognózy již mnoho let přesluhuji a jsem tomu strašně rád. Tak že můj pohled na svět je trochu jiný , než těch , kteří sami se sebou opravdově nebojovali.
Asi také pro to, jsem použil to slůvko pěkné. Žít se musí umět , pak je to pěkné i když to občas bolí.
Ke každé části jsem rozepsala komentář a pak to smazala. Bylo mi smutno a nenapadalo mě nic povzbudivého (hlavně když jsem nevěděla, jak to dopadne), aby to nevyznělo jako fráze. Když jsem četla o těch telefonátech do laboratoře, úplně jsem se klepala. Já nejsem velkej bojovník a nežalovala bych je, protože bych se s těmi lidmi už nechtěla nikdy setkat ani s s nima dopisovat (ale zasloužili by si to kvůli dalším maminkám, aby byli opatrnější). Podle Vašich blogů, Ivanko, soudím, že máte i tak naplněný život, že Vy rozhodně žít umíte, a to je skvělé. Máte můj velký obdiv!!! A moc děkuju za chvilky strávené čtením Vašich článků! Těším se na další.
(15) Marbuša
asi podobné pocity jsem měla, nechtěla jsem se už s těmi lidmi setkat. snad ještě víc, než ta nejistota, co se vlastně stalo, bolel právě jejich přístup.
děkuju ![]()
Dobrý večer,
dnes jsem objevila Vaše články a musím říci, že mi dodaly spousty energie. Bohužel mám s centrem asistované reprodukce obdobnou zkušenost...pan doktor se přehlédl v datu a při telfonátu mi recepční oznámila,že nemám nárok na injekce, že musím ještě počkat, ať se objednám za měsíc, vzhledem k tomu, že jsem měla mezi braním injekcí na stimulaci více než rok pauzy a věděla jsem,že nárok na další várku mám, tak mi to nedalo a volala asi čtyřikrát, než jsem se probojovala přes recepční k lékaři a po asi čtvrthodinovém telefonátu si pan doktor za svého kolegu sypal popel na hlavu (pan doktor si popletl 1998 s rokem 1999) a druhý den jsem si jela pro svůj balíček hormonů
). Nevím proč,ale tehdy jsem byla přesvědčená, že buď teď a nebo nikdy...byla jsem unavená z několika nepodařených pokusů a říkala si,že je to poslední pokus. Díky mé tvrdošíjnosti vedle v dětském pokoji usínají dva 6-ti letí raubíři...S druhým mužem bychom rádi ještě alespoň jedno dítko...bohužel naše snažení vyšlo na začátku září tak nějak napůl...mimoděložní těhotenství a já přišla o pravý vejcovod...Jak já říkám,alespoň jsme si ověřili, že otěhotnět mohu i normální cestou a příště to již bude určitě již v pohodě...i když červík pochybností samozřejmě je, ale díky Vaším článkům vím,že se nevzdám a budu ještě "bojovat". Takže díky moc
Petra
dobrý večer, udělala jste mi radost, snad to psaní bylo k něčemu dobrý
přeju hodně štěstí a sil ![]()
autorka
Ono se k něčemu takovému komentáře nepíší zrovna dobře, ale o to víc se nad takovými články přemýšlí.
Uvažovala jsem na začátku, proč jste se k tomu odhodlala - není to lehké s tak osobním /nemám ráda slovo intimní/ tématem vyjít ven.
Je dobře, že jste ro udělala. Pro sebe i pro druhé.