26. září 2008 v 13:03
Mám příbuzného. Budu mu říkat Bohouš. Jeho zaměstnání ho donutilo k tomu, aby hodně cestoval. Letadlem. V tom byl právě kámen úrazu. Když byl na vojně, přepravovali je v jakémsi starém "vrtuláku" tuším do Petrohradu a on celou dobu letu fascinovaně pozoroval, jak se povolují různé nýty, poslouchal, jak celé letadlo příšerně vrže a čekal, který nýt vypadne první a způsobí totální destrukci letadla a připraví ho o život. Cestu tam přežil (podle mě musel mít nějakej lehčí infarkt nebo srdeční příhodu) a celý týden v Petrohradě strávil přemýšlením, jak se odtud dostat zpátky domů vlakem, aniž by byl označen za zběha. Nakonec se vrátil v pořádku opět letadlem (nějaká diskuze s důstojníky by asi nebyla tou pravou ornou půdou) a vědomí, že stejně už nikdy nebude mít to "štěstí", aby byl donucen do nějakého podobného zařízení sednout mu dala téměř zapomenout na tento zážitek.
Ale jak se říká: "Každému v životě naděleno, co unese."
"Poletíte na služební cestu do Bruselu," oznámil mu šéf.
Za pět minut už žhavil telefon.
"Čau, tak já mám jet do Bruselu," oznámil mi mrtvolným hlasem.
"Jé, ty se máš, to je bezvadný! Kdy?" začala jsem se radovat.
"Letadlem."
Teď mi to došlo.
"Neboj se, dneska už je to bezpečný, nemusíš mít strach," ještě chvíli jsem ho uklidňovala a snad se mi to i podařilo, ujistila jsem ho, že dneska už žádný takový "vrtulový sráče" nelítají. Nevím, kde jsem v sobě vzala přesvědčení o pravdivosti této informace, snad je to tím, že bydlím v Čáslavi. Ačkoliv jsem jediným obyvatelem města, který po přeletu čehokoliv i ve výšce téměř neviditelnosti objektu, okamžitě neidentifikuje kolemstojícím, co je to za letadlo a kdy bylo vyrobené, případně jaké má výrobní číslo motoru a další detaily, jejichž smysl mi uniká zcela, takže stále nejsem schopná si zapamatovat, co to vlastně je, co na mě všichni chrlí. Ještě si pamatuju, že taky různá letadla mají různou kapacitu přepravovaných osob a další věc, a na tu jsem velice pyšná, že rozenám Gripen (ta bestie dělá takovej randál, že to by nepoznal jenom hluchej) a dřív tady létaly Migy 21. To zase vím, protože se znám s jedním pilotem a ten "to letadlo řídil" (by mě zabil, kdyby viděl, jak jsem zůstala nedotčena jeho výklady) a díky tomu se seznámil s Jirkou Macháčkem ze stejnojmenné kapely. To jsou tak v kostce moje znalosti. S naprostým přesvědčením jsem tedy ještě ujistila Bohouše, že nemusí mít žádnej strach, určitě poletí nějakým Jumbem (to je jedinej typ dopravního letadla, kterej si pamatuju, ještě mi často někdo říká, že nad námi letí... a teď nevím, snad prase, prostě nějakej takovej živočich, ale to teda nepoznám).
V den odletu mi asi tři hodiny před startem přišla strohá sms: "Vrtulak".
Než jsem stačila odepsat něco povzbudivého, mobil zazvonil.
"Čau. Stojí tam, žádný jiný letadlo tam není, do toho nemůžu sednout. Vrtulák a vypadá snad ještě hůř než ten před dvaceti lety, to je určitě ten samej a dneska se konečně rozpadne," ozval se úplně zlomený Bohoušův hlas.
Chtělo se mi smát, ale když jsem slyšela to nefalšované zoufalství, vytáhla jsem svoje "technické" znalosti a začala ho uklidňovat.
"Buď rád, že neletíš nějakým ještě menším (věděla jsem, že z velkých letadel nemá takovou hrůzu, snad nesmyslný pocit, že mohutnější by se rozbilo trochu míň), uvidíš, to bude dobrý, až budeš v Bruselu, tak napiš že seš v pořádku. Šťastnej let," rozloučila jsem se.
Netrvalo ani čtvrt hodiny a mobil se ozval znova.
"Hele, oni na něm určitě něco opravujou, pořád se tam motají nějaký chlapi, já do toho nesednu, ti říkám, že se to rozpadne!"
"Ti říkám, že se to nerozpadne, nic se neboj, to bude dobrý, dělají běžnou kontrolu před startem, to je normální, dej si panáka a bude ti líp."
Zkrátím to. Do odletu jsem absolvovala ještě minimálně deset telefonátů. Probrali jsme technický stav stroje, časový údaj o době trvání letu a kolikrát je možné cestou dostat infarkt (rozpočítáno na každou vteřinu, stejně jako kolikrát je možné, že se letadlo konečně zřítí, což byl téměř stejný číselný údaj) a momentální Bohoušův zdravotní stav. Poslední dva telefonáty byly nejvydatnější.
"Okamžitě zavolej na letiště, že je tam bomba!" ozvalo se právě když jsem se nadechovala k dalšímu uklidňování.
"Ale hned, čekám tady, pak to budou evakuovat, tak nebudu muset do letadla a tu schůzku nestihnu a mezitím se tam dostanu vlakem. Dělej, hned tam volej a dej mi vědět."
A bylo ticho. Začala jsem se smát, ikdyž zároveň mi ho bylo strašně líto. Letadlo mělo odlétat za dvacet pět minut. Čtvrt hodiny před odletem jsem se uklidnila. Určitě už sedí v letadle, mobil už musel vypnout, no hlavně aby to přežil ve zdraví, byl úplně s nervama v háji. Osm minut před odletem zazvonil mobil opět. Koukla jsem na displej a zhrozila se. On snad do toho letadla nenastoupil, vždyť už budou startovat. S obavou jsem to zvedla.
"Už jsi tam volala?"
"Ne."
"Tak dělej, už máš málo času a já už sedím v letadle!" ozvalo se ještě a pak bylo ticho.
"No hurá, sedí v letadle, tak teď už to bude v pohodě," zajásala jsem.
Za dvě hodiny přišla sms: "V poradku na zemi, let bez problemu, jedu na hotel, mej se krasne a dik".
Takových letů jsme "společně" absolvovali asi dvacet. Sepisovali jsme závěti, upřesňoval mi co komu připadne, kdyby na něco zapomněl. Aby toho nebylo málo začal cestovat i s rodinou. Jedna z prvních exotických dovolených byla cesta na Nový Zéland (taky si to mohli vybrat blíž). Aby zabránil zahynutí všech zúčastnivších se členů rodiny, umístil manželku s dcerou do jednoho letadla a sám cestoval jiným (to by byla náhoda, kdyby se zřítila obě najednou a syn nezůstane sirotkem). Když jsem se nic netuše, proč je takhle rozsadil zeptala, odpověděl mi: "Víš jak teď padaj? Je toho plnej internet!"
"No tak když už jich spadlo tolik, tak to budete mít štěstí, jsou důkladnější kontroly, neboj se, doletíte dobře," snažila jsem se ho zase jednou uklidňovat.
Postupem času se otrkal a já se dozvídala o jeho cestách jenom jako o zpestření všedních dnů a podle triček, která mi z každé cesty vozil "za odměnu".
Dneska už je s ním nuda. Většinou zavolá: "Byl jsem tam a tam..." Prostě se přestal bát. Dlouhý a intenzivní trénink ho vycvičil do role spokojeného cestujícího, užívajícího si všechny krásy letu. Popisuje mi, jak úžasný byl noční let nad Kuvajtem a podobné zážitky.
Ze mě zbyl "uzlík nervů". Představa, že bych měla nasednout do čehokoliv, co by se vzneslo víc jak dva metry nad zem mi nahání husí kůži. A tak se těším na okamžik, pokud někdy přijde, že já před svojí první cestou letadlem v životě budu žhavit telefon a volat Bohoušovi: "Okamžitě zavolej na letiště, že je tam bomba!"
To jsem se nasmála, bezvadný zakončení pracovního týdne, přečíst si takovej vtipnej článek a odejít od PC.