30. září 2008 v 11:09
Jsou lidé, které potkáte a "máte je" doživotně. Přijdou, prožíváte s nimi všechna trápení i radosti a už vás nikdy neopustí. Štěpánku jsem potkala, když mi byly čtyři a jí necelé dva roky.
*
Ve čtvrtek večer mi zazvonil mobil. Na displeji svítilo: "Štěpí volá".
S úsměvem jsem vzala telefon.
"Ahoj. Tak kdy začneš konečně popisovat na tom svým blogu naše dětství?" ozvalo se.
"Čau, nic se neboj, už to mám rozpracovaný, akorát jsem zjistila, že není moc věcí, který by byly publikovatelný," začaly jsme se obě smát, víme přece svoje.
"Jen to tam pěkně napiš, třeba to jak jsme v létě na chatě... nebo jak jsme šly... a taky bys tam mohla zvěčnit moje..." začala Štěpánka vypočítávat naše zážitky.
"No vidíš, to říkám, copak to tam můžu napsat?"
"To víš, že jo, já to pak ostatním v komentáři vysvětlím, co seš zač. Nebo si vedle tebe taky založím blog. To si lidi počtou," smály jsme se.
Ještě chvíli jsme si povídaly, Štěpánka mi vylíčila poslední události, čímž mi jako vždy způsobila několik záchvatů smíchu a pak jsme se rozloučily.
"Tak žádný výmluvy a koukej psát, když ti to tak jde," poslechla jsem si nakonec.
Položila jsem mobil.
"Tak tohle je hozená rukavice," řekla jsem si.
Otevřela jsem rozepsaný článek a v myšlenkách se vrátila do věku svých čtyř let. Je zvláštní, jak přesně si pamatuju tu chvíli.
*
"Půjdeme na kafe k jedný tetě, má malou holčičku, Štěpánku, můžete si spolu hrát, přistěhovali se k nám do paneláku, musíš na ni být hodná, je ještě malinká," řekla mi máma. Za chvíli mě už vláčela po schodech o dvě patra výš. Zazvonily jsme. Po chvíli se otevřely dveře.
"Ahoj, tak pojďte dál," usmívala se na nás nějaká paní. Zvědavě jsem koukala, co se to za ní schovává. "Holčička", vlasy rozježený jak Kluk z plakátu a v očích tisíc čertů. Šmejdila jimi ze mě na mámu a zase zpátky a pak odběhla zpátky do bytu.
"Tak pojď, Ivanko, budete si hrát v pokojíčku, my si zatím dáme s mamkou kafe," řekla paní a už mě strkala do pokoje. Zavřela za námi dveře a zůstaly jsme samy. Přemýšlela jsem, jak začít řeč, aby věděla, že na ni budu podle domlouvání mojí mámy opravdu hodná, ale Štěpánka už převzala iniciativu, chvíli neposedně přešlapovala sem a tam, pak se rozběhla proti zdi, o kterou byly opřené nějaké hliníkové tyče, kopla do nich, ty se s rachotem sesunuly na podlahu a svůj čin okamžitě okomentovala.
"Do pldele, ty tyče už mě tady selou!"
Mým nitrem se rozlil blažený pocit. Lepší kamarádku jsem si nemohla přát...
*
Můj život pokračoval dál ve znamení našeho přátelství. Zažívaly jsme spolu ta nejúžasnější dobrodružství.
Stavěly jsme z matrací a dek bunkr, to byl náš hrad, na hlavu jsme si narazily punčocháče, protože princezny mají všechny dlouhé vlasy, nohavice byly culíky. Hrozně jsme se hádaly, která z nás bude mít růžové a která hnědé, ty byly přece tak obyčejné, žádná princezna nemá hnědé vlasy!
Díky Štěpánce jsem měla velice pestrý pokojíček, jednak měla zálibu ve strefování se míčem do lustru, takže zhruba jednou za měsíc jsem měla nový a taky měla úžasné výtvarné nadání, které nejraději prezentovala na čerstvě vymalované zdi. Obrovské kulaté hlavy s očima, ušima a velikou pusou na mě vykukovaly odevšad.
Někdy jsme se i rvaly. To když jsem se rozhodla, že se vzepřu její autoritě a tvrdohlavě si prosazovala, že s touhle panenkou si budu hrát já. Rozčílilo ji to tak, že mi prokousla ruku.
Na našem sídlišti plném kluků mi Štěpánka vydobyla nedoknutelnou pozici, stačilo říct: "Dej si bacha nebo přijdu se Štěpánkou," a budoucí hokejoví reprezentanti naší vlasti se klidili, protože nikdo z nich nehodlal absolvovat výprask více než jednou.
Byly jsme spolu pořád. Jezdily jsme o prázdninách na chatu do Přímělkova. Podkrovní pokojíček zná tolik tajemství...
*
Dneska máme vedle sebe chalupy a s mojí "další ségrou" probíráme všechno, co nás v životě potkává. Jsme dohromady čtyři, stejně jako já i Štěpánka má "pravou" ségru. Řeknu vám, je to fajn, mít tak velkou rodinu.
Milá přítelkyně, to jsi mě opravdu dostala. Normálně jsem se rozbulela....
Myslela jsem, že to bude velká švanda a zatím se zmítám ve vlnách dojetí...
Myslím, že jak budu mít chvíli čas vykreslím i Tebe. Ovšem víš, jak se říká...na každém zdravém stromě jsou i červivé padanky....Napíšu pravdu, nic než pravdu a k tomu mi dopomáhej slovní zásoba.
Pěkný den kamarádko :o))))