close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Žižkova brána

15. září 2008 v 11:32
Uslyšela jsem klapot koňských kopyt. Otevřela jsem oči. V první chvíli si nemůžu vzpomenout, kde jsem se probudila.
"Vstávej, už jsou za branou, musíme připravit vodu pro koně," naklání se nade mnou dívka v plátěných otrhaných špinavých šatech. Vlasy má svázané kouskem hadru, aby jí nepadaly do obličeje, takovou nádhernou rezatou hřívu. Neznám ji.
"Taky by se o sebe mohla trošku starat, vypadala by krásně, ale spíš by se měla umýt, než napájet koně," říkám si v duchu. "Kolik jí může být? Patnáct? Sedmnáct? A jaký vlastně koně? Kde by se tady vzali?"
Mžourám rozespale a rozhlížím se kolem sebe, pořád to tady nemůžu poznat, určitě jsem doma, ale místo ve své posteli ležím v koutě na nějakých hadrech.
"Pojď, jdeme na tu vodu. Kateřina už nachystala víno a ovoce, všimla sis, jak nádherně červená už jsou před hradbama jablka? Jsou nejsladší ze všech, mají tam hodně tepla a sluníčka. Chlapi na dvoře pečou selata, zabili i toho malého volka. Pan Pavel tomu velí, znáš ho, jak umí tyhle dobroty? Všichni budou hladoví a žízniví, až se posilní, půjdou se do kostela pomodlit za padlé. Půjdeme s nimi? Posel říkal, že Markétin muž je vážně zraněný. Tak probuď se konečně, koukáš jak vyoraná myš."
Běhěm řeči mě Jitka (vím jak se jmenuje?) táhne do vedlejší místnosti. Všechno vypadá jinak, zdi jsou kamenné a místo podlahy jenom udupaná hlína, zima a vlhko. Uprostřed stojí studna. Jitka mi vrazila okov do ruky.
"Vodu lej do věder, je jich tady dost, dojdu pro Jana a pro Tomáše, budou je odnášet na dvůr. Seno pro koně je už nachystaný, krásně voní, dneska jsem na něm spala, to ti bylo měkkoučký," usměje se.
Začala jsem spouštět okov do studny. Je to pořádná hloubka. Provaz už vypadá dost chatrně, aby tu tíhu vůbec unesl. Ale jo, jde to dobře, plním jedno vědro za druhým. Voda je chladná a krásně čistá, trochu mě to překvapilo, když vidím ten nepořádek všude kolem.
Do vrzání rumpálu jsem zaslechla zvuk otevírané brány. Vyběhnu na dvůr. Vjíždějí jezdci na koních, jsou zbědovaní, unavení a ...
"Tak to je fakt drsný, jak někde ve středověku," říkám si.
Klapot koňských kopyt se rozléhá po kamenném dláždění dvora. Ten zvuk už začíná být nesnesitelný, kdy už to skončí?
Teď jsem se probudila doopravdy. Ležím ve své posteli a oknem se dívám na středověkou baštu. Trošku se protahuju, ta voda dala zabrat.
"Aha, soused startuje na dvoře auto a zvuk koňských kopyt mi vykouzlil do sna, když scházel po schodech."
Vstávám a jdu do obýváku, Pepča mě radostně vítá. Beru vodítko a jdeme ven. Za rohem se podívám na hradby a usměju se: "Tyhle sny máš z toho, kde žiješ."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Josef Sedláček Josef Sedláček | E-mail | 15. září 2008 v 13:30 | Reagovat

Pocit propadnutí se do středověku, jsem zažil před mnoha lety v městečku Úterý na náměstíčku, kam jsem přišel v pozdním podvečeru po putování podél Úterského potoka.

Nikde nikdo, středověké domy, žádné auto, a šero umocnilo chvilkovou iluzi.

2 Zbyš Zbyš | E-mail | 15. září 2008 v 19:43 | Reagovat

Já si jednou nechtě zdřímnul v Tuxpam, Mexiko, když jsem projížděl takovou polní cestou s výhledem na takový malý opuštěný Mayský chrám pyramidovitěho tvaru.  Zastavil jsem a vyšplhal kousek na stráň pro lepší pohled, sedl na kámen a představoval si, jak to tu před lety muselo vypadat.  Po těch několika minutách schrupnutí se mi zdálo, jak tam bylo živo a jak se ti Mayové činili, až tam vlítli konkvistádoři pana Hernanda Corteze a bili hlava nehlava, až to bolelo, což mě vzbudilo.  Ve skutečnosti to byla nerovnost toho kamene tlačící mě do zad.  To byl snad můj jediný výlet do středověku, a už bych tam nechtěl (ale do Mexika jo, kdykoliv).

3 ivana ivana | Web | 15. září 2008 v 20:33 | Reagovat

(2) děláte mi chutě, taky bych se tam chtěla podívat, ale raději v dnešní době. ikdyž...

4 ivana ivana | Web | 15. září 2008 v 20:35 | Reagovat

(2) a jak tak koukám, tak to máte trochu blíž, než já :-)))

5 rucuk rucuk | E-mail | 16. září 2008 v 10:10 | Reagovat

Řáda jsem četla historické romány, ale na rovinu, nikdy jsem netoužila žít ve středověku.  Podle nějaké tabulky , kde jste se dočetla, kdy jste žila ve svém předešlém životě, mi vyšlo, že jsem byla nějaká vědma ve 4. století v Indii. Nejspíš by mě tam upálili. Děkuji nechci. Zajímavé bylo, že muž měl být architekt v 17. století. Tak to jsme se hodně minuli, že? Že jsem čarodějnice mi už někdy někdo řekl, ale jinak tedy vědma bych být nemohla, ta už musela něco znát.

6 ivana ivana | Web | 16. září 2008 v 10:41 | Reagovat

(5) já po těchhle věcech raději vůbec nepátrám, ale tak trošku věřím tomu, že jsme tady už byli a zase třeba někdy budeme... ale možná je to jen taková útěcha, aby člověk neměl pocit, že to prostě jednou skončí a definitivně... protože žít je prostě fajn, ikdyž se chvilkama nedaří...

7 Ella Ella | 17. září 2008 v 8:47 | Reagovat

5 + 6)

Já byly na 100% v minulém životě veverka, tím si vysvětluju moji nekontrolovatelnou touhu neustále pojídat ( i louskání je mi potěchou ) ořechy, oříšky, semínka, zrna, zrnka, zrníčka, dokonce i mák dokud se neumele. Je to jako závislost na nikotinu. kdybych se nekontrolovala, tak už nepotřebuju nohy a pohybuju se kutálením.

Líbí se mi představa, že se opakovaně vracíme ( duše ), v jiných postavách, nebo i jiných formách, znovu hledáme, znovu nacházíme a nevíme, jestli už jsme to někdy našli, nebo nenašli. Líbí se mi ta představa tak moc, až jsem ochotná v tomto kole sekat dobrotu, abych nemusela v kole příštím pátrat, proč to je s mým osudem nevalné.

Tímto chválím veverku, asi byla taky docela záslužná, já si totiž na svůj osud nestěžuju, co se mi nelíbí, to se snažím vylepšit.

Zdravím :-))))

8 ivana ivana | Web | 17. září 2008 v 8:58 | Reagovat

(7) ahoj :-) bezva přístup k životu, to se mi líbí. hezkej den :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama