



Já si jednou nechtě zdřímnul v Tuxpam, Mexiko, když jsem projížděl takovou polní cestou s výhledem na takový malý opuštěný Mayský chrám pyramidovitěho tvaru. Zastavil jsem a vyšplhal kousek na stráň pro lepší pohled, sedl na kámen a představoval si, jak to tu před lety muselo vypadat. Po těch několika minutách schrupnutí se mi zdálo, jak tam bylo živo a jak se ti Mayové činili, až tam vlítli konkvistádoři pana Hernanda Corteze a bili hlava nehlava, až to bolelo, což mě vzbudilo. Ve skutečnosti to byla nerovnost toho kamene tlačící mě do zad. To byl snad můj jediný výlet do středověku, a už bych tam nechtěl (ale do Mexika jo, kdykoliv).
(2) děláte mi chutě, taky bych se tam chtěla podívat, ale raději v dnešní době. ikdyž...
(2) a jak tak koukám, tak to máte trochu blíž, než já
))
Řáda jsem četla historické romány, ale na rovinu, nikdy jsem netoužila žít ve středověku. Podle nějaké tabulky , kde jste se dočetla, kdy jste žila ve svém předešlém životě, mi vyšlo, že jsem byla nějaká vědma ve 4. století v Indii. Nejspíš by mě tam upálili. Děkuji nechci. Zajímavé bylo, že muž měl být architekt v 17. století. Tak to jsme se hodně minuli, že? Že jsem čarodějnice mi už někdy někdo řekl, ale jinak tedy vědma bych být nemohla, ta už musela něco znát.
(5) já po těchhle věcech raději vůbec nepátrám, ale tak trošku věřím tomu, že jsme tady už byli a zase třeba někdy budeme... ale možná je to jen taková útěcha, aby člověk neměl pocit, že to prostě jednou skončí a definitivně... protože žít je prostě fajn, ikdyž se chvilkama nedaří...
5 + 6)
Já byly na 100% v minulém životě veverka, tím si vysvětluju moji nekontrolovatelnou touhu neustále pojídat ( i louskání je mi potěchou ) ořechy, oříšky, semínka, zrna, zrnka, zrníčka, dokonce i mák dokud se neumele. Je to jako závislost na nikotinu. kdybych se nekontrolovala, tak už nepotřebuju nohy a pohybuju se kutálením.
Líbí se mi představa, že se opakovaně vracíme ( duše ), v jiných postavách, nebo i jiných formách, znovu hledáme, znovu nacházíme a nevíme, jestli už jsme to někdy našli, nebo nenašli. Líbí se mi ta představa tak moc, až jsem ochotná v tomto kole sekat dobrotu, abych nemusela v kole příštím pátrat, proč to je s mým osudem nevalné.
Tímto chválím veverku, asi byla taky docela záslužná, já si totiž na svůj osud nestěžuju, co se mi nelíbí, to se snažím vylepšit.
Zdravím
)))
Pocit propadnutí se do středověku, jsem zažil před mnoha lety v městečku Úterý na náměstíčku, kam jsem přišel v pozdním podvečeru po putování podél Úterského potoka.
Nikde nikdo, středověké domy, žádné auto, a šero umocnilo chvilkovou iluzi.