close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Koncert vážné hudby

6. října 2008 v 11:58
Míváte taky občas nutkání navštívit nějakou kulturní akci, abyste nezakrněli? Abyste povznesli ducha a zase se jednou cítili tak nějak hezky, že jste si našli čas se kulturně vzdělávat? Mě to občas přepadne a většinu lidí, co znám taky. A občas se kulturní zážitek nesmazatelně vryje do paměti, to když máte štěstí, že trefíte na opravdu bezva koncert, divadelní hru, film, výstavu, vernisáž. Nebo se stane něco, co zamýšlené obohacení posune ještě úplně jinam, kam byste ani nečekali...

"Ahoj, mám lístky na koncert vážné hudby, ségra to viděla v Praze a prej to bylo moc hezký, je to ve čtvrtek v osm, sejdeme se před divadlem," zavolala mi Lenka.

Začala jsem přehrabovat šatník. Koncert vážné hudby, to abych tam nešla ve svých oblíbených riflích a vytahaným svetru. Ani jsem se nezeptala, co to vlastně bude.

Nakonec jsem vytáhla černé kalhoty a halenku, v tom snad za kulturou vyrazit lze. Ve čtvrtek večer jsem načančaná čekala před divadlem.

"No to je dost! Kde seš? Už podruhý zvonili, pojď rychle nebo budeme zase dělat ostudu hned od začátku," pobízela jsem Lenku.

"Prosím tě, jaký zase? Zase ostudu, kde jsme naposled dělaly ostudu?"

"Na Vranovským zámku," připomněla jsem suše naši letní výpravu za poznáním historie.

"No kdo mohl tušit, že tam bude takovej týpek. Ale stropy tam mají hezký, viď? A taky bylo před bouřkou jako dneska, je hrozný dusno. Každou chvíli to začne mlátit."

Začaly jsme se obě smát. Na tohle jsem si raději neměla vzpomenout. Z Vranovského zámku si opravdu pamatuju jenom stropy...

*

Průvodkyně byla mladá a sympatická holčina, a taky chudák nervózní, než pochopila, že můj záchvat smíchu nevyvolala ona, ale jeden účastník výpravy za historií.

"A nyní se přesuneme na prohlídku samotného zámku, v přistavených vozících jsou pantofle, ty si prosím obujte a budeme pokračovat," vyzvala nás po shlédnutí Sálu předků.

Začala jsem se soukat do pantoflí. Vybrala jsem si modré, byly tam ještě hnědé, ale modrou mám nejradši. Koukla jsem na Lenku.

"To máš schválně jednu modrou a jednu hnědou?" zeptala jsem se nevinně. Protože ji znám, bylo mi jasné, že příčinou je její roztržitost. Skoukla svoje obutí, potom se podívala před sebe a povídá: "No a co, jsou lidi, co maj obě levý."

Sjela jsem pohledem do míst, kam se dívala.

Kousek od nás stál chlápek, flanelovou kostkovanou košili, na zádech batoh, kraťasy a z těch pokračovaly strašně křivý a chlupatý nohy (fakt dobrý óčka, evidentně fotbalista), na nohách sandály obuté na vínových ponožkách a na nich naražené filcové pantofle, sice obě hnědé, ale obě špice opravdu jako by směřovaly doprava.

Tohle byl konec, přepadl mě nezadržitelný záchvat smíchu. Nešlo to zastavit a nejhorší bylo, že to byl jeden ze záchvatů, kdy hýkáte nahlas a absolutně se nemůžete ovládnout. Zaklonila jsem hlavu a prohlídku absolvovala s pohledem upřeným na stropy a pusou zacpanou Lenčiným bavlněným tričkem, abych alespoň trochu ztlumila ten příšernej řehot.

Byla to krutá půlhodina, vždycky když už se zdálo, že přestanu řvát, stalo se něco, co opět vyvolalo výbuch smíchu. Třeba se ke mně přitočil jeden chlápek, kterej si všiml hned na začátku proč se směju a právě ve chvíli, kdy jsem myslela, že mám vyhráno mi pošeptal: "Prosím vás, nesmějte se už nebo to nevydržím a začnu taky."

Konečně průvodkyně ohlásila poslední komnatu.

"A potom sejdete po točitých schodech, pod nimi jsou přistavené vozíky a tam odevzdáte pantofle," stihla jsem ještě zaregistrovat, rozrazila jsem dveře ke schodišti a sprintovala pryč. Za sebou jsem ještě zaslechla onoho pána, jak říká: "A nemohli bychom si ty pantofle vzít na památku? Tý slečně se tak líbíly..."

*

Rozesmátě jsme napochodovaly do sálu. Venku se ozval první hrom přicházející bouřky.

"Je to nějaký duo, klavírista a zpěvák, budou to nějaký árie z oper," obeznámila mě Lenka s programem koncertu.

Vzpomněla jsem si, jak mi volal známej a líčil mi jak chodí s manželkou v pátek do divadla na premiéry.

"Já ti bych se tak rád díval, ale já jsem vždycky v pátek večer utahanej jak pes, tam je teplo a tma a já vždycky usnu a nic z toho nevím. Ale teď ta poslední, to ti byla nějaká zpívaná, najednou jich začalo deset zpívat, já jsem se tak lekl!"

Vylíčila jsem to Lence.

"Takže máme štěstí, když jsou jenom dva, tak alespoň nebudeme mít opary, víš jak to měl Grossmann v tý povídce? Kapela nebyla z nejpočetnějších, ale oba muzikanti, harmonikář i dirigent, dělali co mohli."

"Už toho nech, se směju ještě to ani nezačalo," odpověděla mi ještě Lenka a už to začalo. Ozval se hrom, pak zhasla světla a sál se ponořil do úplné tmy. Asi po minutě se ke mně Lenka naklonila a povídá: "Taky mohli nechat svítit alespoň nouzový světla než je nasvítěj na jevišti."

"Ty mně se zdá, že vypadla elektrika, to je divný, že by tak dlouho nechali tmu a nic se nedělo."

Trpělivě jsme očekávaly začátek koncertu. Sálem se nesl stále se stupňující vzrušený šepot. Tak co bude dál?

Konečně se na jevišti objevily dvě postavy protagonistů koncertu. Spíš se teda objevily dvě zapálené svíčky a obě se blížily do míst, kde bylo možné ještě za světla spatřit křídlo.

"Tak už to začne," řekla Lenka a připojila se k mohutnému potlesku, který vítal účinkující.

"Ty já nevím, ale nejsou to kulisáci? Jim tam nesou svíčky, aby viděli na noty."

Do toho se ozvalo z jeviště: "V důsledku výpadku elektrického proudu bude koncert při svíčkách, než nám to zase zapnou. To vzkazuje vedení divadla. A ti co přijdou teď, tak to už budou účinkující.

Seděla jsem strnule v křesle a přemlouvala se, abych se nezačala smát nahlas. Zážitek z Vranovského zámku byl ještě příliš živý, tohle by nemuselo dopadnout dobře. Teď jak odtud ven, jak na potvoru sedíme uprostřed řady, až budu prchat, tak polezu přes všechny ty lidi...

A už to opravdu začalo.

Zpěvák se snažil, ale někde v hlavě už bylo přepnuto, celé moje úsilí se soustředilo na snahu nevybuchnout.

"Hele, jak se ti to líbí? jak to pěkně zpívá, viď? Ten žvvvvvvvvvváááááááár, ten žvvvvvááááááár," šeptem parodovala pěvecký výkon do mého ucha Lenka.

"Ty jeden vole (zvolila jsem to nejněžnější oslovení, kterého jsem byla v tu chvíli schopna), okamžitě toho nech nebo bude zle!"

"Možná ten žvvváááááááár mají od těch svíček," dodala ještě.

Mým tělem začal nezadržitelně cukat potlačovaný smích. Naštěstí árie právě skončila a můj řehot zanikl v potlesku obecenstva. Během něj jsem se zase stihla trochu ovládnout.

Klavírista hrábl do kláves a sálem se rozezněl tenor druhého účinkujícího.

"O sóóóóóóóóóóóóóléééééé míííííííííjóóóóóóóóóóóóóóóó..."

Koutkem oka jsem viděla Lenku, jak se ke mně opatrně naklání, aby mi opět sdělila něco určitě hodně důležitého. Věděla jsem, že jestli řekne ještě jedinou větu, tak vybuchnu.

"Vůbec ke mně nelez, drž hubu nebo to nevydržím, nech toho!" snažila jsem se předejít katastrofě.

"O sóóóóóóóóóóóóóléééééé míííííííííjóóóóóóóóóóóóóóóó..." znělo sálem.

"Petr vždycky zpívá osooooolte mi hooooo, kuchyňskou solííííííííí," trefila se přesně do frázování ještě Lenka a v ten moment jsme vystartovaly ven. Když jsem se se slzami v očích konečně dostala na čerstvý vzduch ujistila jsem svoji přítelkyni, že tohle byl rozhodně poslední kulturní zážitek, který s ní hodlám absolvovat. Když jsme se blížily k paneláku, stále ještě v předklonu a ubrečené smíchy, protože jsme si celou cestu oživovaly průběh představení, potkaly jsme souseda. Udiveně na nás koukal a pak pohoršeně povídá: "Koukám, asi jste to trošku přehnaly, co? Kde jste se tak zřídily?"

"Na koncertu vážné hudby."

TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivo L Ivo L | Web | 6. října 2008 v 14:12 | Reagovat

Pěkné zážitky,pěkné čtení. Díky za úsměv k tomu pochmurnému pondělku . . . ;-)

2 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 6. října 2008 v 14:31 | Reagovat

Paní Ivano, dopadla jste ještě dobře.

Kdysi ( asi v r. 1978 ) jsem byl dárce krve a po dvaceti "čestných" odběrech se dávala stříbrná plaketa ( dnes za ni nedostanete ani paralen ). Předání bylo v divadelní kavárně v Brně s doprovodným kulturním pořadem. Společenský oděv podmínkou ( o partnerce nic ). Sednu tedy v obleku do staré rozhrkané oktávie a jedu tam s časovou reservou asi 15 min.  Před nádražím v Brně mně skočí cikán pod auto, ubrzdím to, ale zbrkle zařadím řadící pákou pod volantem a jsou tam dva kvalty. Nehnu se. Vyskočím, krotím taxikáře a hledám pomoc. Nakonec jede okolo gazík, odtáhne mne smykem mimo pruh a dám se do opravy ( většinou to stihnu za 10 minut). Sundat tunel, sundat víko, pošťourat se v řadicích tyčích, složit a jedu. Zaparkuji u divadla ( nikde, nikdo ), zamknu a jdu dovnitř. U vchodu mne odchytí, ukážu pozvánku a chci jít na umývárnu. Ne funkcionáři už řeční, tak až potom. Vjedu dovnitř, posadím se na očíslované místo. Potajmu vytahuji kapesník, ale to mastné svinstvo se jen rozmazává a ruce mám obě jako černoch a lepivé k tomu.

Konečně dořečnili, vstávám, když mne zase pořadatelka usadí.

začíná předávání krabiček  a futrálů. Jsem třetí v abecedě, proto jsem i blízko ve předu. No nic, jdu tam červenokřižačka mi od "srdce" třese pravou rukou ( ta je také pěkně zmatlaná na malíkové hraně ) a už jsme zasvinění dva. Přebírám tu odměnu, baba se podívá na ruku, na mne, na moji ruku a řekne promiňte malé zdržení a jde se umýt. Nečekám a jdu taky. Celá sešlost kouká, co se stalo. V chodbě jsem babu dohnal a vysvětlil ji co a jak. Nakonec se ona omluvila mně, že dala příkaz, aby se začalo přesně a neodhadla, že ji poslechnou její "sestry"  tak doslovně. Vzala to sportovně, omluvila i mně a následný koncert zpěváků u klavíru měl také gradaci. Přivedli mladou konzervatoristku "kandrdase" , pěkně ji uvedli a byl to opravdu pěkný zážitek. Škoda jen, že zde byli jen dárci a dárkyně. Venku za stíračem na mne čeká obsílka za stání na místě vyhrazeném pro autobusy. Koncert zdarma, stání za 50 Kčs.

3 caracola caracola | 6. října 2008 v 15:38 | Reagovat

Dobře vím o čem píšete.Jednou v Karlínském divadle jsem to poznal. Divadelní balet byl v pořádku až na jednoho baleťáka,kterému nebylo dost,že je součástí úspěšného celku a při potlesku vybíhal z řady až k orchestřišti. Vybíhal ladně,mrkal svůdně a vystavoval suspenzorem pozvednuté mužství na odiv. Ke své škodě jsem se na něj soustředil a pak to přišlo. Někde z hloubky mé nekomplikované osobnosti vyvřel ohromný smích. Snažil jsem se jej tlumit následkem čehož se začala zvolna otřáset celá ředa sedadel..Bylo to tak nepřekonatelné, že jsem musel odejít. Konec  díla znám jen z vyprávění.

4 ivana ivana | Web | 6. října 2008 v 16:03 | Reagovat

(3) Caracola

:-)))))))))))))))) úplně to vidím :-)))))))))))))))

5 pampelina pampelina | E-mail | 6. října 2008 v 19:08 | Reagovat

:-)))))))pěknýýýýý:-)))))) Ivano, ahoj!:-)

6 Marbuša Marbuša | E-mail | 7. října 2008 v 7:23 | Reagovat

:-))))))))))))))))))))))))

7 vriskotenka vriskotenka | 8. října 2008 v 10:41 | Reagovat

Dobrý den paní Ivano,

tyto záchvaty smíchu dobře znám, také jimi sem tam trpím. Když jsem dnes četla Váš článek, tak jsem se smála na celou kancelář (ještě, že jsem tu sama).

Děkuji, bylo to krásné.

8 ivana ivana | Web | 8. října 2008 v 12:11 | Reagovat

(7) Vriskotenka

jen se smějte, je to zdravý :-)))

9 Ella Ella | 8. října 2008 v 22:35 | Reagovat

Ahoj Ivčo, nevadí Ti, že Ti říkám Ivčo? Napiš zas něco odbourávacího. Nemůžu se písemně vymáčknout a udělit Ti pochvalu za zdařilé dílko. Mám pod vlásky úplně vygumováno, pusto, prázdno.....

10 ivana ivana | Web | 8. října 2008 v 23:03 | Reagovat

(9) Ella

ahoj :-) nevadí vůbec :-) a jinak momentálně jsem na tom podobně, takže zdařilé dílko, které jsem chtěla zplodit je velice nezdařilé, počkám až na mě sedne múza nebo co :-)

11 kloistr kloistr | 9. října 2008 v 23:12 | Reagovat

A vite co je horsi nez dostat zachvat smichu v divadle? Kdyz ten komu se v tom divadle smeji jste vy.

12 ivana ivana | Web | 9. října 2008 v 23:31 | Reagovat

(11) Kloistr

já bych to neviděla tak tragicky, někdy právě o to jde :-) tohle sice nebyl ten případ, ale taky to nebyl žádný výsměch účinkujícím. ale zkuste se udržet, když celé divadlo mohutně vítá potleskem kulisáky se svíčkama :-))) zkrátka to bylo povedené představení :-)))

13 kloistr kloistr | 10. října 2008 v 17:49 | Reagovat

Ja jen pisu o osobni zkusenosti, ikdyz musim rict, ze me spis potesilo ze se smali, ono to ode mne tak na pul bylo ucelove.

14 ivana ivana | Web | 10. října 2008 v 17:53 | Reagovat

no a zase nic nevíme :-( tak nám to popište :-)) prosím :-)

15 kloistr kloistr | 11. října 2008 v 22:26 | Reagovat

Si me predstavte v baletnich spickach jak delam uklonu, pak se narovnam a padam na zad. Byl to skolni program s nejakejma baletakama a blbe se zeptali kdo ma to a to cislo nohy a ja blbec zvedl ruku driv nez jsem to domyslel. Tak me ze zadni rady vytahli na podium. Pred celou skolu, nazuli me do spicek a prej udelej par kroku tuhle a tamhle a ted uklona a zbytek uz znate. Teda divadlo se rehtalo a ja byl taky docela veselej, pac me chytili a byl to mensi trapas ten pad nez tam cupitat no jak baletka. Jediny stesti je, ze jak na vas smazi reflektory, vidite tak prvni dve rady a vic ani nudli. Ja si neco takoveho chtel vzdicky zkusit, ale ne na poprve pred takovym publikem, no. :o)

16 kloistr kloistr | 11. října 2008 v 22:28 | Reagovat

No a ta ucelovost v tom byla prave u toho padu, pac jinak se mi to zdalo takove trapne. Tak jsem to hezky zakoncil, aby to nevysumelo do stracena. Je lepsi kdyz se vam cely divadlo rehta nez kdyz je trapne ticho.

17 ivana ivana | Web | 11. října 2008 v 22:35 | Reagovat

(15,16) Kloistr

:-)))))))))))))) se budu smát dneska celou noc, proč já mám takovou fantazii? tak kdo má takový číslo nohy, jo? nic si z toho nedělejte, já bych se určitě přihlásila taky, než by mi to doteklo :-))))))))))))))

18 Marbuša Marbuša | 13. října 2008 v 14:45 | Reagovat

15 :  :-)))))))))) Moje fantazie si s tím taky poradí, ale stejně: Ještě byste mohl trošičku popsat oblečení (růžový obleček? Bílé punčocháčky? Něco na hlavě?)

19 kloistr kloistr | 13. října 2008 v 16:32 | Reagovat

Rikam, ze jsem byl v hledisti na predstaveni nejakeho baletniho souboru, bylo to nekdy na zakladni skole. Po predstaveni se zeptali kdo ma takove a makove cislo nohy a ja se prihlasil a tak mi navlikli spicky no, ostatni bylo moje. Musim uznat, ze nahoru jsem se dostal lehce, ono vas to proste donuti stat na spickach a nijak me to nebolelo, jen jsem neudrzel rovnovahu po uklonu a trochu to zdramatizoval, ale chytli me a zbytek uz znate netreba popisovat znovu. Myslim, ze to bylo me prvni vystoupeni na prknech ktera znamenaji svet.

20 Regina Regina | 15. října 2008 v 19:25 | Reagovat

Prkna,která znamenají svět se neopouští. Uvidíme Vás ještě někdy. Šla bych se podívat.

21 Regina Regina | 15. října 2008 v 19:40 | Reagovat

Koncert vážné hudby byl skvělý. Dlouho jsem se tak nezasmála až mi tekly slzy. Připomnělo mi to jak jsem po nástupu do zaměstnání musela na školení. Večery byly volnné,tak jsme rozhodli jít na koncert. Dopadlo to ale tak, že 2 ženy jsme šly na trolejbus a 2 spolupracovníci nás večer /bylo to v zimě/ šli jen doprovodit k trolejbusu .Nevěděly jsme co zamýšlí. Když se trolejbus rozjížděl,mávali kapesníky jak když se loučí. A to byl pro nás konec.Nemohly jsme se na sebe podívat ještě celý koncert. Hlavu jsme měly skloněnou a jak to jen šlo jsme zadržovaly výbuchy smíchu.Bohuže, nám to trapné bylo, ale ukočírovat to nešlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama