close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Naše první auto

21. října 2008 v 14:20
Byl to jeden z krásných okamžiků mého dětství. Bylo mi devět let...

"Zítra si jdeme pro auto," oznámil táta se spokojeným úsměvem.

Hrozně jsem se těšila. Před panelákem se v té době objevovalo čím dál tím víc aut a já jsem okukovala sousedy, jak leští kapoty a skla a doufala, že jednou budeme mít co leštit i my.

Druhý den odpoledne jsme s mámou vyhlížely z okna pátého patra, kdy se na silnici od města objeví naše nové auto.

"Už jede," ozvalo se po chvíli.

"Podívej, támhle to modrý," ukazovala mi máma.

"Jé, to je veliký," divila jsem se nadšeně.

Po chvíli auto zatočilo za mostem směrem do sídliště a už bylo také slyšet mohutný řev motoru, jak se táta snažil zdolat kopec k paneláku. Vyrazily jsme s mámou a s malou sestřičkou ven na první jízdu.

Před barákem zastavil Moskvič. Nevím přesně jaký typ, ale byla to taková ta veliká kulatá obluda. Podlaha byla určitě víc jak půl metru na zemí, takže jsem nastupovala výskokem, táta mi otevřel přední dveře (hrozně vrzaly) a vskočila jsem dovnitř.

"Dneska můžeš jet vpředu, když je to poprvý, ale příště už budeš sedět vzadu," vydal ještě instrukce k jízdě táta.

Okouzleně jsem se rozhlížela. Tady je místa! To je krásný auto! Táta se spokojeně usmíval. Nastoupila i máma, v náručí ségru (ještě malý mimino), táta asi napopátý nastartoval a vyrazili jsme.

"Hele, tady je vidět ven," ozvala se po chvíli ze zadního sedadla máma.

"No, jen se rozhlížej," spokojeně odpověděl táta.

"Ale já myslím... tady podlahou je vidět ven, je to tady děravý."

"Jo, to budu muset zavařit, ale rámy jsou pevný, to spravím," nenechal si zkazit radost táta.

"Taťko, tady taky," přispěchala jsem s radostným zjištěním, že ani já nejsem ušetřena pohledu na silnici ubíhající mi pod nohama. Moje ujištění ale zůstalo bez odpovědi, nebylo mě slyšet.

Jeli jsme pomalu za město, Moskvič se vydráždil na úžasnou rychlost asi 40 km/hod. Ještě štěstí, že ne víc, v autě všechno drnčelo, motor řval, vypadalo to, že se ta plechová nádhera musí každou chvíli rozpadnout.

"Se to nějak celý jako hodně chvěje, viď?" nesměle, ale hlasitě, aby přeřvala zvuk motoru, se opět dotázala máma.

"To nevadí, je už starší, ale jede dobře," zazněla opět nadšená odpověď od volantu.

Volant mě fascinoval, byl velikej málem jako v autobuse.

"To je autíčko," pochvalovala jsem si už jenom v duchu, protože snahu vyjádřit svůj názor nahlas jsem vyhodnotila jako zbytečnou, na to abych přeřvala auto jsem prostě neměla hlasivky. Ale hlasitost měla i svoje výhody, když mě třeba táta jezdil vyzvednout k hudební škole, která se nachází v dolní části náměstí, identifikovala jsem jeho příjezd už ve chvíli, kdy zabočil do ulice vedoucí k horní části náměstí (kdo zná Jihlavu tuší o jakou vzdálenost se jedná, cca 500 m určitě).

Vyjeli jsme z města mezi pole. Rozhlíželi jsme se po krajině a v klidu (velice relativní pojem) jsme si vychutnávali jízdu. Jediný účastník, kterého výlet nechal naprosto chladným, byla moje sestra. Spokojeně ležela mámě v náruči a dudlala cumel.

"Mně se zdá jako kdyby se trošku propadalo sedadlo na jednu stranu," ozvalo se zase zezadu.

"Tak se posuň na druhou, jestli to bude lepší," nenechal se rozhodit táta.

Ozvala se rána.

Otočila jsem se dozadu. Máma se ségrou už nebyly vidět, seděly v tom momentě asi o půl metru níž, sedadlo se totiž propadlo zrezivělou podlahou a mohli jsme si vychutnávat ještě otevřenější pohled na silnici uhánějící pod námi.

Velice pomalým tempem jsme dojeli zpátky domů.

"Motor to má dobrej, to vyvařím a bude z něj závodnička," snažil se táta ignorovat fakt, že jsme téměř ztratili cestou půl rodiny.

Na máminu odpověď si nevzpomínám, ale je pravda, že auto sloužilo až do úplného rozkladu, což trvalo tuším asi rok a nikdo si nijak neublížil, což považuji za jeden ze zázraků, které by bylo vhodné zanést do análů. Pak jsme ho vyměnili za Škodovku. Ale o ní zase někdy jindy...

TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivo L Ivo L | Web | 21. října 2008 v 18:06 | Reagovat

Moc pěkné - též mám podobné zážitky s "novým"  autem.

2 caracola caracola | 21. října 2008 v 18:16 | Reagovat

Kdysi dávno jsem si koupil řádně ojetou Škodu 12O2.Od té doby jsem měl tři další nová auta, ale z žádného jsem neměl takovou radost jako z té první ojetiny.

3 ivana ivana | Web | 21. října 2008 v 23:33 | Reagovat

(1) Ivo L.

tak nám je popište :-))) vždyť vám to tak jde :-)

4 ivana ivana | Web | 21. října 2008 v 23:38 | Reagovat

(2) Caracola

taky mám největší radost ze svého prvního auta, mám krásnou červenou ibizu a hezčí auto není :-) a ještě navíc je zrovna krásně vymydlená :-)))

5 K&K K&K | 22. října 2008 v 7:23 | Reagovat

Moje první auto byl Spartak. Dostal jsem ho od tchána a bylo to úžasné auto. Dodnes  lituji, že jsem ho prodal. Dnes mám BMW -automat, ale Spartak byl Spartak.

6 Zdenda Zdenda | 22. října 2008 v 9:47 | Reagovat

Naše prvmí auto byla bledince modrá "škodevěnka" , říkali jsme ji modrý pták , byla ale mnohem hezčí a hlavně rozumější než ti dnešní modří ptáci ...

Dnes už mám asi páté auto , ale pták byl prostě pták !

7 Tenzulice Tenzulice | 22. října 2008 v 11:22 | Reagovat

Bylo mi 7 roků. Můj táta si splnil sen a po letech žádostí obdržel poukaz na nákup nového auta. Mohl si vybrat ze dvou značek. Škoda 440 a Wartburg 900. Domů přivezl Wartburg barvy šedá sloní kost, protože měl italskou karoserii. Psal se rok 1959. V roce 1960 onemocněl a v roce 1962 umřel. Měl leukemii. Prý to byl následek totálního nasazení. Jeho kolegové z totálního nasazení v Brně zemřeli ještě dřív. Prý se tam dělalo něco s nebezpečnými látkami.

Maminka si udělala řidičák a auto nám dlouho a dobře sloužilo. V osmnácti jsem si udělal řidičák já a Wartburg sloužil i mně. Na svou dobu to bylo výborné auto.

8 Ivo L Ivo L | Web | 22. října 2008 v 11:24 | Reagovat

[3] ivana, - Tak jo, já jsem hrozně ukecanej . . . ;-)

Již v dětství jsem propadl kolu a záhy kolu s motorem. Na naší zahradě stálo auto našeho strýce, byla to předválečná Tatrovka, předělaná na džíp, něco mezi Gazikem a Wilisem. Ovládat jsem to uměl, ale motorka byla motorka.Auto se ke mě spíše přidalo jako mladická okázalost, devíti mýstný Chevrolet Trifmaster, nic menšího tenkrát v republice asi už nebylo. Ale auto, o kterém chci vyprávět přišlo mnohem později a bylo již třetí v pořadí. A hlavně, bylo to auto pro rodinu. Škoda 110 LS. Koupil jsem ho od známého za dobrý peníz s odůvodněním, že když už máme potomka, musí být u baráku auto, co kdyby náhodou. Přijel jsem   s ním domů, jak jinak, naložil rodinu a první jízda byla započata. Byl krásný slunný den, jen nad horami se kabonili bouřkové mraky. Vyjeli jsme za město do nejbližší vesnice, vida že manželka je spokojená a synkovy je to úplně putna, bylo mu asi 8 měsíců, jsem otočil a zpátky domů. Mezi tím dorazili černé mraky a začal ohromný liják. Hned jsem tuto okolnost využil a jezdil v těch největších loužích a proudech vody na silnici, ať se spodek umyje. A navíc jsem se chtěl ujistit, zda je v autě vše v pořádku, přežije-li jízdu téměř pod vodou. Pro mně není horší představy, když auto v psím počasí vypoví službu, takové auto je úplně na nic a je jedno kolik stálo, v tento okamžik je jeho hodnota nulová a takové auto by šlo okamžitě s domu.Vody na silnici přibývalo, dle toho jsem zpomaloval jízdu. Auto pořád vrčelo, stěrače stíraly, světla svítili a my se blížili k domovu. Manželka na zadní sedačce s klukem na klíně, ten spokojeně spal a před námi poslední, velká a hluboká louže. Poslední opláchnutí a jsme doma. Vjel jsem do ní, gejzíry vody mi zakryli výhled do všech stran. Voda opadávala a synek se začal radostně smát. Koukl jsem se do zpětného zrcátka a též se dal do radostného smíchu. Kluk i manželka byli pořádně zmáčený, tou krásně zbarvenou dešťovou vodou, po chvilce se i manželka začala smát, tak jsme ve smíchu vjeli do dvora.Vystoupily, nadzvedl jsem koberečky vzadu na podlaze a koukal na krásný zelený trávník našeho dvorku pod autem.

Od těch dob jsem měl různá auta, starší i nová, ale nejraději jsem měl Trabanta a proto jsem měl hned dva. Jednoho na všední den a druhého na víkend, ale o tom snad někdy příště . . . :-)

9 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 22. října 2008 v 11:28 | Reagovat

U každého staršího auta zažije majitel tři vzrušené chvíle.

1. Když ten skvost koupí,

2. Když se s tím pekáčem párkrát sveze a také uvízne,

3. Když se toho křápu alespoň s nějakým profitem zbaví.

Samozřejmě radostí je víc, objevíte jak Vás pumpli. Shánění součátek a odborníků je zvláštní kapitola, provoz na silnici a utkání s policií má mnoho úhybů a odboček.

Měl jsem také Oktávii, orezlou, olezlou. Upravený motor na 6200 ot. ( měřeno u jednoho amatérského závodníka ) a asi na 54 k. On měl k dispozici tovární výsledky závodní činnosti

závodníka Bobka z Ml. Boleslavi, který jezdil s upraveným Spartakem až 155 km. Mně ta Oktávka jela na trojku 105 a na čtyřku jsem to nikdy nepustil, z obav ze stability a brzd. Běžně jela 130. Vyhrál jsem s ní dost sázek. Na silnici přímo provokovala k předjetí a nakonec mne nemohli setřást, všichni ti vítězové. Měl jsem v ní zvlášť chlazení oleje a jinou vrtuli na chlazení. Ovšem to bylo před 30 lety.

10 ivana ivana | Web | 22. října 2008 v 13:31 | Reagovat

(8) Ivo L.

taky jsme v moskviči nemohli moc cestovat v dešti, trošku to zespoda cákalo :-)))

11 ivana ivana | Web | 22. října 2008 v 13:32 | Reagovat

(9) Nar. soc.

doufám, že nepatříte k těm "dráždilům", co schválně jedou pomalu a když je chcete předjet, tak přidávají, aby se vám to nepovedlo...

12 ivana ivana | Web | 22. října 2008 v 13:39 | Reagovat

(5, 6, 7) K&K, Zdenda, Tenzulice

spartak, škodovka, wartburg - klasika :-))) a ještě trabant... a starou octávku měl bratranec a sloužila taky dobře...

13 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 22. října 2008 v 19:05 | Reagovat

11 ivana

Jezdíval jsem většinou ráno,  večer nebo v noci. Děti spaly zaklíněné na zadním sedadle. Octávie s vyrovnaným zadním perem ( vypadá to děsně ), sedí jak přišitá jede  svým tempem. Přes obec se samozřejmě  vždy našel někdo, komu to bylo málo. V obci nebo za obcí mne předjel. To je výhodná situace, protože Vám dělá světlem cestu. Zavěsím se za něj a už se jede. Přidává, prosvěcuje světelnou houkačkou, řeže zatáčky, ale pokud to neměl neježděno a hodně výkonný vůz ( před 30 lety ), neměl ani nárok. Držíte se na 60 - 80m a  máte vystaráno. Dokonce po nějaké době ubral a nechal mi vedení ( hlavně v nočním kouřmu ).

14 ivana ivana | Web | 22. října 2008 v 19:12 | Reagovat

(13) Nar. soc.

taky nemám ráda, když jede někdo za mnou za tmy, když mi svítí do zpětnýho zrcátka. radši zpomalím a nechám ho ujet :-)

15 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 22. října 2008 v 19:58 | Reagovat

14 ivana

No právě. Dojede Vás ve vesnici, protože nedodržuje rychlost a myslí si, že je mistr světa. Dokonce Vám svítí dálkovýma ve vesnici, tak holt dostane co mu patří.

16 babajagazeseniglu babajagazeseniglu | 22. října 2008 v 20:09 | Reagovat

Nedavno jsem slyšel zajímavý vtip: Když má něco kozy nebo kola jsou s tím dříve nebo později problémy.

17 ivana ivana | Web | 22. října 2008 v 20:29 | Reagovat

(16) Babajagazeseniglu

to není vtip, to je pravda :-))))))))))))))))))))))))))))

18 Ludek Ludek | Web | 22. října 2008 v 23:34 | Reagovat

(17)Taky je pravda, že na pěkná kola se lepí pěkný velký kozy.

19 ivana ivana | Web | 22. října 2008 v 23:39 | Reagovat

(18) Ludek

k tomu radši nemám odpověď :-))))))))

teď jsem chtěla jít spát, ale budu se tady tlemit :-)))))))))

dobrou noc...

20 yopa yopa | E-mail | 24. října 2008 v 17:00 | Reagovat

kámoši v hospodě:

stará furt prudí, že dělám ve škodovce a nemáme auto

kámoš: tak ho domů odtahej v dílech a smontuj!

po čase

kámoš:

jak to dopadlo?

Nic moc, auto jsem domů odtahal po dílech, jak jsi mi říkal, ale ať to skládám jak to skládám, vždycky je z toho kulomet!

21 Martin Hessler Martin Hessler | E-mail | Web | 24. října 2008 v 17:45 | Reagovat

Tak takhkle nějak vypadalo naše první rodinné vozidlo. Vlastně druhé, ale to úplně první nás nikdy nesvezlo. Měl jsem před svatbou Ford Granada, ohromnej modrej šestiválec, obsah přes tři litry-speciální motor z malý série, s karburátorem SOLEX-Pierburgh. Ale svěřil jsem ho "kamarádovi", aby mi na spodku něco zavařil, a on mi ten motor ukradl. Prodal ho podle všeho za dlouhý peníze jednomu maníkovi z Ford Clubu. Co teď...? Dítě na cestě a peněz málo. Takže jsme honem koupili za 4 000,- Kč bílou (vlastně rezavobílou) Škodu 110, co na tom byla asi jako tenhle Moskvič... Dali jsme ji trochu dokupy a asi po roce šla za 5 000,- do světa :-)))

22 ivana ivana | Web | 24. října 2008 v 17:53 | Reagovat

(20) Yopa

:-)))))

23 ivana ivana | Web | 24. října 2008 v 17:56 | Reagovat

(21) Martin Hessler

tak to náš Moskvič teda už do žádnýho světa nešel :-))) ale náhodou sloužil ještě tu chvíli dobře, uvezl strašnou spoustu věcí... akorát to bylo trošku o život :-)

24 ivanka082 ivanka082 | 12. července 2020 v 23:13 | Reagovat

Ahoj! Díky moc za tento článek! Je to úplně přesné. Když jsme naposledy seděli s Pavlíkem v obýváku a malý Filípek začal říkat třetí větu, oba jsme se rozplakali. Nevěděla jsem, kam se zajít podělit o radu, proto jsem navštívila starý známý web http://www.jaknamiminka.cz Kam si chodíte pobrečet vy?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama