close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zabijačka

1. října 2008 v 17:29
Chalupy byly téměř hotové, na zahradě výběhy se slepicemi a králíky a začínala to "bejt nuda". Zřejmě proto vymyslel strejda Miloš další činnost, asi abychom nezakrněli.
"Uděláme zabijačku!" zavelel a osazenstvo všech tří sousedících chalup vědělo, že není úniku.
Přípravy byly důkladné. Strejda Miloš si vzal Kuchařku naší vesnice a začal studovat kapitolu Domácí zabijačka. Nikdo z nás totiž nikdy na žádné zabijačce nebyl, natož aby věděl, jak se to všechno dělá. Nicméně všichni sršeli optimismem, že všechno hravě zvládneme.
Prase bylo zamluvené na pátek.
"To bude jednoduchý, v pátek přivezeme prase, vy (dámská část osazenstva naší "osady") připravíte všechno ohledně koření a nádobí, pojedete se domů s dětma vyspat a v sobotu ráno v půl osmý přijedete, prase bude viset na šrákách… To budete koukat, jak to půjde," dobrá nálada mého táty, strejdy Miloše a Pepy neznala mezí.
Vedle chalupy vybudovali chlapi provizorní chlívek, aby mělo prase kde přečkat poslední noc.
V sobotu ráno jsme přijeli na chalupu v osm hodin. Naskytl se nám pohled na právě vstávající tatínky a spokojenou Jarmilu (tak prase pojmenovali, údajně díky podobě s kýmsi), která na žádných šrákách rozhodně nevisela a užívala si života ve svém chlívku požíráním cukru, který jí chlapi naservírovali jako odpustek za to, že ji zabijí.
"No tak to jsem zvědavá, jak tohle přežiju, teď ji budou zabíjet přede mnou, já to nesnáším, už ať je to hotový než se zblázním," pravila teta a při řeči vzala koště a začala nervózně uklízet chalupu. Dost zbytečná činnost, jednak bylo uklizeno a jednak to, co mělo následovat rozhodně nedávalo naději, že by tento stav byl trvalejšího charakteru. Ale nějak ji to zkrátka uklidňovalo.
Mezitím máma vyhlásila prohibici.
"Žádný pití, dokud nebude všechno hotový," oznámila a pohoršeně skoukla provizorní schody prostřílené zkušebními střelami z pistole, která se měla stát Jarmiliným popravčím nástrojem.
"To nechci vidět," pravila ještě máma a přesto šla ven.
Tam už probíhaly poslední přípravy před popravou. Chlapi chystali lana, kterými budou Jarmilu držet na místě a okolo nich obšlapoval Pepův tatínek, aby chvílemi povzbudivě pronesl: "Jarmilo, modli se, jdou na tebe amatéři."
"Tohle si nemůžu nechat ujít, to musím vidět," ozval se z cesty k chalupě místní chlápek informovaný o chystané zabijačce.
Amatéři začali s popravou. Jarmile navázali na nohy lana, drželi je táta, Pepa, jeho tatínek a manželka Květa, strejda Miloš vzal pistoli, nahmatal místo na čele Jarmily a ozvala se rána. Máma se vrhla s nožem k praseti, že mu prořízne krk a bude chytat krev do lavoru. Místo smrtelně zraněného tvora na nás ale koukala stále živá sedící Jarmila, nyní už ozdobená očouzenou černou dírou v hlavě a zvědavě pokukovala, co se dál bude dít. Strejda Miloš začal zelenat, teta Manča zvýšila frekvenci zametání a ostatní rozpačitě radili: "Zkus to ještě jednou, snad lehne."
Jediný další komentář, který bylo možné slyšet byla věta: "Jsem to říkal, amatéři."
Další pokus měl stejný účinek, jediný rozdíl byl, že díra v čele byla ještě očouzenější a nemohla jsem se zbavit pocitu, že se Jarmila začíná výsměšně usmívat.
"Pořád sedí," zkonstatovala teta a pokračovala v úklidové činnosti.
Padl poslední pátý náboj. Jarmila spokojeně seděla, hubu od ucha k uchu. Zezelenali už všichni kromě místního chlápka.
"Držte ji na lanech, jdu se podívat, jestli je doma Tonda Příhoda," ozvalo se, "takhle byste tady byli do rána."
"Nebyli, už nemáme náboje, teď ji můžeme tak maximálně oběsit," snažil se tvářit nad věcí táta. Vybavilo se mi, jak kamrádka vraždila na Vánoce kapra tím, že ho házela z okna zvýšeného přízemí na chodník a doufala, že ho tím zabije, protože nebyla schopná do něj vrazit nůž. Aby byly pokusy účinnější, vyhazovala milého kapra do výšky, aby to měl sichr. Představila jsem si, kolik nás bude potřeba, abychom vyhodili dostatečně vysoko prase.
Asi za pět minut se objevil na cestě chlapík, skoro širší než delší, v ruce měl sekyrku na dlouhém topůrku. Protože jsme všichni slušně vychovaní, začali jsme jeden přes druhého zdravit, spíš asi proto abychom se ujistili, že ještě nikdo neomdlel, pohled na prase byl opravdu z těch, které nepotřebujeme vidět vícekrát v životě. Jarmila přesto spokojeně očuchávala trávník kolem sebe.
Tonda se bez jediné věty zastavil před Jarmilou, ukročil, zasadil smrtící ránu a pak už šlo všechno jako po másle. Do lavoru tryskala krev, máma míchala, ostatní chystali kalafunu a horkou vodu.
"Jarmilo, ty uši ti vůbec neslušej," našel už zase půdu pod nohama strejda Miloš. Šmikl dvakrát nožem a Jarmila byla odzdobená.
"No, teď se těším, za co ji budete držet, až na těch šrákách bude konečně viset," pravil místní chlápek.
Měl pravdu, následná snaha zbavit zvíře hlavy, když nebyla za co chytit patřila k dalším nezapomenutelným zážitkům.
Místní chlápek i s Tondou na hlasité a četné prosby zůstali i na další průběh zabijačky, takže se zdálo, že všemu trápení je konec. Uklizená chalupa se začala měnit ve velkovýrobnu masných výrobků a bylo na čase vyprat střeva. Tento úkol připadl na mě a tátu.
Venku byla pěkná zima a strejda Miloš nenápadně nakukoval zpoza rohu, jak nám to jde. Perné chvilky ochucoval sděleními ve stylu: "Dědku, ty seš takový prase, už ti v životě ruku nepodám."
"Jo až budeš kousat jitrničky, tak provokovat nebudeš, co?" nedal se táta.
Mezitím došlo v chalupě k situaci, která značně ovlivnila další průběh prací.
"Mančo, koukej jak jsou zelený a ta hrozná zima venku, já jim svařím alespoň víno, ať se trochu zahřejou," oznámila máma a pustila se do přípravy životabudiče. Za čtvrt hodiny roznesla pět dvoudecáků svařeného vína. Chlapi byli šťastní jak blechy. Nalili do sebe obsah skleniček během chviličky. Já s tátou jsme pořád prali střeva a strejda Miloš chodil opodál s otevřenou kuchařkou a předčítal nahlas, co je třeba dál dělat. Po chvíli došel až k nám, naklonil se k tátovi a polohlasem udiveně povídá: "Dědku, co nám to ta tvoje bába dala? Mně to motá koulí..."
"Mně taky," rozesmátě odpověděl táta.
Nenápadně se začali vyptávat mámy.
"Hele, kde je to víno, cos nám dala?"
"Támhle, ale už není, svařila jsem vám celou flašku."
Strejda sáhl pro láhev do koše.
"Ty nás chceš zabít! To je Myslivec!"
A začala to být ta správná zabijačka. Konečně se všichni smáli a nebyli na pokraji mdlob a přestože o střízlivosti hlavních aktérů nemohla být ani řeč, dopadlo všechno nad očekávání dobře. Nic nebylo málo nebo moc, chválili i místní usedlíci a když to konečně všechno skončilo, zůstalo jenom těšení se na příští rok. Jak nás totiž ujistil strejda Miloš: "Napoprvý to nebylo špatný, příště už to bude záležitost profíků."


TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pedro pedro | Web | 1. října 2008 v 19:22 | Reagovat

tak létající kapr mě rozsekal :))))

píšete opravdu zábavně.

opravdu jste to zažila? to postřelený prase musel být pohled pro otrlé.

2 ivana ivana | Web | 1. října 2008 v 19:28 | Reagovat

(1) Pedro

opravdu jsem to zažila, ono by se to snad ani nedalo vymyslet :-)))

3 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 1. října 2008 v 20:23 | Reagovat

Porážka prasete jateční pistolí chce vědět kam ji nasadit.

Je to do místa myšlené spojnice mezi oči. Tam je čelní kost nejslabší. Jakékoli pokusy nahoru nebo dolů vedou ránu do masivní kosti a rána je jen málo bolestivá a vůbec zvíře neomráčí.  Použít kulovou zbraň, na ránu do čela, je velké riziko, že kulka sjede jinam. Zabijačka je dřina, kdo to nedělal, neví co to je.

Není nad zkušeného řezníka nebo zkušeného praktika. Učit se na vlastní zabijačce, to je odvaha !

4 ivana ivana | Web | 1. října 2008 v 20:41 | Reagovat

(3) Nar. soc.

pane Ivane, odvahu, tu jsme měli úplně na všechno :-)))

5 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 1. října 2008 v 21:43 | Reagovat

4 ivana

Mít odvahu je vhodné, vědět jak a umět je lepší.

6 ivana ivana | Web | 1. října 2008 v 21:51 | Reagovat

...aneb chybami se člověk učí :-)))

7 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 1. října 2008 v 22:54 | Reagovat

6 ivana

Dobře zabít, vyvrhnout a rozporcovat zvíře, je kus kumštu.

Dobře vyprat a připravit maso na vařenou výrobu, dostatek zeleniny a hrst soli do kotle je naprostá nutnost. Pomalý var v kotli, dobře obrácená a řádně vypraná střeva v horké vodě, je základ vařené výroby. Kus předního masa do kotle, umožní zhotovit libovou tlačenku. Podbradky z hlavy raději vyudit, než zpracovat do vařených výrobků. Střevní sádlo vyškvařené se stejným množstvím nakrájené cibule, je základem pro kroupová jelita. Samozřejmě čistě seříznuté kůže a do měkka uvařené,  jsou nutným pojivem ve vařených výrobcích. Syrová krev zjemňuje jelita a zchutňuje černou polévku. Dostatek majoránky i česneku do tlačenky a přiměřeně dalšího koření do vařených výrobků je předpoklad. Se solí opatrně, pití alkoholu až po ochutnání připravených prejtů. Vyškvařené škvarky solit až před použitím ( sůl táhne vodu ).

Drobné kousky masa odříznuté, s 2% soli odležet na moravské brabce. Opracované, odleželé maso nasolit 2% a načesnekovat, uložit těsně do vhodné nádoby  ( odležet 14 dní i déle ) pod zatížením. Potom vyudit napřed v teplém později v chladnějším kouři s bukového, třešňového nebo podobného suchého dřeva v dobře postavené udírně. To jen tak stručně.

8 ivana ivana | Web | 1. října 2008 v 22:59 | Reagovat

(7) Nar. soc.

sliním jak Pavlovův pes :-))) jdu prolustrovat ledničku...

9 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 2. října 2008 v 11:59 | Reagovat

8 ivana

Dobrý den. Když už ty dobroty nesmím, mohu je alespoň v náznaku popsat. Asi jsem už vytrenovaný nesliním ani lednici neplundruji ( nic  takového tam ani není ). Asistoval jsem asi na 50 zabijačkách 5 řezníkům a 2 ochotníkům. Nejlepší byl řezník z průmyslových jatek, který si domácími zabijačkami udržoval kontinuitu v řemesle. To byl pan ŘEZNÍK. Úzkostlivě čistotný, zásadně nic nepil před dochucením prejtu, zeptal se dopředu, co si budete přát a v jakém množství a provedení.

Jeho práce byl koncert. V 7,30 se začalo i se stažením kruponu (surové kůže, která se za komoušů odváděla ) byl se vším, mimo škvaření sádla hotov ve 13 hod. Pak si sedl a vypilo se pár skleniček vína.

10 Marbuša Marbuša | E-mail | 2. října 2008 v 12:45 | Reagovat

Tenhle blog jsem si vytiskla, že si ho ještě jednou přečtu pořádně cestou z práce. A lidi v tramvaji budou koukat, co to čtu, že brečím smíchy:-)

11 ivana ivana | Web | 2. října 2008 v 12:56 | Reagovat

(9) u nás to byl taky koncert, akorát tlačenka se jednou nějak nepovedla, chuťově neměla chybu, ale ta konzistence :-( strejda Miloš ji pak přejmenoval na "sračenku" :-)))

(10) Marbuša

tak šťastnou cestu :-) třeba vám to hezky uteče :-)

12 Ivo L Ivo L | Web | 2. října 2008 v 17:03 | Reagovat

Moc pěkně jsem si početl. Též jsem měl to štěstí účastnit se několika velmi zábavných zabijaček.

13 rucuk rucuk | E-mail | 2. října 2008 v 17:48 | Reagovat

Ještě,že jsem doma sama, řehtala jsem se , až jsem slzela. Mám dobrou představivost a kromě toho prasete byl boží ten kapr házený ze zvýšeného přízemí. To mě ještě nenapadlo a to jsme v druhém patře. Necháváme si ho  raději zabít u prodejce rovnou. Toto doporučím kámoškám, ať se trochu zasmějí. Díky.

14 ivana ivana | Web | 2. října 2008 v 18:07 | Reagovat

(12) Ivo L.

tak nám to taky popište, já se ráda směju :-))

(13) Rucuk

ve stresu člověk vymyslí ty největší krávoviny, ale když děti chtěly živýho kapra ve vaně no a co pak s ním :-))

15 Ivo L Ivo L | Web | 2. října 2008 v 21:07 | Reagovat

14 - Ivana . . . přestanu o tom dumat, vytesám to do klávesnice a dám vědět . . . jdete správným směrem, ten se mě líbí, tak se přidám. :-)

16 ivana ivana | Web | 2. října 2008 v 21:37 | Reagovat

(15) Ivo L.

budu se těšit :-)

17 Ella Ella | 3. října 2008 v 8:22 | Reagovat

Ivano včera jsem byla skolená zákeřným bacilem, vzpoměla jsem si na Jarmilu po třetí ráně a hned se mi ulevilo.

Já si to čtu už asi po páté a nejsem schopná ani písmenka komentáře. Tak jen pozdravím a těším se na další historky.

18 ivana ivana | Web | 3. října 2008 v 10:02 | Reagovat

(17) Ella

tak pořádně vypotit, zalízt do peří a nějakou pěknou knížku k tomu :-) brzy se uzdrav :-)

19 matka matka | 3. října 2008 v 10:19 | Reagovat

K zabíjačce vždycky aspoň dva plechy buchet, jedny kynuté, druhé jen tak lité. A vřelý čaj, aby se mastnota spláchla.  No a kdo chce, je i jiné pití, ale to až se všecko dořeže.

No a nedej bože, aby prase zase skočilo do hnojiště. Jen hlava mu vykukuje, očičkama kroutí, ....

20 ivana ivana | Web | 3. října 2008 v 10:25 | Reagovat

(19) Matka

to mohlo bejt taky hezký, rozepište se :-) jak to bylo s tím prasetem v hnoji? :-))) jo a sladkosti ty jsme taky dělali na změnu chuti...

21 rucuk rucuk | E-mail | 3. října 2008 v 10:30 | Reagovat

My jsme zase před zabijačkou honili prase po dvoře. Jsou chytrá ta prasata. Náš prostřední syn se občas na praseti vozil kolem dvora u babičky, ono ho už znalo a občas ho porazilo jen tak ze srandy a pak stálo a dívalo se jak se zvedá. Ale masíčko bylo - mňam, mňam.

22 matka matka | 3. října 2008 v 10:48 | Reagovat

Rozhodli se tchýně, tchán,

prase zabijem.

Nu což, jaká obrana,

vraždění je na řadě.

Nože, pilky, sekyrka,

vše nabroušeno je,

i nádobí připraveno.

Ráno brzičko vstát,

vodu v pařáku připravit,

kotel na polévku roztopit.

Kde mám pistoli?

Áááááá tady je, i s nábojem.

Prase z chlívku vyvedem,

na světle očička jen přivírá.

Tuší, či netuší?

Pes vytím, štěkáním,

něco málo naznačí.

Švagr prase uvazuje,

nervózní je, všecko mu tak smrdí,

a tak truchu zařve,

prase řevem naštve,

poleká,

pár skoků nečekaných,

na hnojišti prase končí.

Jak již bylo psáno,

jen hlava mu vykukuje,

očičkama kroutí.

Škoda, že švagra s sebou nestáhlo.

On by řval,

prase z hnojníku,

by třeba samo šlo.

Jak ho ven dostali?

Horko těžko,

prohrabat se k němu,

lanem uvázat,

fošnou podložit,

elektrickým bičem jemně postrčit,

tak jen pojď.

No a dále už jen klasika.

Je však na co vzpomínat. :-)))

Dobrou chuť. :-)

23 ivana ivana | Web | 3. října 2008 v 11:54 | Reagovat

:-)))

24 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 3. října 2008 v 14:53 | Reagovat

22 matka

No to je hrůza. Pomocník u zabijačky musí vědět co a jak.  Komu se práce protiví a dělá zmatky, nepatří na zabijačku.

Prase nesmí postřehnout, že se něco děje. Proto se má pouštět několik dní po ránu ven, aby si zvyklo. Dva dny před porážkou dostává jen teplé pití se šrotem ( aby mělo čistá střeva ). Vypuštěné prase se poškrábe levou rukou za ušima, osloví se v obvyklém tónu, dostane rozlámaný kukuřičný klas nebo kousky chleba tak, aby udělalo krok i zadní levou nohou, do vázací smyčky provazu, kterou domácí pravou rukou  jemně stáhne, aby nespadla. Samozřejmě se kukuřice pohodí směrem, k  místu poražení.  Prase sbírá kousek klasu, když mu řezník na čelo přiloží jateční pistoli a levou rukou se připraví  chytit prase, za levé ucho. Rána a následný pád zvířete na pravou stranu, zahajuje akci. Zadní ( teď horní nohu, drží domácí na provaze, řezník si chytí přední nohu, případně další pomocník vkleče na hřbetě přidržuje řezníkovi přední nohu a dojde k vykrvení. Vše na sebe bezpečně navazuje. Jakékoli pazvuky, křik, neobvyklé jednání, zvíře stresují a bezbolestnou porážku zhoršují. I zvíře určené k zabití, má právo na ohled  a ochranu před stresem.  Tak zvané příhody za zabijačky, jen svědčí o neumětelství či pitomosti.

25 ivana ivana | Web | 3. října 2008 v 15:03 | Reagovat

(24) Nar. soc.

no on žádný učenný z nebe nespadl, viďte? pochybuju, že i machři ve svém oboru měli vynikající začátky. a to by ale byla nuda, kdyby se každému podařilo všechno hned :-))))) miliardy nechybujích cvičených robotů, to bych nechtěla :-))) a že někdo nepatří na zabijačku, no nezlobte se na mě, ale to mi zavání až totalitně :-))))))))))))))

26 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 3. října 2008 v 15:12 | Reagovat

25 ivana

Nic Vám nevnucuji, ale na zabijačku=porážku= ruční zabití nepatří zmatkaři a podobné týpky. Zabijačku = slezinu a společenskou věc, jsem na mysli neměl.

27 ivana ivana | Web | 3. října 2008 v 15:15 | Reagovat

(26) Nar. soc.

no tak to jste mě uklidnil, už jsem se chtěla vyděsit!!! ale stejně, bez těch "podobných týpků" by to byla nuda :-)))))

28 matka matka | 3. října 2008 v 17:41 | Reagovat

Tak jo, já se přiznám, trošičku, ale opravdu jen trošičku jsem si vymýšlela. Stalo se jinak a jinde. Ne nám. Příště napíši o opravdovém zvěrstvu, jak kdosi prasečák podpálil a kdo jediný pro žijící do močůvky sestoupil.

29 matka matka | 3. října 2008 v 17:42 | Reagovat

nar. soc.

Potěšil jste mne velmi. Děkuji Vám !  :-).

30 Ivo L Ivo L | Web | 3. října 2008 v 18:16 | Reagovat

[16] ivana, Web, 2.10.2008 21:37

Tak tady je ta zabíjačka.  

ZABÍJAČKA I.

Jezdili jsme na Šumavu do malebné vísky ke strýci Pepíkovi,který tam žil sám a aby mu nebylo tak smutno po stavení se pohybovali psíci, kočky i slepice. Větší zvířata, tedy ovce a čuníci bydleli přes dvorek ve stodole. Na zimu ovcím strýc Pepík naplnil hambalky vonným senem a tak měli u strýce Pepíka zaručenou dlouhověkost. To čuníci na tom byly hůř. Strýc Pepík,jeho bratr Honza a Honzy syn Jeníček byly lačni po zabíjačkových produktech. Jeníček je můj kamarád s kterým jsem na tu Šumavu jezdil a účastnil se i divokých zabíjaček. Ta, o které vám chci vyprávět, byla jedna z mnoha, ale jen dvě nebo tři dostali díky kuriozitě která se tam odehrála vyšší ocenění.

Jako vždy v pátek na večer jsme dorazili do stavení strýce Pepíka, který nás vždy radostně a upřimně vítal. Vesměs měl strýc Pepík na zabijačku vše připravené, tak že páteční večer se nesl v duchu dne příštího s konzumací dobré krmě i pití. Po půlnoci dorazil Honza. Když už jsme spali, šel také spát, když ne, klábosení a popíjení se protáhlo až  do svítání a pak se šlo rovnou na věc. Jak kdy. V tomto případě dorazil Honza někdy okolo čtvrté raní, ani jsme to nepostřehli.

Ráno v šest, strýc Pepík probudil celé stavení roztápěním v kuchyňských kamnech, aby záhy přenesl žhavé uhlíky pod kotel na dvoře. U vydatné snídaně se rozdělovali úkoly a já že jsem si hrál se zánovní zrcadlovkou a novým bleskem jsem žádný úkol nedostal. To jsem si přál, protože jsem chtěl celou tu zabíjačku nafotit od začátku až do konce.

Vše se rozeběhlo rutinou zkušených řezníků i kuchařů. Já vše fotil a měl radost, že s toho focení nejsou mládenci nervozní. Zádrhel nastal v okamžiku, čím nebo jak poslat čuníka na onen svět, tedy spíše v přijatelné podobě do kuchyně, kam jinak nesměl. Strýc Pepík a jeho bratr Honza žili ve stavení již od narození a pubertální věk je zastihl s koncem druhé světové války a tak o střelné zbraně ve stavení i ve stodole nebyla nouze. Akorát se nemohli dohodnout kterou použít. Nakonec se dohodli  na té nejmenší, flobertce nebo-li ptáčnici.

Já se nachystal s fotoaparátem,celý nervozní zda to mám vše dobře nastavené na ohradě. Honza dostal do ruky skrojek chleba aby čuníka přilákal k ohradě a strýc Pepík s nabitou bouchačkou zaujal palebné postavení. Jeníček kousek před stodolou brousil nůž a leštil hrnec na krev. Čuník se přišoural k ohradě a jal se žmoulat skrojek chleba a evidentně jsme ho nezajímali. Strýc Pepík přiložil hlaveň na to správné místo,rána a záblesk. Čuník žmoulá skrojek chleba dál, jako by ani nic neslyšel. Před ohradou stál i Jeníček a nikdo nevěřil vlastním očím. Čuník měl okouřené čelo a uprostřed malou dirku s které nevyšla ani kapička krve.

"Ještě jednu." Zavelel nejstarší Honza. Jeníček se přemístil k hrnci na krev, já byl připraven na další focení, čuník už dojídal skrojek chleba a Honza si vyhrnoval rukávy aby ho lépe mohl s Pepíkem vynést na dvůr. Strýc Pepík nabíjel novou nábojnici, a že před čuníkem nebylo dost světla, couvl mezi vrata, aby na to lépe viděl a najednou prásk. Rána, Honza se sesouvá po ohradě na zem před čuníka, který se raději vzdaluje. "Ty vole, prostřelil si mi nohu." Zařval Honza. Nutno dodat že bratři i syn jsou povahy výbušné a tak jsem v očekávání nejhoršího strčil foťák za košili a slez s ohrady abych prohlédl Honzu. Strýc Pepík se probral až když Honza zavelel. "Odneste mě do světnice." Jeníček se vůbec neprobral, akorát zrudl, naběhlá žíla na čele nevěštila nic dobrého. A pořád leštil ten hrnec na krev.

S kulhajícím Honzou kolem krku přecházíme dvůr a najednou čuník, těsně před námi to vytočil zpět ke stodole. Honzu jsem v světnici posadil na židli, vyhrnul nohavici a pln radosti jsem zvedl hlavu abych mu zdělil že je to dobrý že je to čistý průstřel. Když jsem uviděl jeho výraz pln bolesti i vzteku, radost mě rychle přešla. Ránu jsem mu prolil kysličníkem a zavázal. Průstřel to byl opravdu čistý, ani to moc nekrvácelo. Honzovu tvář opouštěla bolest a po frťanu vodky ho začal opouštět i vztek. Za to ve mě se hromadil smích, slzí jsem měl plné oči, ale situace nedovolovala ten výbuch smíchu pustit ven. Zatím co jsem ošetřoval v kleče prostřelené Honzovo lýtko, ve spodním horizontu okna na dvůr, jsem občas zahlédl míhající se hasičskou sekyru a slyšel Jeníčka jak sykavě tomu nebohému čuníkovi vyhrožuje. "Počkej až se trefím, ty svině."

Když se Honza pokusil postavit,  na dvorku zavládl klid, Honza stál, udělal  krok a usmál se. Ze dvorku jsme zaslechli Jeníčkovo ostré syknutí. "Podej mi nůž." S Honzou jsme se na sebe koukli, on se usmál a já smíchy explodoval.

V případných komentářích mě nešetřete, je to jediný možný způsob k pokračování, nebo zkončení, ač jsem začal.

http://kavarnaulesana.blogspot.com/

31 ivana ivana | Web | 3. října 2008 v 18:32 | Reagovat

(30) Ivo L.

tak tohle bylo drsný :-))))) vidíte a já myslela, že větší nešikové než my neexistujou :-) díky :-)))

32 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 3. října 2008 v 20:04 | Reagovat

Matka mi vyprávěla, jak asistovala  v r. 1941 na černé zabijačce.

Sousedi mého dědy byli Němci a tak si moc před nimi nevěřili. Oficiálně zabité prase mělo za následek odebrání potravinových lístků na maso. Takže důvod pro zabití na "černo"  byl a bylo to "vlastenecké". Vše se nenápadně přes týden zchystalo a řezník přišel v sobotu večer, že to do rána zmákne. Ve 22 hod. vařila voda, prádelna na dvoře měla dvířka na půdu otevřená, aby se pára ztrácela pod střechou.

Bylo zatemnění, takže okno bylo zavřené. Ve chlívku tma jako v pytli, matka s baterkou, která byla nahřátá na kamnech "svítila" řezníkovi na omračující ránu. Dostal zednickou ocelovou palici, napřáhl a švihl. Roseschlá palička spadla a praštila řezníka do čelisti. Roztržená tvář a uražený zub byl výsledek první rány. Baterka dosvítila. Děda si vzpoměl, že má na bicyklu světlomet na dva monočlánky. Ošetřili řezníka, zaklínovali palici, nahřáli vyjmuté články a po půl hodině se řezník usykávající nad bolícím zubem, dal znovu do díla.

Matka svítí praseti na hlavu, palcem přidržuje šroubovací víčko baterky, které špatně drží a baterka bliká, řezník napřáhne, matce těsně vedle hlavy, ta se lekne cukne sebou, baterka zhasla. Prase ve tmě sklonilo hlavu a dostalo ránu mezi uši. Řve a běhá po chlívku. Všichni tři se válí ve slámě i v tom co tam prase "odložilo". Řezník se dostal ven první, za ním prase a matka pohmatu na konec. Prase běhá po dvoře ve tmě a řve. Přibíhá děda s vozovou petrolejkou a láteří. Kdo to prase pořádně nezavřel?  Maskují akci a honem strkají  praseti chleba. Je ostražité, ale chleba si bere. Nechají ho aby se uklidnilo. Petrolejku zavěsili na trámek, vyčistili chlívek, znovu podestlali.  Prase je zase v chlívku. Co dál. Řezník na to, tak to nejde. Musíme ho ožrat, aby ztratilo strach a lehlo si. Půl pecnu chleba rozdrobit, namočit do mlíka s kořalkou napůl a je to. Za hodinu prase chrní a jde se na věc. Petrolejka na trámek, shrnout slámu, jedna dobře mířená, vykrvení, odtažení do prádelny, opaření, až do rána se pracuje.

Ráno řezník syčí bolestí jak had, shání se po místním dentistovi, nese kus masa na bakšiš. Sousedi Němci se druhý den zeptali, kolik mělo prase sádla. Druzí sousedi, Češi a Sokoli si přišli večer rovnou pro zabíjačku, protože prý ve dne nechtěli budit pozornost. Řezník se zařekl, že tam už zabíjet nebude, protože nepotřebuje zuby ztrácet po zabíjačkách.

33 Ella Ella | 3. října 2008 v 21:46 | Reagovat

32) nar.soc.

Chybička se vloudí. Moji rodiče odolávali socializaci a zuby nehty se drželi soukromého rolničení až do sedmdesátých let, a jelikož téměř vše co vypěstovali, nebo odchovali spolkly povinné odvody státu, ( na kamenitých valašských políčkách moc pšenka nekvete ) podařilo se jedno sele utajit před inventární kontrolou. A tak se " zadělalo " na černou zabijačku. Já to znám jen z vyprávění, byly mi ani ne 3 roky. Nikdo nikomu nesmí prozradit, že máme dnes zabíjačku, tak zněl příkaz rodičů. Ale nikdo nikomu nezakázal informovat okolí co bude u nás k večeři a tak jsem prý chodila po dědině a všem říkala, že: " nežéknů, nežeknu, že budem ješť jelita a  jitlniče, heč! "

34 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 3. října 2008 v 22:11 | Reagovat

33 Ella

Můj táta byl před válkou zapsaný a soudu, jako znalec z oboru zemědělství. Za Protektorátu byl jmenován členem tříčlenné komise, která chodila kontrolovat nahlášené zabijačky s přezmenovou váhou a zapisovala mrtvou váhu zabitého prasete. Existovala jakási hranice, podle počtu členů domácnosti v poměru k váze prasete, kdy se ještě ponechávaly lístky na maso ( to byl vlastné důvod činnosti komise ). Takže vždy sečetli počet vyživovaných osob a to prase, jak na potvoru, bylo o 3 až 6 kilo lehčí. Dělali to celý rok.

Přišel r. 1943 výprask Němců u Stalingradu a přitvrdilo se. Říšský komisař na radnici si nechal předložit ohlášené zabijačky a ty provedené s konečnými váhami. Jednu sobotu se objevil na dvoře, kde bylo právě zavěšené prase.  Bylo zima, váha studené železo, tak honem na ni chrstli studenou vodu. Posuvné závaží přimrzlo a komisař chtěl vidět váhu v akci. Tloukli s ní o zem, klepali na ni sekyrou, ale nic ( váha  se musí v teple rozmrazit ). Pozvali komisaře do tepla, kde stál na štoku lavor od krve.  Teuton zbledl a vypotácel se ven a pryč. Ovšem na váhu nezapoměl, nechal zhotovit u sedláře kožené pouzdro s plstí uvnitř a váha musila být uložena v teple na ohlašovně radnice. Že se mohla váha polít horkou vodou, to nadčlověka nenapadlo.

35 ivana ivana | Web | 4. října 2008 v 15:19 | Reagovat

(33) Ella

ty jsi teda partyzán :-)))))

(34) musely to být tenkrát hrozný doby, moc si to neumím představit. ale ta správná semknutost proti nepříteli asi u nás funguje dobře odjakživa a navíc blbost je naštěstí taky věčná :-)))))

36 kloistr kloistr | 10. října 2008 v 17:58 | Reagovat

Hm, vzpominam na ty zabijacky. Jak jsme propirali streva a meli z toho srandu, nebo houpali cunika na houpacce,  byl jiz mrtvy a pomyslnou hlavou, kterou uz nemel, dolu vysel na haku. Na jitrnicky, jelitka, tlacenky a kroupy. Sestrenka byla dicky po loket od krve. Jak se pribuzni skoro rvali o mozecek, ten sem teda s chuti vynechal. Polivcicka, gulasek a nebo ovarek. Chlapi breceli vsichni, od krenu co se u nej stridali, babicciny kysele okurcicky, chleba, trocha soli. Na sladky si moc nevzpominam, ale myslim, ze nejake buchty tam byly, ale ja jsem masozrout. Taky se delali konzervy. Doma se pak skvarilo sadlo a rozdelovalo maso a ostatni dobroty. Skvarkova pomazanka. O boze to byl koncert pro hubu. Ty prostory vidim jeste dnes, nic extra moderniho, ale vzpominat budu porad. Nicmene uz to odval cas. Pri pohledu na vyrobky, ktere se nabizeji dnes v obchodech se mi dela skoro soufl. Uz je to jak s parkama, buhvi z ceho to delali a do ceho narvali. Jen ten zabickovy gulas si obcas dopreju, ne veprovy, ale zverinovy. Kamarad ma jeleny a tak mu za vcas staci rict a prijet. Musim rict, ze jemu ze vsech gulasu co jed chutnal nejvic ten zabickovy ( podotykam, ze to neni Cech, ale do Cech cestuje kazdou zimu). Inu Bon apetit

37 ivana ivana | Web | 10. října 2008 v 18:08 | Reagovat

(36) Kloistr

já vám povím, proč já jsem o tomhle psala? už mám zase plnou pusu slin :-))) teď třeba bych si dala jitrničku (nemám) a zabijačkovej guláš je prostě mňamka (taky nemám). kamarád má dobře vyvinutý chuťový buňky :-) tak já jdu zase vlízt do ledničky :-(

38 Dana Dana | E-mail | 10. října 2008 v 20:01 | Reagovat

Jájo. Tvoje články jsou super!!!!!!!! Vždycky, když je mi smutno a to je poslední dobou dost často, si najdu Tvůj blog a slzím smíchy. Díky za Tvoje super historky. Dana

39 ivana ivana | Web | 10. října 2008 v 22:10 | Reagovat

(38) Dana

díky za pochvalu :-)

40 ivana ivana | Web | 10. října 2008 v 22:11 | Reagovat

(38) a vůbec, nesmutni a stav se na kafe :-)

41 Jana Jana | 9. února 2009 v 15:39 | Reagovat

Tak nevím, jsem asi divná, ale přišlo mi to spíš k pláči než k smíchu. Je to trapné si takhle zahrávat s živým tvorem, když něco neumím, tak to prostě nedělám!!!

42 ivana ivana | E-mail | Web | 9. února 2009 v 15:52 | Reagovat

(41) Jana

kdybych nedělala všechno, co neumím, tak mě budou vodit jak ovci :-))))) taky je třeba se občas něco naučit nebo ne? nebylo ničím záměrem ublížit zvířeti víc, než je třeba...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama