13. listopadu 2008 v 0:07
"Ivo, máš telefon."
Udiveně jsem se otočila na Věru. Kdo by mi volal tak brzy ráno, sotva jsem přišla do práce a nestihla si ještě ani svlíknout bundu.
"Myslím, že je to maminka," řekla tak nějak vystrašeně a já začala mít strach.
"Prosím?"
Ozval se vzlyk.
Tohle ne, to nechci, podvědomě jsem se začala bránit.
"No ahoj, co se stalo?"
Něco s tátou, máma brečí, nechci nic slyšet! Ve sluchátku se ozývaly dál jenom potlačované vzlyky.
"Mami, prosím tě, co se stalo?" začínala jsem být úplně zoufalá. Co se tátovi stalo?
"Miloš," podařilo se jí jenom říct a znova se rozbrečela.
Úplně nesmyslně se mi ulevilo. To bude dobrý, strejda asi měl další infarkt, určitě to dobře dopadne, možná je to vážnější, než ten první, ale to bude dobrý, jenom se asi bojí, letělo mi hlavou. A potom najednou v jediném okamžiku jsem pochopila.... Nikdy jsem ještě mámu neslyšela tak moc brečet.
"Mami, tak co je s ním? Co se stalo?"
Dlouho bylo ticho a potom jsem konečně uslyšela to, čeho jsem se tak moc bála.
"Umřel."
Věra pode mě podsunula židli. Sedla jsem si a mlčela.
"Včera večer dostal druhej infarkt. Už ho nemohli zachránit. Ani ho už nevezli do nemocnice. Říká se tomu okamžitá smrt. Vůbec netrpěl," snažila se najít něco, co by alespoň trochu utlumilo tu příšernou bolest, která mi svírala celé tělo. Pak se zase rozbrečela.
"Ještě se navečeřel a za půl hodiny byl pryč."
Seděla jsem a pořád mlčela.
"Jsi tam?"
"Jo, mami, jsem."
"Zavolám ti po obědě až budu vědět jak to bude s pohřbem."
"Jo."
Přesunula jsem se na svoje místo. Věra na mě starostlivě koukala. Nešlo mi to vyslovit.
"Umřel mi strejda," vykoktala jsem ze sebe po chvíli.
Nevím, co to bylo za stav, ve kterém jsem se ocitla, ale naprosto programově jsem se rozhodla, že prvně se najím, protože teď to bude asi s jídlem špatný. Nasoukala jsem do sebe snídani. Dopoledne jsem strávila s hlavou zabořenou do monitoru počítače, dělala grafiku nějaký knížky a precizně odvedenou práci jsem v poledne odevzdala s tím, že odcházím domů, protože mám všechno hotový a asi pojedu za našima do Jihlavy.
Vyšla jsem z baráku a konečně se rozbrečela.
Vytočila jsem z mobilu mámino číslo.
"Ne, Ivčo, nejezdi, je to zbytečný. Já ti ještě zavolám, zůstaň doma."
Nepamatuju si, jak jsem došla domů. Zalezla jsem do obýváku, do přehrávače dala Snídani v trávě Michala Tučného (strejda měl jeho písničky moc rád), seděla, brečela a vzpomínala...
Strejda Miloš vlastně vůbec nebyl můj strejda, ale odmalička jsem mu tak říkala. Bydleli jsme ve stejném paneláku, jezdili společně na dovolený, se Štěpánkou jsme vyrůstaly skoro jako sestry. Buď jsem byla já u nich nebo ona u nás. Strejda miloval, když jsme mu lechtaly nohy, dokonce byl tak velkorysej, že nám za to občas i platil. Vydělala jsem si lechtáním jako malá holka minimálně dvacet korun.
Byl to velkej srandista a díky němu jsme se pořád měli všichni čemu smát. Měl obrovskej pozorovací talent a dokázal vypointovat jakoukoliv ptákovinu.
V létě jsme jezdili na chatu do Přímělkova. Bral nás se Štěpánkou s sebou na ryby (chodili jsme i pytlačit úhoře!), chytaly jsme mu hrouzky jako návnadu na štiky, učil nás poznávat přírodu a připravoval pro nás úžasný honby za pokladem. Ty jsme milovaly. Jedna honba končila v udírně u chaty, kde jsme našly lístek se vzkazem.
Odměnou bude vám dobrý oběd.
Strašně nás tenkrát naštval, tak jsme se těšily, že tam najdeme nějakou sladkost...
Radostně jsme chystaly dřevo na večerní táboráky, protože jsme už věděly, že když budeme chvíli přemlouvat, tak nakonec tátové hrábnou do strun a zazní naše milované...
"Na topole u Sázavy
seděl vodník namazaný
sviť měsíčku sviť
je mu vidět..."
"Řiť!" nadšeně jsme řvaly se Štěpánkou a děsně se smály.
Doma v kuchyni měl rýsovací prkno a na něm rozkreslený baráčky. Moc se mi to líbilo, pozorovala jsem ho, jak kreslí (naše máma vždycky říkala maluje a on ji pořád opravoval, že není malíř). Díky němu jsem začala studovat stavařinu.
Taky byl neuvěřitelně šikovnej. Měl heslo: "Neznám neumím." Jednou koupil tetě látku na šaty na ples. Ta se ale lekla, že by si je měla šít sama, sice toho spoustu zvládla, ale na šaty si netroufala. Strejda nastříhal látku, sedl k šicímu stroji a ušil jí je.
Bavila ho práce se dřevem. Jeho souhvězdí horoskopu zdobí zeď obýváku na chalupě.
Byl strůjcem a vůdcem všech akcí včetně stavby chalup. Tím si splnily naše rodiny svůj sen mít malou chaloupku a kousek svýho soukromí uprostřed nádherné přírody Vysočiny. Zažívali jsme tam nejúžasnější věci, do rána sedávali u ohně, hráli na kytary, zpívali a strejda vyprávěl historky z vojny. Někdy se mu nechtělo a nechával se přemlouvat naším tátou.
"Dědku, dej tam Pilku," prosil a za chvíli jsme už brečeli smíchy.
Jedním ze psů, kteří naším životem prošli byla i Deniska, černá fenka kokršpaněla. Štěpánka ji našla odloženou se štěňaty bez vody a jídla a přinesla je všechny domů. Jednou v zimě jeli teta se strejdou a s Deniskou na Přímělkov projít se kolem řeky a Deniska zvědavě zamířila na částečně zamrzlou vodu. Probořila se a proud ji začal strhávat pod led. Strejda (tehdy už po prvním infarktu) svlékl akorát bundu, vběhl do řeky a Denisku vytáhl.
Neviděla jsem nikdy vděčnější pohled zvířete. Od té chvíle se od něj nehnula na krok, oddaně na něj koukala a on, protože sice chtěl bejt vždycky za drsňáka, ale srdíčko měl nádherný veliký a citlivý, tak jí říkal:
"Deniso, moc nečum, za záchranu života se dávají hodinky."
V tom roce našel pod stromečkem malý balíček, na kterém byla cedulka: Od Denisky. Byly v něm hodinky.
Podívala jsem se na hodiny, sedím tady a taky bych se měla navečeřet, neobědvala jsem. Bylo půl třetí v noci. Vůbec nevím, co se kolem mě dělo. Asi jsem několikrát telefonovala, s našima, se ségrou, s tetou, se Štěpánkou... Jíst stejně nebudu, nemám hlad, tak si tady ještě chvíli posedím a půjdu zkusit usnout.
Pořád jsem nemohla uvěřit, že odešel tak mladej a tak najednou, že prostě už tady s námi není. Ubrečenýma očima jsem se dívala na křeslo proti mně. Najednou stál vedle něj...
Chvíli se na mě starostlivě díval a pak přesně svým drsným stylem povídá:
"A už mě neštvi a koukej jít chrápat."
Jenom jsem přisvědčila.
"Jo, strejdo, už jdu."
Večer, až přijdu z práce, mu zapálím svíčku. A bude mi při tom smutno... Kdyby tady byl, podívala bych se na něj stejně vděčně, jako to do konce jeho života dělala Deniska...
Ahoj Jájo, děkuju Ti..............