20. listopadu 2008 v 0:09
Měla jsem opravdu šťastné a krásné dětství. Spokojené dítě už od kočárku, sice pořád trošku naštvanej kukuč, ale jinak neuvěřitelně hodné, kam mě posadili tam mě našli, nejradši ze všeho jsem spala (to mi teda zůstalo dodnes, akorát už trochu nestíhám ty hodiny, který bych chtěla).

Přesto ze mě vyrostlo, co ze mě vyrostlo.
Jeden můj kamarád, se kterým jsem se dlouho znala jenom z mailů, mě překvapil svojí neústupností. Za každou cenu mě chtěl poznat. Tak jsme se sešli. Je to prima chlap a jsme pořád kamarádi, přestože mě už tak dlouho zná. Jeden z držitelů Řádu za statečnost. Po čase se přiznal...
"Já když jsem četl ty tvoje maily a zážitky, co jsi mi popisovala, tak jsem si jenom řekl... Tak TOHLE (to jako myslel mě, drzoun) musím vidět!"
Nevím, co to v sobě mám, ale ikdyž se snažím být vzorná, zdrženlivá a dobře vychovaná, proplouvám životem z trapasu do trapasu, z průšvihu do průšvihu. A ještě si to vždycky řádně okomentuju. A samozřejmě tím stylem, že vinu se snažím najít v něčem úplně jiném, než jsem já.
A jak už jsem tak nějak zvyklá, že se stejně všechno provalí a nic, co se mi povede vyvést se neututlá, ...no zkrátka nejlepší obrana je útok. Takže nejen že jsem pravdomluvná, já na sebe ještě všechno napráskám. Někdy nechtěně, někdy cíleně. V práci mi kolega říká, že neviděl nikoho, kdo by na sebe všechno provalil takovým bezelstným způsobem jako to bravurně ovládám já.
Jednou si tak sedím v poklidu v práci a byl ten výjimečný stav, že opravdu nebylo co dělat. A tak jsem trávila dopoledne povídáním s kamarádem na icq a hrou kulečníku. Do toho přišel šéf. Provinile (neměla jsem důvod, fakt nebylo co dělat!!!) jsem se na něj podívala.
"Á, zase dělá Pepču (oddaný pohled mojí fenky, který jsem údajně výborně odkoukala, jak můj šéf tvrdí), co děláš?" ozvalo se mi za zády.
Vlastním tělem jsem se snažila zakrýt monitor. Marně.
"Hele, nějakej Petr ti píše, kdo to je?" už se zvědavě hrnul blíž, aby si mohl počíst. Snažila jsem se překliknout rychle na jiné okno a podařilo se. Na monitoru se přes celou obrazovku rozzářila rozehraná hra kulečníku. Jenom se chytil za hlavu.
"No tak co tady mám dělat? Všechno je hotový, jsem neuvěřitelně šikovná," předešla jsem rychle výčitkám.
"Já vím, já jdu, nic jsem neviděl, za to můžu já, nemám sem lízt," usmíval se, spokojenej jak mě nachytal.
"No vidíš, taky řekneš, že přijedeš před pátou, to za normální situace znamená, že tě uvidíme tak pozejtří a seš tady před obědem," ještě jsem ho doprovodila na cestě do kanceláře (jiný můj kamarád mě zná po letech už natolik dobře, že tuto moji sebeobranu před nechtěnými zážitky suše okomentuje: "Už zase držkuje...").
Mohlo by to vypadat opravdu tak, že jsem drzá, ale nenechte se mýlit, každou takovou situaci prožívám uvnitř s hroznými výčitkami a kaju se dlouho a intenzivně. Ale prvně se z toho zkrátka potřebuju vykecat.
Pěkný zážitky mám taky s policií (no jo, to bude těma autoritama, že dělám boty). Vyrazila jsem s Pepčou ven a kousek od baráku jsme potkaly dva policisty.
"Dobrý den..." zaznělo.
Nenechala jsem ho vůbec domluvit.
"To je jasný, ti kontrolujou, jestli mají lidi přihlášený psy," proběhlo mi hlavou a spustila jsem...
"Já ji ještě nemám přihlášenou. Mám ji teprve čtrnáct dní. Byla jsem na úřadě, ale paní mi řekla, že ji musím přihlásit v místě trvalého bydliště. Tak musíme jet do Jihlavy. Jedu tam už příští tejden. Nemám u sebe ani občanku, jdeme jenom na procházku, to si ji neberu nikdy. Ale mám to tady za rohem, tak já si pro ni kdyžtak dojdu," chrlila jsem ze sebe všechno, co jsem na sebe věděla.
"No, tak to je v pořádku, ale já jsem vás jenom zdravil, když mi kreslíte u vás ve firmě krb," usmíval se, no spíš měl hubu od ucha k uchu a jeho kolega taky.
"A jsem zase za vola," pomyslela jsem si v duchu.
Zdá se, že dlouholetá snaha o "normálnost" vyznívá naprázdno, začínám se smiřovat s tím, že mým celoživotním pocitem zůstane následující situace... Asi tak nějak... Celá já :-)
*
Hlasujte v anketě o nejoblíbenější článek měsíce října. Uzávěrka dnes ve 20:00 hod.
Pěkné. A v naprostém pořádku. Hlavně že je veselo. Úsměv, veselá mysl, to je po zdraví to nejcennější, co by měl každý mít.
Tak tohle bych chtěl vidět - tedy jako Vás, mě při prvním setkání s vaším vyprávěním taky napadlo . . . .