Ivan Klíma, Láska a smetí
Láska a smetí
5. listopadu 2008 v 22:04...A stává se metaři
když mává
beznadějně tam a sem
špinavým koštětem
mezi zaprášenými troskami
prohýřené koloniální výstavy
že stane ohromen
před podivuhodnými sochami
z listí a květů
které představují i když to jisté není
snění
zločiny slavnosti blesky
a smích a zase touhu
stromy a ptáky
a taky měsíc lásku slunce a smrt...
...Před půlnocí se nad námi slitovali v ubytovně horolezeckého klubu. Ve velké místnosti mohlo přespat deset nocležníků, ale byli jsme tu sami. Stěny zaplňovaly barevné snímky velehorských štítů a za oknem se tyčila skutečná hora. Vybrali jsme si lůžko hned pod oknem. Konečně jsme se mohli obejmout.
Zničehonic se rozplakala.
Už jsem si zvykl na její výbuchy pláče, ale vždycky znovu jsem pátral, nakolik jsem jejich příčinou.
Líbala mě v slzách. Ne, tentokráte za nic nemůžu, naopak je mi vděčná, že jsem ji pochopil a nechtěl zůstat v tom strašném pokoji. Padla tam na ni smrt, teď se jí nedokáže zbavit. Vím přece, že se smrti nebojí, nelpí na životě, nikdy na něm nelpěla, ale najednou si uvědomila, že ona nás rozloučí.
Pokusila se o úsměv. Ikdyž jí věštkyně předpověděla osmdesát sedm let, také čára života na mé dlani je dlouhá, ale jednou to přece jen nastane a potom se nesetkáme, ať se naše duše pohnou kamkoliv, ať je potká jakýkoliv osud.
Objal jsem ji, jako bych ji chtěl přenést v náručí nad tou řekou zapomnění, která nás nepochybně rozdělí.
Teď je mi dobře, šeptala. S tebou mi je dobře, tady mi je dobře s tebou! A ještě řekla, že dneska ze mě cítí sílu a klid, cítí, že se konečně otvírám sám sobě, naslouchám vlastnímu hlasu, nejen těm, co zní kolem mě.
Přece jsi můj, zašeptala, když usínala, přece bys tu se mnou nebyl, kdybys nebyl jen můj.
Mlčel jsem, nepřisvědčil jsem jí, ačkoliv toho večera jsem si přál být s ní, s ní prodlévat, chránit ji před ledovými vodami, jejichž šumot jsem už ve chvílích naprostého ztišení dokázal zaslechnout. Hleděl jsem oknem na temnou hmotu hory a pozoroval jsem, jak ve světle jediné lucerny se míhají vločky sněhu.
Napadlo mě, že mi opravdu pomohla vytrhnout se ze stavu, v němž jsem sám sobě nenaslouchal, kdy jsem dokonce toužil uniknout vlastnímu hlasu, který mě kdysi volal k opravdovosti. Věřila, že ten hlas mě dovede k ní. Jak jinak, když tak často a úplně spolu prodléváme?
Ivan Klíma, Láska a smetí
Komentáře
Lenko, přečtěte si celou knížku, pak na to určitě přijdete ![]()
Teď jsem lidé, ale za pár uběhlých časů budeme my smetím a nicčím víc již ne.
Ahoj Ivčo, prý opakování je matka moudrosti, no jak kdy. Teď jsem zjistila, že v mém případě je opakování důkazem, že jsem trdlo ( přinejmenším ), páč jsem zase včera spletla čudlíky a můj ( mimořádně zdařilý a trefný ) pozdrav Tobě a lidstvu pod tímto trochu smutným článečkem je opět v čudu. Teď se pekelně soustředím ať to lidstvo neochuzuju a klikám na POSLAT
)
Pěkný víkend a ahoj v neděli
)
JOOO, je to tááám ,umím. Už opravdu mizím, nebo mi to ujede.
Proč smetí?