close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Můj tatínek

17. ledna 2009 v 22:32
Možná se vám to bude zdát po přečtení článku neuvěřitelné, ale můj tatínek je velice šikovný a zručný. A přestože je takový, stále je mezi námi. Snad pochopíte nutnost tohoto konstatování posléze...

Celý život maminka trpělivě poslouchá tatínkovo ujišťování, že sama nemá ani technické minimum, ale nutno dodat, že s tímto handicapem zdárně nezpůsobila tolik katastrof jako tatínek se svým technickým nadáním. Ale ono je pravda, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, čímž nemyslím, že maminka by nedělala nic.

Ačkoliv se mnozí snažili mi poradit, jak přidělat lustr (zkušenosti jsem mámila z čtenářů v článku Tak nevím, mám...?), nakonec zvítězil rozum. Vybavena celoživotní zkušeností, neváhala jsem poprosit tátu. Pochybnosti jsem zaháněla ujišťováním sama sebe, že když například dokázal sám udělat elektriku v celý chalupě a dosud jsme nevyhořeli a výpadky proudu ani zahoření elektrického vedení nezaznamenáváme (narozdíl od mého posledního domova sdíleného s manželem, kde dráty hořely dá se říct běžně) a zůstal naživu i po vnoření rukou do vody akvária, do kterého mu právě spadla rozsvícená lampa, pro kterou neohroženě sáhl (popíšu někdy příště, to je na delší povídání), nemůže se nic stát.

Tatínek se dostavil jednoho víkendového dne a vrhl se hned do práce. Lustr si nechal jako poslední, pro něj záležitost asi jako když já mám umejt hrníček od kafe.

"Tak, Jája, ještě lustr a je to hotový," pochvaloval si, jak pěkně mu šlo přidělat garnýž na záclonu (pohádali jsme se u toho jenom jednou a to když mě nutil zasunout tyč ze strany a ne prostředkem a já se snažila mu vysvětlit, že v tom případě zůstanou všechny kroužky zašprclý za tou kotvou, která je připevněná ke zdi a tudíž budou "nepojízdné", takže celkem na dvě věci).

"Tak se prvně pojď najíst," přemlouvala jsem ho, přece jen určitá obava ve mně stále hlodala, tak kdyby se něco stalo, tak aby byl alespoň najedenej, jsem si říkala.

"To je hned, pak se najím," děl táta a už si šteloval křeslo do místa, kde lezly ze stropu dráty.

"A neměl by sis to někde vypnout?" snažila jsem se bláhově radit.

"Vypínač je vypnutej, tam nemůže bejt šťáva," uklidňoval mě táta, nicméně snaha byla marná, začínala jsem se potit.

Tatínek začal něco šťourat v těch drátech, jemnými pohyby šrouboval nějaký šroubky, když vtom jsem zaznamenala pohyb, který nekorespondoval tak úplně s mojí představou, jakým způsobem bude lustr přidělán, zablesklo se a vzápětí se ozvalo udivené konstatování: "Hm, je v tom šťáva."

Poté jsem konečně tatínka donutila, aby někde tu elektriku vypnul a zbytek dění byl pouhou rutinou.

Začala jsem přemýšlet o tom, jaké má táta neuvěřitelné štěstí. A my všichni vlastně taky. Příběh s plynovou bombou jsem tady už popsala (Jak jsme nevyhodili do vzduchu panelák aneb zázraky se dějí...). A co všechno se dělo při stavbě chalupy, kterou opravdu kromě tesařských prací táta sám postavil (samozřejmě mu mnozí pomáhali, ale většinu práce zvládl sám), na to sice dneska vzpomínáme s úsměvem, ale přesto naskakuje husí kůže.

Asi nejlepším zážitkem bylo tatínkovo podbíjení krovu. Hnán úspěchem výroby dřevěných schodů do patra, ve kterých, jak pyšně říká, není jediný šroub, jsou celodřevěné a dělané na ty(i)ple (to vůbec nevím co to je a píšu foneticky, tak jak jsem to slyšela, možná ty dřevěný čudlíky, který do toho lepil), jal se tatínek podbíjet krov. Což by se mohlo zdát, že není tak nebezpečné, kdyby nad kuchyní nebyla díra až k hřebeni, takže od podlahy po hřeben je asi sedm výškových metrů prázdného prostoru. Zde bych si dovolila zmínit, že na závěr připojím nákres, protože popisem samotným bych nemohla v žádném případě vysvětlit, jak to vlastně vypadá a co přesně se nakonec stalo. Prosím o shovívavost, nákres bude velmi jednoduchý, dá se říct až primitivní, neboť odmalička umím namalovat pouze husu jedním tahem, kterou mě naučila naše babča, což jak jistě uznáte není průprava pro vyobrazení tatínka právě ideální.

Tedy aby se dostal tatínek v tom velkém prostoru až k hřebenu střechy, připravil si konstrukci složenou z pěti žebříků. První položil naležato přes rohové zábradlí kolem schodiště v patře, na něj postavil další dva (jakoby ve tvaru štaflí), které rozepřel pomocí dalšího žebříku a na tento postavil poslední, díky kterému se mu konečně, když se vypnul až na špičky, podařilo dosáhnout úplně nahoru.

V té chvíli už naše maminka se svým technickým minimem sdělila tatínkovi, že se nehodlá dívat na to, jak se zabije a odchází i s dětmi ven a až konečně schrastne, tak ať si je jistej, že ona ho křísit nebude. S těmito slovy jsme se s maminkou a sestřičkou vydaly na procházku. Zřejmě ale obava o tatínka byla silná, neboť jsme se procházely pouze kolem chalupy.

Tak a teď ještě musím napsat, že v celém prostoru, kde se tatínek právě pohyboval, je všude samá zeď, zábradlí nad schodištěm a pouze jediné okno dole u kuchyňské linky, asi metr krát metr veliké.


A u tohoto okna jsme dlely "na procházce" ve chvíli, kdy se ozval třeskot rozbitého skla a oknem vyskotačil tatínek, sedící na žebříku jako na saních.


Když konečně zastavil na zemi venku za chalupou, vyskočil, otřepal ze sebe střípky skla a evidentně nezraněn a bez jediného škrábnutí nám sdělil: "Mi to ujelo... To byl sešup!"

Maminka se zmohla v šoku pouze na lakonické konstatování: "Děti, přijel nám tatínek."

Dodnes nikdo nepochopil, jak se v prostoru obehnaném zdmi mohl trefit v luftě do jediného "bezpečného" otvoru, mířícího ven a vůbec si neublížit.

Tak a je to venku, o případném vydědění vás budu informovat...


TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MIRA MIRA | 17. ledna 2009 v 23:12 | Reagovat

Ježíšmarjá, to jsem rád,

že jsem jsem ještě nešel spát!!!!!!!!!!!!!!!!

:-)))))))))))))))))))))))))))))))

2 ivana ivana | E-mail | Web | 17. ledna 2009 v 23:13 | Reagovat

(1) MIRA

doufám, že budeš mít hezký sny :-))))) ahoj :-)

3 pedro pedro | Web | 17. ledna 2009 v 23:17 | Reagovat

já se z Vás picnu :-))))

připomnělo mi to švagra, který - jsa klempířem už taky párkrát letěl a jeho nejhezčí číslo bylo, když potřeboval doklepnout na plechové střeše dva hřebíky - jak jinak, než těsně pod hřebenem. Jenže začalo pršet. "Lukáši pojď na sváču, pak to doděláme" se minulo účinkem. No a protože vázat se na lano je pod úroveň klempíře, natáhl se na poslední dvě rány a už to po tom mokrým plechu fičel dolů.

Pět metrů po střeše, tři metry pád na další střechu, dalších pět metrů po ní a poslední tři metry volným pádem na příjezdovku.

Kdo na něj ale čuměl jak zjara, byli čtyři zedníci, kteří se pod přesahem střechy dole vsedě jako na hřadě schovali před deštěm a prací.

Když před ně zničehonic přistál dvoumetrovej pošuk, kterej se zved, začal se vztekat, že se mu z brašničky vysypaly hřebíky, který posbíral a šel to nahoru dodělat - s těma otevřenýma hubama tam milé zedníky našli ještě po obědě...

4 ivana ivana | E-mail | Web | 17. ledna 2009 v 23:18 | Reagovat

(3) pedro

ještě by to chtělo připojit nákres :-)))))))))) to mohlo bejt taky výživný :-)))))

5 MIRA MIRA | 17. ledna 2009 v 23:29 | Reagovat

[2] ivana

Určitě, jen doufám, že ne koktavý (...jsem, jsem...). Lítací sny už jsem dlouho neměl a se žebříkem ještě nikdy. Už se těším...

6 ivana ivana | E-mail | Web | 17. ledna 2009 v 23:34 | Reagovat

(5) MIRA

tak dobrou, já jdu taky zalízt :-)

7 M.anon M.anon | 18. ledna 2009 v 5:00 | Reagovat

:-))))))))))))

8 Kamufláž Kamufláž | E-mail | 18. ledna 2009 v 5:36 | Reagovat

Kolumbovi se taky smáli, ale teď do Ameriky jezděj... :-)

A Jára Cimrman, ten by moh' vyprávět.

Ten žebřík je geniální. Na koberci lítá kdekdo, ale na žebříku...:-))

9 Paolo Paolo | 18. ledna 2009 v 7:47 | Reagovat

Tak jsem se v duchu českého hesla "Cizí neštěstí potěší" velice pobavil o to víc, že jsem se v tom docela našel a uvědomil si, že takhle na mne asi nahlíží moje žena.

10 Ivo L Ivo L | Web | 18. ledna 2009 v 8:30 | Reagovat

U nás je to stejné. A dosud mi štěstěna neopustila. No, vlastně dvakrát jo. Ale to bylo jen pár štychů . . .

11 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 8:59 | Reagovat

dobré ráno všem :-)

tady jsou ale ptáčata... jsem ráda, že jste se zasmáli :-)

Kamufláži, ty se už chystáš to prověřit a případně dát patentovat? :-))))))))))))))

Paolo, Ivo, tak se taky pochlubte, jak jste šikovní :-)))))

12 caracola caracola | 18. ledna 2009 v 9:24 | Reagovat

Zajímavé je,že tyto kutilské historky nejsou nikdy ve střední poloze. Buď končí dobře a stávají se součástí rodinného folkloru, nebo blbě jsou připomínány svíčičkou o Vánocích. Nic mezi tím. Přeji vám i vašemu tatínkovy, aby všechny jeho počiny patřily i nadále do té  první kategorie.

13 Paolo Paolo | 18. ledna 2009 v 9:41 | Reagovat

Tak jsem se taky jednou na chatě rozhodl odstranit větev, která začínala ohrožovat kolnu. Opřel jsem žebřík o její část, která měla být zachována a srdnatě jsem vystoupal, vybavený motorovou pilou, abych vykonal exekuci. Nastartoval jsem pilu a vlevo od žebříku se jal odřezávat větev. Když se odříznutá část začala oddělovat, zjistil jsem, že přes svojí sílu a proti mému očekávání je zbývající část ještě natolik pružná, že se zdvihla nad dvě příčky žebříku, které jí původně přesahovaly a neštěstí bylo hotovo. Stačil jsem akorát odhodit pilu, chytit se větve a na volně balancujícím žebříku udržet nohy. Měl jsem chvíli čas na to, abych si rozmyslel, jestli se pokusím nějakým způsobem vylézt na větev, ale vzhledem k pokročilému věku jsem zvolil sice také nebezpečné, ale pohodlnější řešení a ladným obloukem jsem se zřítil spolu se žebříkem do přilehlého křoví. K mému údivu jsem neutrpěl kromě několika škrábanců žádnou újmu. Naštěstí nebyla manželka přítomna, takže o to byla újma menší.

14 Jeník Jeník | 18. ledna 2009 v 9:56 | Reagovat

Je to zajímavé,hodně mi to připomíná moji osobu.Já si ale od jisté doby vedu adresář kamarádů od všech možných řemesel,pokud možno každé řemeslo zdvojeně,kdyby náhodou ten který zrovna nemohl.

  Je ale  pravdou,že malý český člověk si na všechno troufne sám i když kolikrát o uvedené věci nemá ani páru.Je to vysoce kladná povaha našeho národa,která se ve světě nevidí.Proto jsou vesmě všude naši lidé všude vítáni.

15 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 9:56 | Reagovat

(12) caracola

děkuju za přání. vzhledem k tomu, že chalupa je hotová a lustr visí, tak máme velkou naději :-)

16 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 10:00 | Reagovat

(13) Paolo

:-))))))))))))) a tak to mně by se manželčina přítomnost zamlouvala, mohlo to bejt ještě hezčí :-)))))))

17 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 10:02 | Reagovat

(14) Jeník

náš táta je fakt všeuměl, takže spíš chodí všichni za ním, než by to bylo obráceně :-) škoda, že se geny nějak šprajcly a já teda jsem levá jak šavle :-)))))))))

18 Teplik Teplik | 18. ledna 2009 v 10:13 | Reagovat

Mám pro vás vylepšení husy...když tu vlnovku uděláte na ležato, tak máte krásnou labuť ;-) ... pro zajímavost v čem jste to kreslila? Na mobilu, v PíCátku nebo na papír a pak sken (to asi ne)

19 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 10:21 | Reagovat

(18) Teplik

naležato to nenakreslím, nemám to "v ruce" :-( ale budu trénovat :-)))))))))

a kreslila jsem na papír a protože scanner se opět rozhodl stávkovat a na pátrání, co se mu zase nelíbí jsem neměla v deset večer psychický rezervy, tak jsem svoje dílka vyfotila a pak upravila ve photoshopu, kteroužto procedurou vypadají dost odlišně od originálu :-)))))

20 já | 18. ledna 2009 v 10:29 | Reagovat

Jak to tady čtu tak v tom nejsem opravdu sám,myslím tu šikovnost.Taky něco přidám z mé šikovnosti,potřeboval jsem vyměnit kohoutky u vany,teda ty bakelitový ,který označují teplou a studenou vodu.Copak to,to bylo jednoduchý,ale asi po dvou hodinách jsem se šel koupat,pustil jsem si vodu a šel si zakouřit.Po chvíli jsem přišel k vaně,zastavil vodu a že vlezu do vany,strčím tam nohu a ouvej, voda byla studená jak psí čumák.Hned jsem prověřil rodinu kdo to vyplejtval teplou vodu ,samozřejmě,že nikdo a se slovy to je v pr.....člověk se chce vykoupat a nemá teplou vodu jsem prověřoval bojler jestli  ohřívá.Bojler byl v pořádku a tak jsem chtěl volat kamarádovi aby se mi přišel podívat na bojler,že jsme bez teplé vody a vtom jsem si uvědomil jednu věc a to tu ,že jsem měnil kohoutky.No jasně že byly namontovaný obráceně a kde měla být označená teplá voda byla studená a obráceně.Vše jsem dal do pořádku,ale jak dokáže taková maličkost zamotat hlavu čtyřem lidem jsem opravdu nečekal.

21 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 10:32 | Reagovat

(20) já

z tebe musej mít doma taky radost :-)))))))

22 Kamufláž Kamufláž | E-mail | 18. ledna 2009 v 10:50 | Reagovat

[11]

Ivaně:

Ne, prosím, nic takového, létám pouze s jízdním kolem, když mě trefí automobil. :-)

23 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 10:57 | Reagovat

(22) Kamufláž

ó jé :-( tak nelítej zbytečně často :-)

24 Teplik Teplik | 18. ledna 2009 v 11:08 | Reagovat

stačí udělat jen dvakrát tam zpátky a rovnou do ocasu a do krku ... hodně štěstí - u dětí se s tim dá bodovat :-D

25 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 11:15 | Reagovat

(24) Teplik

jsem byla doteď přesvědčená, že tohoto komplexu svoji neteřinku ušetřím a vy na mě s dětma. no nedá se nic dělat, budeme kreslit :-)))))

26 Tenzulice Tenzulice | 18. ledna 2009 v 11:58 | Reagovat

Mně tatínek umřel, když mi bylo 10 roků. Byl totálně nasazený v německé firmě v Brně a jako jediný to přežil do 1962. Ostatní umřeli počátkem padesátých letech. Takže si toho moc nepamatuji. Jasně ale vidím, jak ním zamrznul vodovod na chodbě. Tatínek letlampou rozpouštěl led v olověné trubce a když prasklinou začala téct voda, tak to letoval cínem. Vodu si samozřejmě zastavil a díru zaletoval. Dodnes mám před očima cínové kapky, jak stékaly po trubce. Je mi smutno, i když váš článek mne velice pobavil.

27 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 12:18 | Reagovat

(26) Tenzulice

jsou věci, které bolí. neumím si představit, že bych prožila dětství bez táty. a je mi líto dětí, které to potká.

28 Vladimír Tupý Vladimír Tupý | 18. ledna 2009 v 13:10 | Reagovat

Paní Ivano, svým "Tatínkem" jste opět nezklamala. Po nedělním obědě jste příjemně pošimrala mou bránici, což bude mít nepochybně příznivý vliv na zažívání. Díky a hezké nedělní odpoledne!

29 Vladimír Tupý Vladimír Tupý | 18. ledna 2009 v 13:12 | Reagovat

(3) pedro: No a Vy jste mne dorazil! I Vám patří můj dík.

30 Ivo L Ivo L | Web | 18. ledna 2009 v 13:40 | Reagovat

[20] já,

Vyprávěla známá . . . Sobota dopoledne, manžel na gauči, čučí na bednu. Manželka - místo toho válení by jsi mohl vyměnit kohotky u vany. Chvíli ticho. Manžel - blázníš, co pak nevidíš jak venku leje. Manželka - hmmm, a šla do kuchyně. Tam jí to došlo . . . :-) I tak se dá využít asociace k lenošení . . . ;-)

31 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 14:05 | Reagovat

(28) Vladimír Tupý

hezké odpoledne i Vám :-)

32 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 14:08 | Reagovat

(30) Ivo L.

:-)))))

33 rucuk rucuk | E-mail | 18. ledna 2009 v 17:55 | Reagovat

Ivano- jako obvykle výborné k zasmání, pedro- totéž.

U nás je manžel - technik a je specialista na vrtání děr do panelu. Polička v pokoji - tak před 30 lety- díra jak do pekla, byly tam prý tvrdé kamínky a odjel na dovolenou i s kluky. Udělala jsem špalíčky, doslova zasádrovala s trochou lepidla do těch děr, natloukla skoby a polička drží dodnes.  V koupelně tak před 10 lety do stropu 4 díry jak vrata- zase narazil na tvrdé kamínky. Čekala jsem asi týden, zda se bude něco dít, protože jsem chtěla mít spouštěcí sušák na prádlo. Pak jsem zavolala kamarádce a její muž udělal do stropu díry jen 2 uprostřed a sušák se sice kolíbe, ale drží a slouží. Váhu  muž na zeď  v kuchyni sice přidělal, ale až po 2 letech, co jsme ji dostali darem. Prostě, vše se musí uvážit, než se to udělá, že? Jestli to není tím, že je ten lev...

Stejně ale ,Ivanko, ten tatínek je koumák podle toho nákresu a sestavy žebříků. Jestli on si to tím neposichroval, kam by měl spadnout?:-)))

34 matka matka | 18. ledna 2009 v 18:00 | Reagovat

Inu, nejlépe je, kdo je od jakého řemesla a potřebuje něco z tohoto oboru doma opravit, aby si pozval na opravu kolegu či souseda. Čekám již přes 20 let na kovovou stěnu, či aspoň poličku na květiny. Lhůta prý prošla. :-)

35 já | 18. ledna 2009 v 18:23 | Reagovat

(30) Ivo L.

:-))) no jo ,ale když jsem je vyměnil a bylo to v pořádku tak začaly týct, teď jsem tam dal nový baterie a je klid.je pravda,že momentálně i od manželky

36 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 19:17 | Reagovat

(33) rucuk

já snad neznám chlapa, kterej by měl kratší "dodací lhůty" :-))))) poakždý si řeknu, zaplaťbůh, že to snad někdy udělá :-)

37 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 19:18 | Reagovat

(35) matka

to samý v bledě modrým :-)

38 rucuk rucuk | E-mail | 18. ledna 2009 v 22:16 | Reagovat

Ivanko i matko, tak to já znám- můj nejstarší syn, ten pořád něco kutí a vylepšuje, ale hlavně doma a netrvá mu to dlouho. S ničím se nepárá- to je asi víc do naší rodiny, tam to bylo ale také jak kdo...

39 matka matka | 18. ledna 2009 v 22:45 | Reagovat

No, já to vyřešila tím, že vlastně tu poličku na květiny nepotřebuji :-)

40 ivana ivana | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 22:45 | Reagovat

(39) matka

:-))))))))))))))))))))))))

41 kloistr kloistr | 19. ledna 2009 v 12:03 | Reagovat

:o)

42 matka matka | 19. ledna 2009 v 12:14 | Reagovat

Oni se mi smějou :-)))))

43 matka matka | 19. ledna 2009 v 12:15 | Reagovat

...teda vlastně tatínkovi :-)))

44 ivana ivana | E-mail | Web | 19. ledna 2009 v 12:28 | Reagovat

(41) kloistr

díky za smajlíka, ten by tady chyběl :-)))))

45 ivana ivana | E-mail | Web | 19. ledna 2009 v 12:29 | Reagovat

(42, 43) matka

kdepak, smějou se, že je fajn na světě :-))))) teda alespoň já :-)

46 matka matka | 19. ledna 2009 v 12:48 | Reagovat

45 ivana

A bude ještě líp :-)))

47 Dagmara Dagmara | 24. ledna 2009 v 18:57 | Reagovat

Vaším nákresem jste mi zvedla sebevědomí. Díky :-)))

48 ivana ivana | E-mail | Web | 24. ledna 2009 v 19:23 | Reagovat

(47) Dagmara

o tom vůbec nepochybuju :-)))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama