











Byla to nepředstavitelně všivá doba.
Podobně o tom hovořili miji prarodiče.
Ty lístky by si měli povinně rozmnožit odpůrci vzniku Československa. Kaprálové bez vojska, kteří ještě stále roní filozofické slzy občas i v TV nad zánikem mnohonárodnostního Rakousko-Uherska.
(1) pedro
podobně to zapůsobilo na mě. taky nechci, nikdy...
(2) nar.soc.
moje představy o tý době jsou určitě zkreslený, ale tenhle příběh mi zase něco dokreslil...
11 milionů mrtvých v první světové válce se smrsklo na řádku v učebnicích , pomníčky mrtvých rozeseté na návsích obcí, a mlhavou představu o co vůbec šlo. Snad váš příběh nešťastného kluka, vytrženého z domova a obětovaného "vyšším zájmům" vytvoří vzpomínku alespoň na jednu z obětí této války.
(5) caracola
ta vzpomínka tady bude hlavně díky mému známému, se kterým občas prošmejdím antikvariáty a dneska mi poslal svůj poslední "úlovek". a protože to na mě hodně zapůsobilo, hned jsem se s ním domluvila, že bych to ráda dala na blog.
Já viděla kdysi dávno, jako dítě, jeden jediný lístek, kdy kamarád dává vědět rodině, jak zahynul kdesi v Itálii prastrýc. Pouhý jeden lístek zelený, nic víc.
Krásné, děkuji za krásné počtení. Paní Ivano, jste třída ![]()
Jen jméno svého prastrýce Ludvíka znám, však ani jeho fotku jsem nikdy neviděla, prostě nic víc.
(7, 9) matka
já nevím o nikom z naší rodiny, kdo by padl ve válce, ale kdo ví... možná jenom díky tomu, že bolestných věcí se nás rodiče a prarodiče vždycky snažili ušetřit a já se nikdy neptala. snad mě to ani nenapadlo, když o tom nikdo nemluvil.
(8) Lada
pokaždé, když mě někdo chválí, tak se rdím a nevím, co mám odpovídat
) tak snad jenom, děkuju
a stejně mám pocit, že si to nezasloužím
))))
Autorce: I když v tom není nic Vašeho, už jenom ta myšlenka stojí za potlesk.
12 Paolo
Souhlasím !
Porovnejme prosím to, co se vydává za kvalitu a toto zde. Toto zde je život skutečný, bez pozlátka a cingrlátek. Život i bez Oskarů a všelijakých samozvaných V.I.P. a jejich vyznavačů a poskoků.
A děkuji Vám i autorce !!!!
Děkuji. Nic tak působivého jsem už dlouho nečetl. A utvrzuje mne to v přesvědčení, jak malicherné jsou proti tomu dnes nářky lidí, kteří si nedovedou vážit toho, že prožívají svůj život v hojnosti a míru. Vím, příliš lacině stylizovaná věta,
ale nic naplat, je to tak.
[14] old+boy
Na stylizaci věty v tomto případě nezáleží. Je to pravda s těmi nářky.
Ivano: Díky, něco takového bylo třeba.
(16) honza
já myslím, že o těchhle věcech je potřeba mluvit. alespoň občas připomenout, aby si lidi uvědomili ty hrůzy, které s sebou válka přináší. ukázat trochu jiný pohled, než jaký nám ve velké většině zprostředkovávají média, to mi přijde jako honba za krvelačnějšími záběry a nějak se mi z toho vytrácí "lidský" pohled.
Mám husí kůži na krku a mrazí mne. Uvědomuji si, že to je osud jednoho člověka. Moc působivé a až profesionálně sestavené..
Smutný osud. U mých předků to bylo v té době snad ještě horší- ta nejistota, zda se dědeček vrátí z války nebo ne a trvalo několik let než se tak stalo. Brali se v r. 1906, v r. l9O7 l. syn, v r. 1908 dcera- zemřela, r. 1910 dcera, v r. 1911 nas podzim 2. syn. Začali stavět domek, v r. 1914 dědeček narukoval do války. Babička zůstala sama s 3 dětmi, musela chodit do fabriky, aby je uživila, žili v nedodělaném domku a ta nejistota, pošta moc nechodila, jak je vidět ze zápisků. Dědeček byl až v Itálii, Rusku, moc o tom nechtěl vyprávět- prý raději nevzpomínat...
Příběh, jež si nikdo nevymyslel. Stačilo seřadit pár korespondenčních lístků, které již ztratily všechny, kdož k nim kdy měli jakýkoliv vztah. Jinak by neležely v antikvariátě. Díky Ivance si můžeme přiblížit kousek života mladého muže rok před koncem první války, který své „prožívání“ vtěsnal do pár řádek. Co všechno se v nich skrývá...
Je děsné si uvědomit, že takových osudů byly statisíce !
Vždyť v 1. světové válce bojoval 1 milion českých mužů, z toho celých 90 % na straně c. k. mocnářství až do konce války ! Všeobecně „něco“ víme o legionářích, známe pojmy Zborov, Bachmač, Dos Allto aj., ale o osudech převážné většiny českých vojáků, kteří trpěli pod prapory c. a k. mocnářství a účastnili se největších bojů 1. války, však v nejlepším případě víme pramálo. Zajisté tomu pomohla i skutečnost, že nebylo vhodné v minulých dobách připomínat činy českých vojáků v „cizích službách“.
Přitom nejmasivnější válečné nasazení lidské síly v celé historii našeho národa nastalo v květnu a červnu a v následném boji v září a srpnu 1917 na řece Soči (Isonzu) na pomezí dnešního Slovinska a Itálie, kdy Češi bojovali v řadách rakousko-uherské armády.
Bojů se tehdy účastnilo asi 45 tisíc českých vojáků se zbraní v ruce. Na obou válčících stranách padlo během těchto dnů 550 tisíc mužů, tedy polovina Prahy (nebo celá Plzeň a Brno dohromady) ! Takové byly dnes skoro zapomenuté bitvy !
Snad trošku nám atmosféru těchto bojů v nehostinných a bezvodých oblastech táhnoucích se od Julských Alp až k Jadranu (vápencové pohoří Kras) přiblíží dvě fotografie na konci Ivanina článku. Nedovedeme si to představit ...
Po přechodu rakousko-uherských sil po bojích na Soče a následném průlomu italské fronty u Kobaridu , pronikly početné proudy divizí spojenců až k řece Piavě. Ale to už je jiná kapitola...
Podle časových i jiných údajů a souvislostí plynoucích z nalezené korespondence lze s velkou pravděpodobností odhadnout, že na Soče, kde se sváděly boje o velmi významné strategické území, byl s velkou pravděpodobností i „náš“ František.
(19) rucuk
Mnoho lidí mně rádo vypráví cokoli. Kdo byli však na slova skoupí, byli staří dědové, kteří prošli válkou... Nechtěli o tom moc mluvit, to je pravda. Musela to být hrůza... Dost nemluvil ani můj děda, kterého oficíři díky jeho muzikantsví neposílali na frontu a do smrti vděčil muzice, že mu zachránila život.
(20) PP
ahoj, díky že jsi přidal svůj komentář ![]()
fotky přidám k článku večer.
Ivanko , Ivanko :
Už dlouho mi neběhal tolik mráz po zádech , jako tady...
A to jsem zmerčil Váš příspěvek a natěšeně jsem ho otevřel , jak se pobavím - to mi rychle zmrznul úsměv..
Mám obrovskou fotopublikaci o 1.sv.válce , ale žádná , byť sebedrastičtější fotka , nezaleze pod kůži tolik , jako dopis..
To je více osobní..
Toto je pro mě článek měsíce !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Šli vojáci,
byli tři.
Snad slunce svítilo,
ptáčci zpívali,
Snad říčku hledali,
kde je voda čistá,
kde je voda živá.
Snad o svých dívkách,
rodinách mluvili,
na dovolenou se těšili.
Však kousek granátu
jinak rozhodl.
Jeden z nich,
prostřední
navždy ležet zůstal
na louce rozkvetlé,
nad hlavou
ptáčci zpívají,
motýli létají.
Leťte,vlaštovičky
pozdravujte
daleko
kdes
tam.
(23) honza
asi právě to, že je to osobní výpověď tomu dává jiný smysl, než pár nebo i hodně strohých faktů, popsaných v knihách a učebnicích...
(24) matka
nechci být osobní, ale to je o Vašem prastrýci? takhle to bylo? pokud nechcete, neodpovídejte ![]()
Můj předek se stal v Rusku nezvěstným. Avšak bojoval v jiné válce, na špatné straně, tudíž se nestal ani hrdinou ano oplakávaným.
26 ivana
Ano.
Nic víc o něm nevím, jen barvu lístku pamatuji, byl zelený, psaný tužkou kamarádem. Ani text si již přesně nepamatuji. A jméno,křestní jméno měl stejné jako Jeliman. On mi jeho jméno kdysi znovu připomněl.
Jen v pocitu si pamatuji, když o něm občas jednu, dvě věty
řekla jeho sestra, že ji to bolelo. Ještě po cca 60 letech.
Jak daleko sahá paměť, bolest národa, lidí?
Proč bojem takovou bolest působit?
V jedné velmi smutné písni z té doby se zpívá:
Z jedné strany Alpiny,
z druhé padají miny,
tak začala válka o Itálii.....
Dál to bohužel neznám, ale z textu přímo čiší smutek a beznaděj
(27) Candide
možná to bude znít lacině, ale pro každou mámu je úplně jedno "za koho" její syn bojoval...
(32) nepochybně to sem patří, takže "Válka na Itálii":
Slunéčko zapadá za hory černé,
do zákopů táhnou řady nezměrné.
Z jedné strany Alpiny, z druhé padají miny -
tak začala válka na Itálii.
Sotva jsem na stráži půl hodiny stál,
talijánskej útok náhle započal.
Šteluňky tam hořely, kamarádi padali -
smutný podívání na ty raněný.
Trubač nám zatroubil náhle k útoku,
mám své kamarády, mám je po boku.
Můj koníček třese se, do boje mě ponese
a Vy české mámy pomodlete se.
Píšu já Vám domů smutný psaníčko:
Buďte pozdravena drahá matičko!
To psaníčko je psáno, mou krví podepsáno
na italské frontě v šest hodin ráno.
Ten prstýnek co mám na levé ruce,
odevzdejte prosím mojí panence.
Řekněte jí nastokrát, že nespatřím ji vícekrát,
oči mně vypálil italský granát.
Do zákopů padá tiše bílý sníh,
nářek kamarádů dávno už tam ztich´.
Měsíček se svou září bojiště tam ozáří -
mrtvým kamarádům svítí do tváří...
(34) PP
chtěla jsem napsat, že tu písničku neznám...
někdy mě ji naučíš ![]()
34) PP
Děkuji za písničku, znám ji od svého dědečka z maminčiny strany. Byl skoupý na řeči o té " Veliké svini " a něco málo jsem měla možnost odposlouchat jen proto, že mě jako děcko brával s sebou na hlídání do venkovské hospody a tam u stolu probírali s mým prastrýcem z tatínkovy strany válečné historky. Každý bojoval na jiné frontě, děda na Ruské a prastrýc na Italské a jako znalý znalému říkali, co jsem od nich nikdy jinde neslyšela. A bavili se tím, že mě učili počítat do deseti, uměla jsem rusky, rumunsky, chorvatsky, italsky.
Děda narukoval jako otec čtyř malých dětí, babička musela sama dělat všechny práce kolem hospodářství a stejně většinu toho co pro rodinu vypěstovala jí zrekvírovali ( nevím, jestli používám správné slovo) a děti trpěly hladem a nemocema s podvýživy a maminka má zarámovanou fotku, kde je babička a prababička a ty malé děcka, to nejmenší děda neviděl, narodilo se až po jeho narukování a na té fotce je už jako tříleté. Fotili se proto, aby měl děda památku, až se z té vojny vrátí, na dobu kdy neviděl ty děti růst a jedno z nich už se stejně tatínkova návratu nedožilo, umřelo na začátku posledního válečného roku. Další onemocnělo křivicí... a já se omlouvám za zmatený a dlouhý komentář, tu písničku mě naučil děda s tím počítáním a .... umřel když mi bylo 7,5 .,měla jsem ho strašně ráda.
(36) Ella
Ello, neomlouvej se, je to hezký čtení, ikdyž smutný...
![]()
Můj dědeček bojoval na Piávě, táta mi to vyprávěl. Jak přežil, netuším, nikdy prý o tom nemluvil. Byl nejmladší z 9 dětí, maminka mu zemřela v r. 1907, otec 1912.
(39)
... další potvrzení, že Ti dědové o tom nechtěli mluvit... Nosili to v sobě až do smrti, hrůza. Máte doma nějakou korespondenci z fronty, z tažení na Piavu?
[40]
Určitě ne, kdopak ví, komu psal a jestli vůbec, oženil se hned v r.1919, brzy ovdověl s malým synkem, zakrátko si pak vzal moji babičku a v r. 25 vyhořeli. Čili pokud psal, nic z toho už určitě neexistuje...
A přesto, my, třetí či čtvrtá generace, jsme úzkost bolest svých prapředků vycítili, je jakoby v nás to jejich utrpení,... i když nemluvili. Snad jen v písních válečných se o tom mluvit smí. A ty tóny tklivé říkají vše, mnohdy bolí.
Co svým dětem zanecháme? Také bolest utrpení?
Guys stop jerking off, here you can find lonely girls from your city - http://hifuck.me
Nejsilnější, co jsem za dlouhou dobu četl.
NIKDY nechci takové dopisy psát ani dostávat.
Je v nich všechno o té sprostotě, zvané válka.
Všechny mé aktuální problémy jsou na chvíli nějak malicherné...
Dík.