close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Slasti a strasti lyžování

22. ledna 2009 v 13:50
Ráda bych vám přednesla návod čemu se vyhnout při výuce lyžování. Bohaté zkušenosti z dětství mě snad opravňují k tomu, abych vyslovila myšlenku, že je úplně jedno, jak bude výuka probíhat. Pokud má totiž vaše dítě lyžování "v krvi", nemůže to dopadnout jinak, než že i přes vaši snahu naučit ho lyžovat, se jednou opravdu lyžovat naučí. Pamětliva svých zážitků, pojala jsem výuku své neteře v duchu tohoto hesla.

Když jsem se přesvědčila, že helmu na hlavu si prostě nedá, maximálně obráceně a bude se tomu smát, tak jsem to vzdala. Na ten metrovej kopeček, na kterej jsem ji chtěla vzít na první jízdu, stejně není potřeba. Obula si přezkáče, nasadily jsme lyže a už klouzala po rovině...

"Ty seš šikulka, jestli ti to takhle půjde, tak za chvíli můžeme vyrazit na lanovku," chválením jsem se snažila ji motivovat. A přitom se mi vybavilo, jak jsem se učila lyžovat já...

Moje první jízda na lyžích se odehrála na Hrebienku. Náš táta, přesvědčený, že to ve čtyřech letech hravě zvládnu, mě vyvezl lanovkou na nádhernou sjezdovku, postavil mě mezi lyžaře, kteří se chystali vyrazit na svah a odešel s příkazem: "Počkej tady a ani se nehni, já se hned vrátím," na záchod. Chvilku jsem přešlapovala na svých dřevěných lyžích, nohy mě úplně svrběly, jak jsem se nemohla dočkat až se konečně rozjedu v krásném prašanu. Tak jenom se trošku zkusím sklouznout, když ujedu kousek, tak to nikdo nepozná. Zapíchla jsem hůlky, odrazila se a už to jelo! To byla paráda! Což o to, rovnováhu jsem udržela bravurně, ale zatím mi nikdo neřekl, jak se zatáčí. Ať jsem se kroutila, jak jsem chtěla, jela jsem pořád rovně a ten hezkej pan lyžař, stojící pár metrů pode mnou, se začal hodně rychle přibližovat. Nějakým manévrem se mi podařilo se mu na poslední chvíli vyhnout, ne už tak jeho lyžím. Přesvištěla jsem mu přes ně a konečně spadla do sněhu.

Hezkej pan lyžař evidentně nesdílel moje nadšení z první jízdy a hlasitým řevem mi vysvětloval, že jsem mu poškrábala jeho nové Elany, nebo co to měl. Kajícně jsem se drápala nahoru, abych se mohla podívat, jak si zřejmě přál, protože několikrát pronesl: "Podívej se!". Teda já jsem neviděla škrábanec žádnej, pan lyžař přestal bejt hezkej.

A pak už šlo všechno bezvadně, táta mi vysvětlil, jak se zatáčí, jak se brzdí, jak si mám připlužit, kdyby se mi zdálo, že jedu moc rychle (to se mi nějak nezdálo nikdy), za dva dny jsem sjížděla Hrebienok šusem a celý týden si nádherně užívala. A od té chvíle jsem propadla kouzlu lyžování, svištění prašanu pod lyžemi, všude zasněžené vrcholky hor a sluníčko, tohle prostě miluju...

Každý rok jsem se těšila, kdy zase pojedeme na hory. Bylo mi šest let, když jsme poprvé jeli do Prkenného Dolu. Nemohla jsem se dočkat. Už abych byla na lyžích. Nasednout na lanovku, rozhlížet se z té výšky a pak sjet dolů... Pohled na sjezdovku mě trochu překvapil. Lanovka nikde, místo ní stará dobrá kotva.

"Tati, budu na tom umět jezdit?" ptala jsem se starostlivě.

"To víš, že jo, nic na tom není, dostaneš kotvu pod zadek a vytáhne nás to nahoru, já budu jezdit s tebou," vlil klid do mé duše táta. Nutno dodat, že to byl poslední klid, který jsem za celý víkend pocítila.

Připravená na to, až přijede "naše" kotva, přešlapovala jsem netrpělivě nalevo od táty.

"Neboj se, to hravě vyjedeme, hlavně drž lyže, aby se ti nepřekřížily," zkusil mě ještě povzbudit a už, zdálo se mi , že příšernou rychlostí, přijížděla kotva. Vlekař ji ležérně přidržel, abychom si ji mohli upravit, jak potřebujeme. Táta ji popadl, našteloval moji část tak, že jsem ji měla někde na lopatkách a přestože táta ji měl někde u kolen, nebyl už čas na nějaké opravy, lanko se natáhlo na maximum, cuklo to, já překřížila lyže a už jsme se váleli. Kotva mě stihla praštit po hlavě, ale jinak se zdálo, že jsme k žádné úhoně nepřišli.

"To nic, pojďte znovu," chlácholil nás vlekař. Poctivě jsme se začali rovnat na místo nástupu. Mezitím nahoru projely další dvě prázdné kotvy a ve frontě za námi to začalo významně šumět.

Konečně jsme byli připraveni vyrazit. Přijela kotva, vlekař nám ještě pomáhal s jejím správným umístěním, ale rozdíl mezi mnou a téměř dvoumetrovým tátou byl nepřekonatelný. Cítila jsem kotvu opět někde na lopatkách, zatímco tátovi zdárně podrážela nohy ve výšce kolen. Tentokrát kotva škubla míň a my jsme ujeli asi tři metry. V tom místě se ale pozvolný kopeček strmě zvedal, kotva cukla podruhé a já skončila s lyžemi zapíchnutými mezi šprušlemi barevného ochranného plůtku nalevo, zatímco táta se zapíchl do plotu vpravo. Fronta se začínala bavit. Teda až na toho nerváka, kterej stál přímo za námi a vidina toho, že nebýt těch dvou lyžařských karikatur před ním, už mohl být téměř nahoře, ho doháněla k nepříčetnosti.

"Co na to lezete, když to neumíte?" vznesl dotaz.

Vlekař zareagoval: "Někde se to naučit musí, ne? Pojďte vy, ať je tady klid."

Nervák ladně odjel.

Mezitím jsme se už naštelovali k další jízdě. Kotvu jsem měla tentokrát umístěnou za krkem, to byste nevěřili, jak je těžký zpevnit zbytek těla tak, aby vás tah kotvy neumístil obličejem na zem. Usilovně jsem se zapírala, táta v jakémsi polodřepu mě ještě tlačil za zadek, pořád mi opakoval: "Hlavně drž lyže! Drž lyže!" a tímto způsobem jsme konečně vyjeli snad nekonečný prudký kopec. Ve chvíli, kdy se vrchní část sjezdovky (asi čtvrtina její celkové délky) zlomila do pozvolně se svažujících plání, jsem se s radostným úsměvem otočila na tátu, kterému se už podařilo mi kotvu umístit téměř do oblasti kříže, takže po jízdě "za hlavu" jsem si to začala nesmírně užívat a povídám: "Tak vidíš, už jsme to vyjeli." V tom okamžiku jsem ale zapomněla na hlavní pokyn: "Drž lyže!", ty se mi překřížily a skončily jsme v závějích vedle stopy. Okolojezdící lyžaři nás povzbuzovali úsměvy a my jsme vyrazili opět k vleku.

Tímto způsobem jsme jezdili celý víkend. Pravda je, že styl jsme za dva dny propracovali tak dokonale, že tahání "za hlavu" a tátovo podrážení nohou jsme brali jako nedílnou součást naší snahy si trochu zalyžovat. Vlekaři i lyžaři nás milovali, sotva nás spatřili, jak přijíždíme k vleku, zřejmě v radostném očekávání, jakou to figuru zase předvedeme, na nás volali: "Pojďte si dopředu!"

Jak jsem rostla, kotva přestala být mučícím nástrojem a jízdu jsme zvládali bravurně. V té době ovšem táta objevil kouzlo voskování lyží. Nutno říct, že po jeho pečlivé přípravě lyže místo aby jely, tak spíš brzdily, což bylo zvlášť v případě běžek dost tristní. Nikdy nezapomenu, jak táta připravil lyže mně a sestřenici, aby nás vybavil dobrou mázou pro asi patnáctikilometrovou cestu na chalupu. Po odpochodování zhruba kilometru jsme sundaly lyže, na jejichž skluznici bylo neodstranitelně přilepeno asi půl metru sněhu. A protože veškeré jemné metody odstranění tohoto nadělení se míjely účinkem, vytáhla sestřenice z batohu nůž a sníh odřezala i s kousky skluznice. Pak už jsme opravdu "jely". A protože jsem pojala podezření, že podobným způsobem se mi chovají i lyže sjezdové, vzbouřila jsem se a zakázala tátovi (shodou okolností opět v Prkenném Dole) mi lyže namazat. Nikdy nezapomenu, jak jsem si ladně svištěla po nádherně zasněžených pláních a táta vedle mě se mohutnými silovými tempy snažil se mnou udržet krok.

Přes všechny tyto zážitky jsem si lyžování zamilovala. Prostě jsem to asi měla "v krvi".


TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dara Dara | 22. ledna 2009 v 14:09 | Reagovat

Jo jo, lyžování... Dneska, když si zpětně vzpomenu, je mi mého trpělivého tatínka upřímně líto. :-)

(Jinak, Ivanko, mazi námi - nejsou lyžařské boty od přezky? :-)))

2 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 14:15 | Reagovat

(1) Dara

tý brďo! pěkná hrubka :-))))) dík, hned to opravím :-)

a jinak taky dodnes nechápu, že to táta vydržel :-)

3 Sidonie Sidonie | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 14:16 | Reagovat

Tímto článkem jste mi připomněla lyžák, kterého jsem se účastnila v 7. třídě ZŠ, takže hoooooodně dávno. Na sjezdovkách jsem tehdy stála poprvé a zřejmě naposledy. Ale něco jsem se tehdy přece jenom naučila a sjezdovku zdolala aspoň stylem "od kraje ke kraji a hlavně pomalu"... :-D

4 Dara Dara | 22. ledna 2009 v 14:30 | Reagovat

2) No, ten můj by měl dostat metál. :-)))

5 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 14:41 | Reagovat

(3) Sidonie

někdo se zkrátka bojí, já jsem nikdy strach neměla, ale třeba to bylo tím, že jsem se učila lyžovat opravdu jako malý prtě.

6 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 14:42 | Reagovat

(4) Dara

to bylo fakt tak zoufalý? :-))))) tak se pochlubte :-)

7 M.anon M.anon | 22. ledna 2009 v 15:29 | Reagovat

Hihi, lyže...dodnes brzdím "zadní brzdou" :-)))))))))))))

8 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 15:40 | Reagovat

(7) M.anon

:-))))))) hlavně když víte, jak na to :-)

9 honza+1 honza+1 | E-mail | 22. ledna 2009 v 16:03 | Reagovat

Ivanka :

S bráchou jsme si křest odbyli na těch malejch nahazovacích kotvách..

Byly 3 modely :

1.byl pro nejmenší..takovej širokek opasek s provazem a háčkem..

to bylo nutný , pže malá děcka mají krátký nohy na větší model.

2.a 3. byl stejnej , jen u jednoho procházel provaz rovnou prknem a u druhýho byla v prkně ocelová tyč a z ní provaz..

To aby se ti menší měli čeho držet , když se báli provazu..

Nahoře jsme si to nějako omotali kolem pasu a bylo to..

Dodnes se divím (dozor skoro žádnej) , že si tu tyč nikdo nebodl do břicha a sedátkem nepřišel o zuby :))

Bo některý pády vypadaly hrůzostrašně...

10 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 16:22 | Reagovat

(9) honza+1

tak tyhle kotvičky jsem taky někde zažila, už si nepamatuju, kde to bylo, a vždycky jsem si ji ovázala kolem pasu a měla strach, že když spadnu, tak si ji píchnu do zadku :-)))))

11 Dara Dara | 22. ledna 2009 v 16:29 | Reagovat

6) No, on tatínek není tak úplně flgamtik, takže... :-)))

Když jsme si pod kopcem se segrou odmítly zout lyže, musel nás nahoru vytáhnout.. A tak nám dělal lanovku... Takže už jen za to, jak se naběhal. :-)))

12 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 16:48 | Reagovat

(11) Dara

tak to měl teda výdrž :-))))) asi nás tahal i náš táta, ségru určitě, to si pamatuju, u sebe si s ním pamatuju spíš ty lanovky a vleky :-)

13 pampelina pampelina | E-mail | 22. ledna 2009 v 17:16 | Reagovat

ahoj,

neumím na lyžích ani stát...

14 pampelina pampelina | E-mail | 22. ledna 2009 v 17:16 | Reagovat

ja takhle bazén, to by šlo:-))

15 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 17:29 | Reagovat

(13, 14) pampelina

ahoj :-)

ani stát, jo? :-))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))) tak tohle hodnocení se mi moc líbí :-)

16 Josef Sedláček Josef Sedláček | 22. ledna 2009 v 17:59 | Reagovat

13] pampelina

Rovněž, koukám na ně trochu podezřívavě.

Sjet z kopce dolů; toho humbuku a techniky :-)

Ještě děla, do toho všeho :-)

17 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 18:26 | Reagovat

(16) Josef Sedláček

to si musíte umět najít sjezdovky bez humbuku :-)

18 Josef Sedláček Josef Sedláček | 22. ledna 2009 v 19:44 | Reagovat

[17] ivana

Dělám si spíše srandu, jsem zápecnický staromilec :-))

19 Kamufláž Kamufláž | E-mail | 22. ledna 2009 v 19:49 | Reagovat

Moc to neumím, jezdíval jsem jenom na běžkách. Ale takhle zasněženými lesy od Churáňova na Kvildu... to si na sjezdovce neužijete. A pamatuji vrcholové partie Jizerek ještě zalesněné, jo, to byla paráda.

20 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 20:03 | Reagovat

(18) Josef Sedláček

:-))))) ale na lyžích je fakt pěkně :-)

21 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 20:05 | Reagovat

(19) Kamufláž

ono obojí má svoje kouzlo, ale sjezdovkám jsem propadla, běžky už mě tolik nelákají :-)

22 Josef Sedláček Josef Sedláček | 22. ledna 2009 v 20:23 | Reagovat

20] ivana

Rád věřím, ale nejraději chodím pěšky.

Kolo, lyže to je starost navíc :-))

23 pampelina pampelina | E-mail | 22. ledna 2009 v 20:44 | Reagovat

Chodím pěšky kolem Sněžky,

nemám běžky, to je těžký!

Na kole mám píchlou duši,

jenom boty, ty mi sluší,

záda rovná, pevný krok -

sportem žiju celý rok!

24 ivana ivana | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 22:34 | Reagovat

(23) pampelina

ty už taky veršuješ? hezký :-))

25 Tenzulice Tenzulice | 23. ledna 2009 v 9:46 | Reagovat

Vzpomínám si, jak jsme byli na lyžařském výcviku. Kamarád si vyšlapal úplně na vršek sjezdovky a ještě po cestě nahoru a rozjel se šusem. Jenže cesta se před sjezdovkou rozdvojila, byl tam takový trojúhelník mladých smrčků. A kamarád se v tom kalupu nemohl rozhodnout, jestli na sjezdovku vjede zleva, nebo zprava. Nakonec to vzal středem a my jsme viděli jak padají sněhové čepice ze smrčků. Až na sjezdovku se mu to projet nepodařilo, zůstal uprostřed. A my se váleli ve sněhu smíchy.

26 ivana ivana | E-mail | Web | 23. ledna 2009 v 10:35 | Reagovat

(25) Tenzulice

:-))))) my jsme měli podobnýho kaskadéra na lyžáku na vejšce :-) bydleli jsme ve Štrbě a jezdili ze Soliska kolem zubačky na lyžích až k chatě. v jednom místě vede ta cesta pod mostem a musíte se skrčit, abyste ho podjeli. v tom místě jsme se vždycky zastavili a čekali na opozdilce. když přijížděl onen spolužák, tak aby se předvedl, jak mu to jde, ještě se párkrát odrazil hůlkama a rozbuslil lyže, vůbec si nevšiml, že je před ním most, radostně nám kynul a praštil se hlavou o betonový nosník. naštěstí když jsme viděli, jak se žene přímo na most, tak jsme ho křikem přece jenom donutili brzdit, takže se mu nic vážnýho nestalo, jen se mu trochu rozsvítilo :-)))))

27 Marbuša Marbuša | 23. ledna 2009 v 13:48 | Reagovat

V sedmé třídě na lyžáku mi ujela lyže do potoka, páč jsem nevěděla, k čemu jsou sichráky a že bych je neměla mít na pokoji.

V prváku jsem stála poprvé na běžkách a hůlku ztratila v kopci sněhu. Dlouho jsem ji hledala.

Taky jsem jela v prváku na kotvě, asi to bylo rozbitý, kotva zastavila a když se rozjela, s kamarádkou jsme obě ležely na břiše a řvaly na sebe: Hlavně drž kotvu! No, musely jsme ji pustit, ale zato jsme si prohlídly lesík, kterým jsme to vzaly zpět dolů.

Hned bych jela na hory!

28 ivana ivana | E-mail | Web | 23. ledna 2009 v 15:55 | Reagovat

(27) Marbuša

:-)))))

já bych jela taky hned!!! :-(

29 honza+1 honza+1 | E-mail | 23. ledna 2009 v 17:14 | Reagovat

Ivanka :

jo , a nejhorší bezpečnostní zařízení , teda podle mě , byly řemínky ,co držely lyže kolem bot ..

Pže když někomu vyhodilo vázání , stala se z lyže neřízená ,volně poletující mačeta , která hledala hlavu nešťastníka :))

V 1.roč. na učňáku  v Čenkovicích na lyžáku náš spolužák ,,vyhrál" a odjel dom s 9 stehy nad levým uchem..

Takže nejen sešitej , ale i půl hlavy oholený :))

Což v roce 86 , když se nosily dlouhý vlasy , snášel daleko hůř , než to šití :))

30 ivana ivana | E-mail | Web | 23. ledna 2009 v 17:25 | Reagovat

(29) honza+1

tak řemínky mi ani nepřipomínejte!!! to bylo opravdu o život, to by mě zajímalo, kterej magor to vymyslel. viděla jsem pár podobných nešťastníků. i s otřesem mozku nebo rozsekanou hlavou. radši ani nevzpomínat :-( ona ujíždějící lyže po svahu teda nebyla o moc lepší :-( ještě že už máme brzdy :-)))))

31 honza+1 honza+1 | E-mail | 23. ledna 2009 v 17:41 | Reagovat

(30) ivanka :)

taktak :))

32 já | 26. ledna 2009 v 11:48 | Reagovat

v učňáku jsme byli na lyžařském výcviku v Krkonoších a díky lyžařskému neumění jednoho z kamarádu ,který neuměl brzdit a projel pod sjezdovkou lesem jsme zjistili ,že tam je chata,která je plná holek taky na lyžařském výcviku,po dlouhém přemlouvání našich učitelů jsme uskutečnili seznamovací večírek a byl moc fajn :-))

33 ivana ivana | E-mail | Web | 26. ledna 2009 v 11:54 | Reagovat

(32) já

a z lyžování si něco pamatuješ? jenom ty holky, co? :-))))))))))))))))))))))))

34 já | 26. ledna 2009 v 12:07 | Reagovat

ivana:

to ne,ještě si pamatuju,že jsme si koupili na chatu pivko a chtěli ho jeden večér vypít a aby nám ho učitelé nenašli tak jsme ho zavěsili na provázek a spustili z okna,jaký bylo naše překvapení když jsme večer u večeřeře koukali na stůl kde seděli učitelé a vychovatelé,u každého místa stálo jedno pivko z našich zásob a my jen mlčky záviděli

35 ivana ivana | E-mail | Web | 26. ledna 2009 v 12:09 | Reagovat

(34) já

:-))))))))))) dobře vám tak, nemáte lemtat už jako nezletilý. to vás dobře vyškolili :-)))))))))))))

36 Stepanka Stepanka | E-mail | 3. února 2009 v 7:56 | Reagovat

Nazdárek Ivčo, kotvičky jsme my dvě zažily v Bělé pod Pradědem a mimochodem myslím, že to je nejkrásnější místo kde jsem kdy lyžovala..... mládí, žádná starost, všichni zdrávi prostě ideál. Rok co rok jsem se nemohla dočkat až do Bělé zase pojedeme.......Už jen vzpomínka na ty kotvičky ve mně evokuje euforii z prožitého.....................

37 ivana ivana | E-mail | Web | 3. února 2009 v 10:04 | Reagovat

(36) Štěpánka

to bylo v Bělé? já v tom mám docela zmatek, jak jsme byli pořád někde, tak se mi motá všechno dohromady. co si ale pamatuju úplně přesně byla ta kotva v Prkenným Dole :-)) taky se mi po tom stejská :-)

38 i.m.sorry i.m.sorry | E-mail | 24. února 2009 v 10:58 | Reagovat

Já jezdim odmala, lyžovat umim, ale každej rok mám první tři jízdy strach z vleku :) Přitom s nim žádnou špatnou zkušenost nemám, ale jak ho vidim, vůbec se mi nechce sjíždět dolu :) Kdo ví, možná je to ukrytá vzpomínka z minulého života a nebo naopak nějaká předzvěst :)))

39 ivana ivana | E-mail | Web | 24. února 2009 v 12:18 | Reagovat

(38) i.m.sorry

já už strach z vleků nemám, ale jako dítě, to bylo dost drsný, těch čuňabáců :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama