27. února 2009 v 21:12
O svém tatínkovi jsem už jednou psala (
Můj tatínek). Po zveřejnění článku mi volal jeden můj známý a povídá: "Být já tvůj tatínek, tak s tebou už nikdy nepromluvím. Ale dost se u toho smál, takže to asi nemyslel úplně vážně. Můj tatínek se mnou mluví i nadále, k vydědění nedošlo a ještě mi zavolal, že mám v článku chybu. Že on sice tím oknem vyjel ven (rodinná rada vyhodnotila, že nás zřejmě chtěl pouze pozdravit), ale pak se žebřík v tom okně nějak zašprajcoval, chytil zpětný chod a tatínek na žebříku zajel opět zpátky do místnosti, kde teprve seskočil na zem.
"Tati, když to tam takhle napíšu, tak tomu nebude nikdo věřit, oni tě neznají," ujistila jsem ho, ale přece jenom pochyby, zda neuvést věc na pravou míru, zůstaly. A tak jsem vám to teď vylíčila úplně do detailu. No a abych vás neošidila o další zážitky, které jsme díky tatínkovi prožili, tak přidám pokračování.
Specialitou mého tatínka byly každý rok Vánoce. Nespočítám, kolikrát mně nebo sestře (k naší velké radosti a maminčině nezanedbatelnému smutku) nadělil nějaké zvířátko. Vlastně se z toho stala taková tradice. Proto jsme jako každé Vánoce nedočkavě vyhlížely, kdy se konečně táta zvedne z křesla od vybalování dárků a jako by náhodou zmizí buď do komory nebo do sklepa, aby se vzápětí vytasil s "hlavním darem", který pohříchu každý rok dýchal a žral. Ale zřejmě můj a sestřin věk (24 a 16 let) v tom roce způsobil, že se tatínek rozhodl nerozšířit naše řady o dalšího živého tvora (dost možná jsem mu vyrazila trumfy z ruky v létě, kdy jsem rodině pořídila malého knírače Bena) a rozhodl se zakoupit něco užitečného.
Krabice, kterou tentokrát "zapomněl" Ježíšek v komoře, byla veliká a vlastně jsme od začátku tušily, že se v ní zvířátko nenachází, neboť jsme nezaslechly žádné obvyklé zvuky, které nám každý rok byly vysvětlovány jako slyšiny, abychom byly napnuté do poslední chvilky. Navíc tentokrát byl dar předán mamince, což jsme okamžitě vyhodnotily, že tak odvážného tatínka, aby mamince nadělil něco, z čeho bude mít opět trauma minimálně do Velikonoc, zkrátka nemáme.
Přesto jsme dychtivě nahlížely, co se z toho vyklube. Tím "nej" darem se stal kuchyňský robot. Vyčuměl na nás z krabice k velkému jásotu maminky a částečně i mému. Sestra znechuceně odvrátila zraky, vaření odjakživa z duše nenáviděla a tato nechuť se v ní momentálně velmi zdárně prohlubovala, neboť ji maminka každý víkend nutila, aby se učila vařit (nic nevadilo, že se rodina co druhou neděli dávila u jinak vynikající slepičí polévky, do které byla sestra donucena alespoň nakrájet najemno pažitku, díky kteréžto aktivitě nám plavaly v polévce dvou až třícentimetrové zelené klády, které se zapíchávaly do krku v místech vyvolávajících dávicí reflex).
A jak už je to u nás zvykem, ihned jsme se pustili do studování návodu.
Maminka zjihle obracela jednotlivé součásti přístroje v rukách a tatínek předčítal, co všechno ten zázrak umí. Pro nás to zázrak opravdu byl, do té doby nejluxusnějším vybavením kuchyně byl elektrický ruční šlehač, zvaný Etáč.
"Podívej se, uděláš v tom pomazánky, nastrouháš zeleninu, dokonce to i krájí salám!" probíral se táta seznamem dovedností.
"Salám? Na plátky?" podivovaly jsme se všechny tři.
"Tak co kdybysme nakrájeli kousek lovečáku? Alespoň to vyzkoušíme," dojatě odvětila maminka.
"Jo, jdeme to zkusit," radostně přitakávala i sestra, protože tohle vaření se jí začínalo zamlouvat.
Odnesli jsme robota do kuchyně, postavili na kuchyňskou linku a seskupili se kolem něj. Táta zapojil šňůru do zásuvky, máma vytáhla ze špajzu lovečák, táta oloupal asi pět centimětrů salámu (on je na salám hrozně šetřivej, vždycky nás nutil si dát na chleba jenom tři kolečka, že nemáme bejt rozežraný, tak jsme pak chodily štrýglovat do ledničky a hltaly ho bez chleba), připravil to správné "struhadlo" do přístroje a připevnil víko.
"Tak... tady vrchem tam dáš salám a tady tím knoflíkem otočíš a už to bude krájet," radostně instruoval mámu, jak s tím zacházet.
"No jen aby," nezdržela se sestra komentáře, poučena zkušenostmi, že snad ještě žádný přístroj na elektřinu, který byl do naší domácnosti pořízen, nefungoval nebo fungoval velmi krátce.
"Tak koukej! Dej tam ten salám," hrdinně velel a máma zasunula štangli do otvoru pro krájení. Pak otočila knoflíkem a v další vteřině se ruce nás čtyřech pomlátily nad robotem v jednom chumlu. Přístroj se totiž rozjel tak nečekaným tempem, že v jediném okamžiku byla nakrájená celá štangle salámu, který zmizel v misce pod struhadlem a snaha zachránit alespoň kousek nás dovedla téměř k umlácení se, jak jsme všichni vyrazili rukama vpřed, když jsem viděli, jak lovečák mizí. Začali jsme se smát.
"Tý vole, to bylo dobrý," řehtala se sestra, "otevři to, máme salám nakrájenej až do konce svátků."
Tatínek sejmul víko a náš záchvat smíchu vzrostl. Jak totiž lovečák vzal švuňk, tak ho to nahnulo a plátky se postupem krájení staly ne plátky, ale "pláty" o velikosti asi 5×20 cm.
"Tati, slibujeme, že nám budou stačit na chleba tři," vykřikovaly jsme se ségrou.
Nakonec máma nakrájený salám zabalila a dala do ledničky a vrátili jsme se poučeni výkonností stroje do obýváku. Tatínek opět předčítal návod.
"A taky se v tom dá udělat zmrzlina!" přednesl další objev.
"Máme šlehačku? A led? Jahody v mrazáku ještě jsou, ne?" vznášel dotazy na stav zásob. Maminka přitakávala.
"Tak si jdeme udělat zmrzlinu," zavelel a všichni jsme se radostně hrnuli zpátky do kuchyně. Kdybychom tušily, jak často v příštích měsících uslyšíme tuto větu, zřejmě bychom tak nadšené nebyly.
Táta vyndal struhadlo, umyly jsme misku, připravili sekáček, nasypali jahody, ledové kostky, cukr, přilili šlehačku, táta otočil knoflíkem a příjemné tóny vánočních koled, které se linuly z obýváku, byly přehlušeny mohutným rachotem sekajícího se ledu. Za minutu táta podával jahodovou zmrzlinu. Byla výborná.
Druhý den táta podával jahodovou zmrzlinu, pořád byla výborná.
Po týdnu každodenního podávání jahodové zmzliny už tak výborná nebyla a na Nový rok jsme poprvé statečně nabízenou pochoutku odmítli. Tatínek tedy začal měnit sortiment, ony už taky docházely jahody...
Asi po dvou měsících táta výrobu konečně vzdal. Upřímně vám řeknu, že tolik zmrzliny jako v těchto dnech jsem nesnědla za celý zbývající život. A víte co? Dneska jsem si koupila mražený jahody, jdu na to...
*
Hlasujte o nejoblíbenější článek měsíce února I.
tak u dovysvětlení příběhu s žebříkem jsem se výborně bavila
)
a robot který by za nás dělal zmzlinu nemáme ani dnes..škoda, už od rána mám na ni chuť
)