close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Teď, tady, v tuhle chvíli

5. března 2009 v 2:08
Zvonění telefonu ji vytrhlo ze zamyšlení. Podívala se na displej a usmála se. Určitě volá, jestli bych nešla na kafe, pomyslela si v duchu. Jak dlouho to zkouší? Dva roky? Tři? Nikdy nešla, nebyla si sama sebou jistá, to jiskření mezi nimi bylo úplně hmatatelné a ona byla vdaná. Přesto jednou za dva, tři měsíce zavolal a znova se zeptal. Tentokrát ale bude všechno jinak. Její manželství nedávno definitivně skončilo a ona čekala jenom až se bude moci odstěhovat do pronajatého bytu. A to bude už pozítří.

Bylo půl osmé večer.

"Ahoj. Copak se děje?"

"Ahoj. Jedu z Prahy a pojedu kolem tebe, tak jsem se chtěl zeptat, jestli bys nešla na kafe."

"A víš, že šla?"

"Fakt?" nevěřícně se ujišťoval.

"Fakt."

"Počkám na tebe u školy, budu tam tak za půl hodiny, zavolám ještě až přijedu. Tak zatím ahoj, těším se..."


*
Nasedla do auta. Usmáli se na sebe.

"Kam pojedeme?"

"Co třeba do Hory? Je tam spousta hezkých vináren," odpověděla.

Nastartoval a vyjeli.

Zaparkovali kousek od náměstí a chvíli si prohlíželi osvícený Kamenný dům. Vyfotil pár fotek a potom našli malou vinárničku. Usadili se do měkkých polštářů, položených na dřevěných lavicích, objednali si červené víno a povídali si. Co všechno se stalo od doby, kdy se viděli naposledy, jak se mají jejich bývalí kolegové, kteří o sobě občas dávají vědět. Ve vinárně bylo útulno, teplo, hořící svíčka hladila svým měkkým světlem a bylo jim milo.

Vypověděla mu bolest, kterou poslední roky prožívala. Ptal se, přikyvoval. Potom mluvil on o sobě a ona poslouchala. A pak si uvědomila, že se cítí zase jako žena. Jeho zájem a pochopení v ní bouraly poslední zábrany, které ještě na začátku večera pociťovala. Byla si jistá, v jeho očích ženou byla.

Dlouho po půlnoci se zvedli a odešli na hotel.

Milovali se vášnivě, byl něžný i drsný. Poznávali svá nejintimnější místa, tiskli se k sobě silně i lehounce. Uvědomila si, jak dlouho po něm toužila.

K ránu na chvíli usnul. Ze spaní ji k sobě tiskl a když se pohnula, přitiskl ji k sobě ještě pevněji jako by se bál, aby mu neutekla...


*

"Ahoj. Jenom jsem ti chtěl říct, že bych chtěl, aby to pokračovalo," ozvalo se nesmělé vysvětlení do telefonu. Zavolal hned odpoledne, řekl, že to už nemohl vydržet.

"Tak jo," usmála se.


*

Chodili do vináren, hledali tu, ve které byli spolu poprvé a už nikdy ji nenašli. Chodili hrát kulečník, jezdili fotit, prolézali archivy a antikvariáty, pracovali spolu. Povídali si o svých rodinách a přátelích. Milovali se v jejím malém podkrovním bytě. Přijížděl jednou za pár dní.

Potom začaly návštěvy řídnout, telefonní hovory se omezily na vysvětlení, jak se kdo má. Cítila, že ho začíná ztrácet. Čím víc se snažila vysvětlovat, že jí chybí, tím méně spolu mluvili. Přesto ji stále ujišťoval, že brzy přijede.

Vzdala to po několika měsících. Bolelo to. Bolelo to tak moc, že si myslela, že takovou bolest už nikdy v životě nemůže zažít. Navenek statečná, uvnitř zraněná. Nevěděla, co se stalo, neuměla si to vysvětlit.


*
Zvonění telefonu ji vytrhlo ze zamyšlení. Podívala se na displej a usmála se.

"Ahoj. Copak se děje?"

"Ahoj. Mohl bych dneska přijet? Mám chuť jít na pivo."

"Ne."


*

Hřála se v jeho náruči. Uvědomila si, jak moc jí chyběl a jak zbytečná byla snaha to v sobě potlačit. Slyšela jenom pravidelné a klidné oddechování, cítila jeho vůni a vnímala teplo jeho těla. Zase jí bylo hezky. Teď, tady, v tuhle chvíli...



*

ZDE můžete hlasovat o nejoblíbenější článek měsíce února II.


TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paolo Paolo | 5. března 2009 v 7:28 | Reagovat

Jeden z mnoha životních příběhů, ale ve vašem podání docela zajímavá sonda do ženské duše.

2 ivana ivana | E-mail | Web | 5. března 2009 v 10:53 | Reagovat

(1) Paolo

no jo... co se děje chlapům v hlavě, na to jsem krátká :-)))))

3 fordturbo fordturbo | E-mail | Web | 5. března 2009 v 12:05 | Reagovat

Životní nepříjemná zkušenost. Ale pravdivá.

A co se děje chlapům v hlavě? Mnozí si prožili to samé, co tato žena.

4 ivana ivana | E-mail | Web | 5. března 2009 v 12:30 | Reagovat

(3) fordturbo

že je to tak? doufala jsem, že mi někdo potvrdí, že tohle není jen o ženský duši :-)

5 Vršecký Martin Vršecký Martin | 5. března 2009 v 14:54 | Reagovat

Asi to je dnešní únavou nebo momentální pitomostí, ale nějak jsem se v počtu mužů v povídce ztratil. Podle mne jsou dva - manžel a milenec. Milenec  opustí, manžel se vrátí. Chápu to dobře? :-) Jsem na takové vztahové spletence přepracovanej. Jen jste mne trošku vyděsila. Ta hrozba, že toho nejmilovanějšího ztratíme, i když cítíme tu největší jistotu, je nám stále v patách. Bojím se a raduju se, užívám si. Co se stane, má se stát. Dokud nezadám příčinu, nemusím se strachovat... Věřím, že ano...

Nechci být rýpal, ale mám pocit, že téma Vás nenapadlo z jen tak. Zrovínka Vás tipuju na spisovatelku, která napíše silný emotivní příběh na základě osobních prožitků, nikoliv jako fantazíru, jakými jsme třebas já a pam (i když každý dílo vzniká na základě životních vjemů).

6 ivana ivana | E-mail | Web | 5. března 2009 v 15:15 | Reagovat

(5) Vršecký Martin

teda Martine, vy jste mě tady rozebral :-)))))

píšu, jak to cítím, to co člověk v životě prožije je určující, ale nechávám si prostor i pro fantazii :-) ale víc neprozradím, ať si každý najde to důležité pro něj a nemusí všichni vědět, co se stalo a co ne, to není důležitý, důležitý je že něco takovýho se stát může :-)

a o tom strachu to trošku je, člověk se někdy "naprogramuje", protože se bojí zažít další bolest...

a manžel to není!!!!!!!!!! :-))))))))))))))

7 kloistr kloistr | 5. března 2009 v 15:55 | Reagovat

:o)

8 ivana ivana | E-mail | Web | 5. března 2009 v 16:00 | Reagovat

(7) kloistr

díky ;-)))))

9 caracola caracola | 5. března 2009 v 16:08 | Reagovat

Znám toho dost,celý život jsem se snažil vstřebat co nejvíce z vědění lidstva,parte mi již kouká z kapsy,ale způsob ženského myšlení je pro mě stále stejnou záhadou. Zřejmě s tím už nic nenadělám. Zdravím vás.

10 Vršecký Martin Vršecký Martin | 5. března 2009 v 16:11 | Reagovat

ivana: Vrátím se k povídce až budu při smyslech. Pro dnešek Vám jen stačím popřát hezký den, Ivanko. :) M.

11 ivana ivana | E-mail | Web | 5. března 2009 v 16:35 | Reagovat

(9) caracola

a tak je to správně :-)))))))))

hezkej den :-)

12 ivana ivana | E-mail | Web | 5. března 2009 v 16:36 | Reagovat

(10) Vršecký Martin

hezkej den i vám, Martine :-)

13 velká voda velká voda | E-mail | 5. března 2009 v 16:48 | Reagovat

Dobré odpoledne... trošku bolestivé téma, řeknu vám. Možná je to pro někoho přijatelnější, než si rozumem zdůvodnit, že už ne a proč ne a držet se toho... Ach jo.

14 honza+1 honza+1 | E-mail | 5. března 2009 v 19:25 | Reagovat

Znám ji od 18ti..

Teď je jí 32...

Nikdy jsme spolu nespali..

Nikdy spolu nebudem..

Ale kdybychom se aspoň jednou za dva měsíce neviděli , umřeli bysme...

Nemusíme mluvit , pohled nám stačí

15 ivana ivana | E-mail | Web | 5. března 2009 v 22:29 | Reagovat

(13) velká voda

možná... :-)

16 ivana ivana | E-mail | Web | 5. března 2009 v 22:31 | Reagovat

(14) honza+1

:-)

17 Kamufláž Kamufláž | E-mail | 6. března 2009 v 5:52 | Reagovat

Oceňuji distinguovaný styl autorčina textu i komentářové rozpravy. A spěchám to pochválit, než to lidsky moudré ovzduší... eh, dojde úhony. :-)

18 ivana ivana | E-mail | Web | 6. března 2009 v 7:35 | Reagovat

(17)

Kamufláži, myslel jsi to tak, že oproti zvyku je to "uhlazený" a chybí příznačná dávka ironie? :-))

19 Kamufláž Kamufláž | E-mail | 6. března 2009 v 10:19 | Reagovat

[18]

Sím, mně se to líbí. Jen jsem se chtěl ozvat, než se diskuse pokazí.

20 ivana ivana | E-mail | Web | 6. března 2009 v 10:23 | Reagovat

(19) Kamufláž

:-)) třeba se nepokazí, třeba je to o srdíčkách :-)

21 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 6. března 2009 v 12:57 | Reagovat

Paní Ivano,

je to pěkně napsáno. Spisovatelský sloh pěkně opíše i to co nemá zdaleka hodnotu. Příběh mi připadá, jako obrázek na zdi, zdobí. Lidé by měli posilovat trvalé vztahy, na těch spočívá zakotvení. Sebelepší oživený nebo nahodilý kontakt, je jen druh zábavy.

Znám chlapíka ( už má šedesát ), který stále se spolužáky soutěží, kolik žen za život uškubl. Smál jsem se mu, že aktivní prostitutka ho vezme o několi délek za rok, ale nedá si nic vymluvit. Mezi "svými" je oceněn, chudina.

22 ivana ivana | E-mail | Web | 6. března 2009 v 13:40 | Reagovat

(21) nar.soc.

to jsme se dostali někam jinam, ale stejně... nějakej úchylnej, ne? :-))))))))) v šedesáti pořád ještě soutěží :-))))))))) no jo, když ho to baví... mě spíš fascinujou ti naslouchající spolužáci. mně něco takovýho někdo vykládat, tak ho odešlu do patřičných mezí :-))

23 matka matka | 6. března 2009 v 14:37 | Reagovat

[14] honza+1,

Proč to tak je?

A kdybyste vidět nemohl, muselo by Vám stačit vědomí, že snad žije, je šťastna, že je. I to lidi potkává. Proč to tak je? Mezi tolika miliardami lidí.....

24 honza+1 honza+1 | E-mail | 6. března 2009 v 16:10 | Reagovat

(23) matka :

Jsme si navzájem akumulátory :))

Nám to vědomí , že stačí napsat SMSku stačí , ale po určitý době se zkrátka musíme vidět..

Hlouběji to nepitváme..

Známe všechny svoje úspěchy , prohry a trápení...

Spolu bychom přišli o to fluidum mezi sebou , co dělá ta odluka :)

25 matka matka | 6. března 2009 v 16:47 | Reagovat

24 honza

Ještě kdybych tak znala z fyziky přesnou funkci akumulátoru - jste si vzájemně nabíječkou, jestli to dobře chápu.:-) Ano, je dobře to nepitvat. Já se s přáteli vídám mnohem méně, a přece i po půl roce to je, jakobychom se rozešli včera. Ano, prostě funguje to. S některými si píši e-maily, někdo občas zavolá, jsou i tací, o kterých celou dobu nevím vůbec nic ale vím, že někde žijí, že jsou a já jsem velmi ráda. :-) Ano, je to mnohdy velmi zvláštní přátelství, dá-li se to tak nazvat.:-)

26 honza+1 honza+1 | E-mail | 6. března 2009 v 17:31 | Reagovat

(25) matka :

Tak nějak :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama