close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poprvé u moře - II.

6. května 2009 v 8:01
Probudili jsme se do krásného letního rána. Na trávě se ještě třpytila rosa, když jsme se před cestou nasnídali, do auta zabalili poslední zavazadla a chystali se k odjezdu na místo srazu.

"Prosím tě, dělej, nebo přijedeme pozdě," zopakovala nám všem postupně několikrát máma.

To je asi v genech, vybavila se mi sestřenice, kterou vypravovala naše babča na cestu do Prahy. Odjezd autobusu byl v 17:10 hod. V 16:25 hod. volala sestřenice z Prahy, že je zdárně na místě.

"Zase tam budeme čučet hodinu, než se bude odjíždět," polohlasem oponoval táta.

"Já tě slyším, radši tam budu čučet, než aby na nás všichni čekali,"rezolutně ukončila konverzaci na téma "včasný odjezd" máma a už jsme se soukali do auta, nabitého až po střechu všemi zavazadly. Na šťastnou cestu nám zamávali všichni z naší chalupářské osady a my vyjížděli s úsměvem vstříct novým zážitkům.

Na místě srazu jsme byli nejen z celého zájezdu první, ale i dřív než autobus. Pochybnosti, zda jsme vůbec na správném místě rozehnal tatínek sdělením, že jsme na správném místě zcela jistě, ale asi o hodinu dřív.

"Alespoň stihneme ještě zkontrolovat, jestli jsme něco nezapomněli," okamžitě vymyslela program maminka.

S výrazem znechucení jsem začala počítat zavazadla.

"Mami, máme všechno, vždyť jsme to kontrolovali už dvacetkrát," zkoušela jsem mámu přesvědčit.

"Tak jo, pasy, celní prohlášení, prášky a stan máme," vypočítávala máma, "ostatní zjistíme až na místě."

K mojí velké radosti přijel autobus a řidič nás vyzval, abychom si uložili věci do zavazadlového prostoru v autobuse. Popadla jsem první tašku a cpala ji dovnitř.

"Počkejte, prvně tady to největší, co to je?" udiveně pátral po tom, co skrývá obří zavazadlo, možná v něm vytanula představa pašeráků drog nebo vzácných kulturních relikvií.

"To je stan," nadšeně jsem ho seznámila s naším budoucím příbytkem.

"Tak to jsem ještě neviděl, to je šapitó, ne?" nevěřícně kroutil hlavou a zapálil si cigaretu. Potom nám, neustále vdechujíc cigaretový kouř, pomohl stan vpravit do zavazadlového prostoru.

Mezitím se začali sjíždět i ostatní účastníci zájezdu, zavazadlový prostor se plnil a my jsme se šli konečně usadit na svá místa. Ségra seděla s mámou na sedadle před námi, já si vlezla k oknu, táta stejně půl cesty prospí, tak ať z té cesty něco mám. Naskočil motor a autobus pomalu vyjel.

Za dvě hodiny jsme byli na hranicích. Fronta aut a autobusů dávala tušit, že si chvíli počkáme. Přestávku jsem chtěla využít k procházce, což mi ale pan řidič ihned vysvětlil, že jestli vylezu z autobusu, tak budeme mít problémy a taky nás nemusí nikam pustit.

"Přece nebudu emigrovat do Maďarska, ne?" snažila jsem se logicky vysvětlit, že nehodlám momentálně opustit nelegálně republiku. V rámci ohledu na ostatní cestující jsem ale zůstala v autobuse.

Konečně se otevřely dveře a dovnitř vstoupili dva celníci. Pohledem nás zrentgenovali a pak se ozvalo: "Priprávte si celné doložky a pasy, vystúpte si von a pri výstupu nám odovzdajte všetky dokumenty". Osazenstvo autobusu začalo lovit v kabelkách. Naše maminka nelovila nic, všechno třímala nedočkavě v rukách už od Znojma, čímž způsobila, že její upocené ruce (začínalo být nehorázné horko) ještě víc znehodnotily data z celního prohlášení. Dostali jsme se ke dveřím. Maminka všechno s kamenným výrazem odevzdala a konečně jsme se dostali na vzduch. Jak jsme vzápětí zjistili, vedro venku nebylo o nic lepší, než uvnitř autobusu.

Když všichni cestující opustili autobus, vyšli ven i oba řidiči a celníci začali procházet autobusem a náhodně kontrolovat zavazadla. Všichni stáli se sklopenými hlavami a poočku sledovali, kde se celníci zrovna hrabou. Jak postupovala kontrola, rozjasňovalo se úlevným úsměvem stále více lidí.

"Neusmívejte se, nebo jsou schopný nás tady probírat do rána," nakláněla se postupně ke všem naše průvodkyně. Zřejmě jistota, že zkušenosti určitě má, způsobila, že z našeho zájezdu se během minuty stalo stádo "kožených ksichtů". Asi po půl hodině konečně celníci opustili autobus a se štosem dokumentů odešli.

"Tak už jenom pasová kontrola, vypadá to doře, myslím, že se odtud dostaneme bez problémů. Hlavně se nikdo neusmívejte, na to jsou hákliví, takže vydržte. Na maďarských hranicích, žádnej úsměv, nikdo se ani nehněte, tam je to ještě horší," chrlila ze sebe napůl šeptem průvodkyně a optimisticky dodala, "za chvíli nám přinesou pasy a pojedeme."

Chudák paní netušila, že když má jednou v autobuse naši rodinu, těžko může něco proběhnout bez zádrhelů.

Asi po další půlhodině se vynořili opět dva celníci, v ruce štos celních prohlášení a pasů. Všichni čekali na tu spásnou větu: "Všetko v poriadku, šťastnú cestu." Místo toho se ozvalo příjmení mého tatínka. Čtyřem lidem se podlomily nohy, tatínkovi, mamince, mně a průvodkyni, ségra byla ještě malá, takže byla ušetřena stresové situace. Začala jsem zpytovat svědomí, jestli jsem se nějak nepřičinila o to, že nás nepustí do "kapitalistické socialistické" ciziny. Svědomí jsem měla čisté. Nejen, že jsem se posledního půl roku vyvarovala všech provokativních poznámek na adresu vládnoucí strany, ale po "doporučení" profesorky češtiny jsem vyřadila postupně z maturitní otázky "Váš oblíběný autor" Johna Steinbecka i Karla Čapka, protože prý nejsou vhodní. Tak v tomhle nejedu, uklidnila jsem se.

Táta popošel k celníkovi.

"To jsem já, co se stalo?"

"Čo je to tuná za súhvezdia?" ocenil vysvětlivkovou práci hvězdiček na celním prohlášení mladý celník a otočil se na tátu.

"Jo, tak tohle si vyřiďte tady s mojí manželkou," gentlemansky od sebe odvrátil orgánovu pozornost táta. V té chvíli už ale maminka agilně přistoupila blíž a s výrazem nehraného zoufalství začala vysvětlovat rozpité symboly. Dodnes lituji, že jsme neměli kameru dialog jsem si pro sebe nazvala "Řvoucí celní pracovník a bezbranná žena, snažící se vyjet na svoji první zahraniční dovolenou". Maminka trpělivě vysvětlovala, která šipka vede kam a že dvě hvězdičky jsou odkazem na další dvě hvězdičky a tři hvězdičky jsou odkazem na jiné tři hvězdičky. Ve chvílích největšího zoufalství si maminka představovala autobus, odjíždějící se zbylými rekreanty včetně nás k jejímu vysněnému moři a sebe samu stojící na hraničním přechodu v slzách a marně se snažící skrýt vztek, který by jí určitě cloumal.
Myslím, že nakonec nás zachránila celníkova rezignace, nehodlal ze sebe udělat blba před ostatními tím, že přizná, že nepochopil jaká hvězdička ke které patří a konečně nás se znechuceným výrazem propustil.

"Tak to bylo o fous," pronesla průvodkyně, když za naším autobusem konečně spadla závora.

"Nikdo se nesmát, vážné tváře, tady bývá ještě hůř," oznámila víceméně zbytečně, do smíchu v tu chvíli nebylo nejen naší rodině, ale celému autobusu. Do hlav cestujících se neodbytně vtírala možnost, že jestli narazíme na nějakýho obzvlášť důležitýho pána, nemusí do zahraničí vyjet nikdo.

Maďarské hranice proběhly bez problémů. V momentě, kdy jsme z celnice vyjeli do maďarské krajiny, zavládlo v autobuse nadšení. Kožené ksichty se roztáhly do širokých úsměvů a většina cestujících sáhla po svých potravinových zásobách. Za chvíli se už všichni zakusovali do smaženého řízku, okurky a chleba.

Cesta Maďarskem se změnila v očistec. Venku bylo asi 35o, v autobuse asi o deset víc. Před očima se míhaly stále stejné obrázky: nedohlédnutelná rovina, kukuřice, slunečnice, jednopatrový baráček čtvercového půdorysu s dřevěnými okenicemi, natřenými nahnědo nebo nazeleno.

Už za tmy jsme přijeli k jugoslávským hranicím.

"Tady to bude formalita, můžete se klidně smát od ucha k uchu, jugoslávští celníci jsou moc příjemní," opět zaúřadovala průvodkyně a vzápětí její slova potvrdili dva usmívající se "kořeni" v krásných modrobílých uniformách.

Běhěm dvou minut jsme byli v Jugoslávii. Bylo už pozdě večer a všichni se začali chystat ke spánku. Já jsem nespala, nemohla jsem se dočkat až poprvé uvidím moře a nechtěla jsem propásnout ani úžasnou krajinu jugoslávských hor. Koukala jsem do tmy a prohlížela si osvětlená města a vesničky. Mohly být tak čtyři hodiny ráno, když jsem ho konečně uviděla.

Moře!
Pod námi se otevřelo nádherné údolí s přístavním městem, které lemovaly bílé vápencové skály, svítící do tmy a o ně se rozrážely mořské vlny. Už jsem neusnula. Uchváceně jsem se dívala, jak se zvolna probouzí do nového dne mně neznámá země a těšila se až konečně ochutnám, jak je moře slané.

Už za světla jsme dorazili do kempu. Rozhlédla jsem se po piniovém lesíku na břehu moře a hlavou mi problesklo: "Tak to chci vidět, kam ten stan postavíme. Tady mezi ty stromy se nemůže absolutně vejít".

Před námi se prostíral hustý piniový lesík, doslova pinie vedle pinie...

*

ZDE můžete hlasovat v dalším kole ankety.


TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 velká voda velká voda | E-mail | 6. května 2009 v 8:59 | Reagovat

Ivano, tleskám!!! :-))))) Jsem vážně strašně zvědavá, jak to bude pokračovat!!!!

2 caracola caracola | 6. května 2009 v 9:18 | Reagovat

Tak jak se zdá prvně jsem se strefil K moři jste dojeli. Na vaši druhou otázku odpovídám jednoznačně ano,protože český člověk si vždycky poradí. I proti přírodním zákonům.

3 ivana ivana | E-mail | Web | 6. května 2009 v 9:21 | Reagovat

(1) velká voda

vydržte :-)) když se zadaří, tak pokračování bude zítra a jestli to nestihnu, tak v pátek :-)

4 ivana ivana | E-mail | Web | 6. května 2009 v 9:22 | Reagovat

(2) caracola

a jak tak koukám na hlasování, tak jste tady zatím jedinej optimista :-))

5 MIRA MIRA | 6. května 2009 v 10:27 | Reagovat

Ač založením pesimista, stejně vždycky tajně věřím v dobrý konec, hlasuji ano.

6 kloistr kloistr | 6. května 2009 v 11:19 | Reagovat

:o)

7 Kamufláž Kamufláž | E-mail | 6. května 2009 v 15:49 | Reagovat

Prosím, vyhovuje anketní odpovědi "ano" vývoj, v němž se několik stromů stane konstrukční součástí postaveného stanu?

8 ivana ivana | E-mail | Web | 6. května 2009 v 16:29 | Reagovat

(7) Kamufláž

ano :-)))))

9 Kamufláž Kamufláž | E-mail | 6. května 2009 v 17:04 | Reagovat

[8]

Ivaně

Pak dávám hlas odpovědi "ano". :-)

10 zdena+ zdena+ | 6. května 2009 v 18:25 | Reagovat

Odpovídám ano - český kutil,chatař a zahrádkář si vždy s úspěchem poradí - na to jsme mistři

11 MIRA MIRA | 6. května 2009 v 21:33 | Reagovat

[10] zdena+

Souhlasím, jen tím někdy napravujeme to, co bychom při jiném přístupu k věci zvládli rutinně. Přes můj smysl pro pořádek, je mi ta schopnost improvizace stejně sympatická.

:-))) Zažil sem Němce a Švýcary při zírání na Čechy, jak řeší pro ně neřešitelné. A tak držím palce Ivanině rodině.

12 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 6. května 2009 v 21:51 | Reagovat

V r. 1985 do Jugošky, Š 1203 s obytnou adaptací. Peníze jen na benzin (+ dvě nádrže ), kempy a zmrzlinu. Bedna konzerv a poživatin, vařič, kanystr na pitnou vodu, deky, hadry, součástky na auto, gumy, mapu, a ještě sto dalších naprosto nezbytných věcí ( dřeváky ). Konečně v Maďarsku. Uděláme si polívku, dáme konzervu a uvaříme kafe zatavené také v konzervě.  

Kde je otvírák????? Otvíráme nožem, zlomil se hned! Další pokračování plátkem  pilky na železo z vercajku s kovovou příchutí. Konečně je uvařená pytlíkovka, na kemp. talířku se zdá dobrá. Kde jsou lžíce????? Umně vyřezávám z prkénka utrženého z bedny na konzervy druhým nožem lžíci a dlabeme, jak slovenský bača. Pěkně po manželsku, jednou ty, pak zase já. Jen tak pro rozcvičení, zkuste si v Maďarsku posuňkovou řečí koupit dvě lžíce! Donesli nám dvě kazety s 6 a s 12 příbory. Jinak prý to neprodávají.

13 ivana ivana | E-mail | Web | 6. května 2009 v 23:18 | Reagovat

(10) zdena+

tak to máte pravdu :-) a myslím, že tuto schopnost dotáhl táta při stavbě chalupy k netušené dokonalosti :-))

14 ivana ivana | E-mail | Web | 6. května 2009 v 23:19 | Reagovat

(12) MIRA

Míro, u nás se říká: palce - kopance, pěsti - štěstí :-) tak raději ty pěstičky :-)

15 ivana ivana | E-mail | Web | 6. května 2009 v 23:20 | Reagovat

(12) nar.soc.

:-))))) tak to vidíte, jak jste šikovnej :-))))) docela ráda bych vás viděla, jak v maďarsku kupujete dvě lžíce, to musel být zážitek :-)))))

16 ivana ivana | E-mail | Web | 6. května 2009 v 23:30 | Reagovat

(12) nar. soc.

teda pane Ivane, teď mi tak došlo, kdy a kde jste v tý Jugoslávii byli? Tenhle příběh je totiž taky z roku 1985 :-))

17 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 7. května 2009 v 9:58 | Reagovat

16 ivana

Koncem srpna a v září, celkem 3 týdny s manželkou. Okružní cesta s různými zajížďkami, přes Maďarsko ( Komárno, Ostřihom, Budapešť, Szeged) do Srbska ( Subotica, Novi sad, Bělehrad, Čačak, Novi pazar) přes Kosovo ( Priština, Prizen ) přes Č. Horu( Titograd, Bar- Ulcin, Kotor) do Chorvatska ( Dubrovník ) do Bosny( Mostar, Sarajevo ) zpět do Chorvatska ( Split, Trogir, Šibenik, Zadar, Karlobag, Plitvice, Zagreb) přes Maďarsko( Nagykaniza, Dunajváros ( Balaton-Tihaň ) , Gyor, Rajka) a do ČSSR, Bratislava, Židlochovice cca 3200km.

Bylo to pěkné i když dost teplo přes den a ucpané silnice. Delší přesuny, jen v noci. Většina tehdejšího příslibu padla na benzin. Dost mi to zdravotně pomohlo na vymizení trvalých bolestí páteře. Jeli jsme, kdy jsme chtěli, zastavili kde jsme chtěli. Koupali se v moři buď v kempu s naháčema nebo mimo.  Koupili si levné ovoce a vinné mošty na pití. Na spaní jsme zastavili na vedlejší silnici v nějakém klidném místě.

18 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 7. května 2009 v 11:02 | Reagovat

17 dodatek

Ona ta okružní cesta byla celá anabaze, ale nechci s tím zde unavovat.

19 ivana ivana | E-mail | Web | 7. května 2009 v 11:37 | Reagovat

(17, 18) nar.soc.

jen se rozepište, my si to rádi přečteme :-)

20 kloistr kloistr | 7. května 2009 v 11:58 | Reagovat

Je dvanda, kamarad si pred asi ctyrmi lety poridil zlutou.

No tuhle jsme si s milackem koupili salaty a ze je hned zbastime. Kvuli zickam jsme zbehali cely obchod asi trikrat ( supermarket), no nakonec mame sest novych zicek, dve ulozene v palubce auta. :o)

21 ivana ivana | E-mail | Web | 7. května 2009 v 12:03 | Reagovat

(20) kloistr

teda já vůbec nevím, co ta první věta znamená :-)))))

22 Ella Ella | E-mail | 7. května 2009 v 12:12 | Reagovat

17+18)

sím,sííím, se přidávám k ivaně :-)))), pane Ivane, unavujte :-))))

23 matka matka | 7. května 2009 v 13:23 | Reagovat

Já u može nikdy nebyla, tak prosím pište, třeba na dálku sem mořský vánek zavane a vše nedobré ze mne odnese :-)

24 matka matka | 7. května 2009 v 13:24 | Reagovat

město moře kuře stavení - přeci.... moře....

25 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 7. května 2009 v 21:10 | Reagovat

Moje anabaze za zdravím.

Když mne od páteře píchalo v pravé noze až v kotníku, řekla mi doktorka, že mám ještě levou nohu. Po další zimě, už píchala a mrtvěla i levá pod kolenem. Ketazon to trochu tlumil, ale nic moc. Tak co paní doktorko, co mám dělat, dále mi lázně?

Ptám se v březnu. Kdybychom měli dávat hned lázně, kam bychom přišli.  Podívejte, vy byste potřeboval jet k moři na 14 dní, válet se v horkém písku a pak se uvidí. No tak mi to napište! Vám by pomohla Velká pláž u Ulcinu v Jugoslavii a tam se nic nepíše.

Kdybyste věnoval nějaké peníze na zakoupení pobytu, napíšu Vám doporučení a třeba dostanete příslib. Auto máte a mohl byste to zkusit. Žádám o příslib a pas pro sebe a manželka taky.

Naše auto? Stará oktávka, gumy fuč a tahat se s krámy na zahrádce, no pěkně děkuju ( už jsem jednou urazil závoru nákladem ) nechci. V podniku stála už půl roku dodávka Š 1203. Zeptám se, koupím ji, vrazím dovnitř plošinu na spaní a nějaký prostor na sezení a jezení v dešti, tam bude. Co je tomu kremplu? Vidíš, je to prorezlý, dostalo to nové brzdy, hnací agregát je ležák ze skladu a má nějakou vadu, gumy jsou dobré, baterka se najde, proč? Chceš to? Co za to? 10% nákupní ceny, tj. 5 500.- Kčs. Má to technickou? Ne! To je radost, ale vem to čert, dal jsem si žádost a začátkem května jsem hrdý majitel Š 1203.

Zatracený neřád, nejde s tím otočit, shořel starter a druhý se taky nepochlapil. Pusťe mne do dílny a zkusím to rozhýbat.

Demontuje se hlava a hle, do motoru se dostal fridex, hlava netěsní, všechno je zasviněné. Vyčištění a smontování včetně opravy hlavy 1000.- Kčs. Za dva dny to jede, mám známého na fízlárně, pošlu tam papíry a 1 l  slivovice. Technická jak bič, klasifikace bez závad. Jedu domů a po dvou kilometrech od podniku, škyt stojím. Nejde benzin do karburátoru, el. čerpadlo si postavilo hlavu. Jdu pěšky do podniku ( ještě že mám dovolenou a je dopoledne ) dostal jsem jiné čerpadlo, vypůjčím si nářadí a za hodinu jedu domů. Pekáč má něco s řízením, lítá sem tam. Doma najedu na nájezdy a vidím, vymlácený středový čep. Druhý den ho vyměním ( musili mi dát nový ). Stříhám plech a opravuji díry zavařením, něco musím vyměnit, konečně to nastříkám žlutooranžově. Uvnitř vyhodím přepážku, vyložím to sololitem, vyrobím sklápěcí plošinu na nafukovací dvojmatraci. Pod ní je 40 cm prostor na "potřebnosti"! Vše zevnitř nastříkám traktorovou světlemodrou barvou. Zhotovím a připevním držáky na kanistr s vodou a PB bombou, podlahovou přepážku aby nejezdily při brzděni "potřebnosti" na volnou část podlahy. Kempingový stolek  zavěsit na přední stěnu. Dostal jsem roli gumového koberečku ( spadl do oleje a nejde lepit ) umývám to Arvou a řežu do kabiny a na podlahu v nákladovém - obytném prostoru. Konečně je vše podle představ, světlo, větrák, záclonky, matrace a jde se to na dvůr vyzkoušet. Auto musí stát mírně z kopce ( je třeba vzít klín ). Teď ještě trochu zaběhnout, jest-li to nežere olej a počkat na ten zatracený příslib. Pekáč jezdí, tak ještě namontovat další nádrž v Volhy na 60 l, abychom dál dojeli. Sehnat dvě kola ( stálo to dost dlouho ), zaplatit pojistku a vyzvednout zelenou kartu. Na pasovce trčet s kamenným ksichtem půl den, než to ti bdělí a ostražití dali z ruky. Příslib forintů a dinárů byl potvrzen, tak hurá budeme balit.

26 ivana ivana | E-mail | Web | 7. května 2009 v 21:58 | Reagovat

(25) nar.soc.

nemáte to auto vyfocený? to muselo bejt úžasný :-))))) a budete ještě, doufám, pokračovat :-)

27 honza+1 honza+1 | E-mail | 7. května 2009 v 22:05 | Reagovat

(25) nar.soc. :

:o)))))

A dál ???? :o))))

28 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 8. května 2009 v 10:58 | Reagovat

25 pokračování

Pasy jsou v obálce, drobné cizí "valuty" a cestovní šeky taky.

Mám  po žních vše uklizeno. Jatečné nutrie odešly do věčných lovišť, jen  chovná zvířata zůstala o ty se postarají dcery s přísným nařízením, co smí a nesmí ( jedna má 21, druhá 20 let a zrovna teď nikoho nemají ). Necháme se překvapit, co zde bude po návratu.

Únavné i nadějné balení skončilo. Přepínání nádrží funguje, motor zdá se, taky. Jedu s tím na mostní váhu do uhelných skladů. Nabaleno s dvěma nedočkavými rekreanty-rekonvalescenty na palubě, to váží 1820kg.

Ráno v pět se loučíme, poslední poučení, kdybychom se nevrátili, mějte se rády a rozdělte se o vše sestersky. Motor naskočil hned a hned chcípl. Praskl drát od sytiče, bude se obsluhovat jednou denně, přímo pod kapotou.

Taktika je jasná. Vezmeme to ostře do Komárna, tak se udělá prohlídka auta, natankují se po vrch obě nádrže a svět je náš.

Mašina šlape, přes kopečky na Slovensko, nehřeje, brzdí, už jsme v Nových Zámkách, další půlhodina a jsme v Komárně.

Než se naději ( tady jsem ještě nebyl ) jsem ve frontě u mostu k přechodu. Hergot, chci se podíva pod káru a NATANKOVAT.

Otáčím, jedu na parkoviště, lezu po kolenou, prohlížím brzdové trubky, výfuk, kola, vše dobré. Jedeme k benzince, tady fronta, konečně jsme na řadě, otevírám zadní dveře a plním dolní nádrž. Pumpař se shýbá a nechápe kam ten benzin teče. Úplně zpanikařil, vzal mi pistoli a zírá na mně. Klid kámo, jsou v tom dvě nádrže. To hej, už som mal strach, aby tu něbola benzinová mláka, lebo minulý týždeň tu jeden zapálil.

Platíme 80 l, alespoň nevyvezem načerno českou měnu.

Jedeme kolem Dunaje do Ostřihoma. Každoročně jezdím s kombajnem na Štúrovsko ( slovenská strana Ostřihoma ) už desetkrát jsem viděl z torza mostu ostřihomskou arcibiskupskou katedrálu, ale nikdy jsem tam nebyl. Mašinka se jako šnek škrábe na skalní vyvýšeninu, kde stojí středověká chlouba Uher, sídlo ostřihomského arcibiskupa.

Obdivujeme výhled přes Dunaj na Štůrovo a v dohledu celé Pohroní u soutoku. Prohlížíme bronzové obrovské dveře do katedrály ( jsou památeční ) otevírají se jen při důležitých dnech. Katedrála je impozantní, potřebovala by vnější  opravy.

Jsme uvnitř. Blafáme česky, takže si nás všimne průvodce a za 20.- forintů nám udělá prohlídkový okruh. Vstup do chrámové klenotnice a její obsah, je nevšední vidění. Podobné mrhání zlatem a prací jsem viděl v Zimním paláci v Leningradě. Obdivujeme stavbu zevnitř a loučíme se zakoupením pohlednic. Jedna slovenská výprava, která se přepravila přívozem ze Štůrova se shání po průvodci, ale je ignorována, mají si prý hodit 5forint do automatu, který jim chrchlavě a nesrozumitelně podává výklad. Kdo nerozuměl, ať hodí opět pětiforint. Nasedáme a na slepo jezdíme pomalu ulicemi, až najdeme šipku Budapest. Vyjíždíme z města, někam do stínu, uděláme si přestávku na jídlo ( viz přísp. 12 ).

V městečku mezi Ostřihomem a Budapeští se pokoušíme koupit otvírák na konzervy a lžíce. Je to dobrá rozcvička a nakonec to také zvládnem. Nemáme dojezdové časy, tak nás nějaká hodina nerozhodí. Ovšem tyto neplánované nákupy rychle vyčerpávají forintovou hotovost ( vydanou ČSSB na tranzit ) a jak to vypadá, už si v Budapešti moc nevyskočíme.

Přijíždíme do Budapešti po poledni, zase se hrabeme jako šneci na kopec ( asi Gélert ), kde je známá Rybářská bašta a Svatoštěpánský dóm. Hned nás kasírují za parkování, vstup na vyhlídku a do dómu. Je celý vymalovaný sytými barvami s patinou prachu a kouře ze svíček. Je to pamětní místo korunovace uherských králů, no dej jim pámbu nebe.

Sjíždíme dolů podle plánu přejíždíme nějaký most ( mám ženu zaměstnanou na katastrálním úřadě, ale její navigace podle plánu nebo mapy by nás zavedla všude jinde než kam chceme ). Jedním okem zírám na provoz v ulici, druhým do plánu a výsledek je, že jsem ve vyhrazeném pruhu pro autobusy. Polda píská, žena hlásí, honějí nějakého vola. Jedeme v pruhu (přehlídl jsem značení ) klidně dál, pískání postupuje a najednou hvízd, motorka napříč před námi a polda šermuje rukama. Ukázalo se, že viděli českou značku a vyslali slovensky mluvícího chlapíka. Hned na něj vypálím kam se hrabeme, než stačí slovensky replikovat, omlouvám se také lámanou slovenštinou ( prepáčtě pán policista, vítáme vašu pomoc ). Zklidnil se, dojel nás autobus, nasedl na motorku a vyvedl nás k památníku milénia. Poděkovali jsme a jdeme se podívat na historii Maďarů v bronzu.  Pokračování.

29 ivana ivana | E-mail | Web | 8. května 2009 v 11:54 | Reagovat

(28) nar.soc.

žena taky ví přesně, co kdy říct :-))))) tak pište, už se těším :-)

30 Ella Ella | E-mail | 8. května 2009 v 13:03 | Reagovat

29)jé to by mohla být dloooouhá jízda :-)))) to si zarajzujem :-)))

Pane Ivane dík :-))))

31 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 8. května 2009 v 19:39 | Reagovat

28 pokračování

Po tom okukování památníku milénia, zase pohlednice. Auto se na slunku rozpálilo jako pec. Uvnitř je cítit ředidlo, z vnitřního nastříkání, větráme, ale je to na nic. Nasednout a zkusit průvan. Ženě se z toho dělá blbě a navigace je na nic.

V Budapešti se už nezdržíme, sem můžeme kdykoli.

Konečně jsme se vymotali z Budapešti. Chceme dojet co nejblíže k přechodu do Jugošky, abychom tam přespali a ráno přejeli hranici. Jedeme maďarskou nížinou, vzduch se tetelí, samá kukuřice, sem tam starý statek s dřevěnou vahadlovou pumpou. Stará jádra vesnic mají domy v uherském stylu. Štítem do ulice stojí dům, v němž bydlí třeba pět rodin. Podle potřeby ho dostavují do délky, tak že to vypadá jako kolmá ulice. Je to ještě z dob, kdy se vybírala "portální" daň, t.j. daň  z brány na války proti Turkům. Jinak jsou vidět hranolové domky s přidruženou činností. Někde řve hejno husí, jinde je zase skleník a několik folníků se zeleninou. Silniční značení je perfektní na 0,1 km. Jen ty názvy sídel,  k rozluštění  se musí bezpodmínečně přibrzdil, aby se to dalo porovnat s mapou.

Dnešní cíl je Szeged. Přijíždíme turistickým tempem v podvečer. Prohlížíme si město, na náměstí pěkné výstavní budovy, co to je, nevíme. Z dřívějšího pobytu v Orozháze ( 70 km východně ) vím, že tam jsou už 100 let usídlení Slováci. Tady nemáme štěstí, s bídou si kupujeme zmrzlinu a odjíždíme vyhledat si nocleh, než bude úplná tma.

Vyjíždíme směrem k přechodu Subotica, asi po třech km odbočíme na vedlejší silnici, je to asfaltka, ale moc se po ní nejezdí. Blízko jsou nějaké stromy ( staré akáty se suchým podrostem trávy) . Všude okolo je kukuřice nejmíň 3m vysoká.

Musíme to omrknout dál. Silnice vede buhví kam, v mapě ani není. Přejeli jsme vjezd do pole kukuřice, to je ono. Couvám tam a ještě 5 m, až se rostliny rozvlní. Tady nás nikdo neuvidí, můžeme se rozšoupnout. Vodu na umytí máme v kanistru, opečem si na vařiči klasy, záchod kterýmkoli směrem, vše zdarma k použití. Požár jako na strništi nebo pod těmi stromy nehrozí a lidí jsme dnes užili dost.

Odřízl jsem několi kukuřic, zašlapal pahýly, odlomil klasy a stébla odnesl dál do porostu. Na vytvořené místo vytahuji stolek, umyvadlo, žena se cáká a já hlídám na silnici, aby ji někdo neuřkl. Umytí převlečení do tepláků, kuchtíme. Klasy jsou z krmné kukuřice, už s tvrdším zrnem a tak po několikerém ochutnání letí za těmi stébly. Žena chystá lehkou večeři, kávu a rozředěný džus navrch. Palanda se upraví na spaní, matrace je nafouknutá, pootevírám zadní výklopné čelo, podkládám ho jedním klasem a uvazuji drátem zevnitř proti otevření. Zapínám světlo, čtu si chvíli z knížky, auto stojí na rovině, tak si roluji polštář, dobrou noc a je ráno. Okolo projelo auto, je 5, 00. Žena ještě spí, venku je chladno a rosa. Udělal jsem blbost s těmi stébly, měl jsem je nechat u bočních dveří jako rohožku. Vylezu, na jiný směr, abych Maďarsko zavlažil rovnoměrně. Celá kára je rosou ojíněná. Šmátrám uvnitř po houbě, abych otřel rosou mokrá okna a setřel prach. Žena se oblíká do cestovního, pozor všechno je venku mokré a je tu jedna snětivá kukuřice, dej na ni pozor, ať se nezmažeš.  Byla se také vyvenčit, bere  si cestovní, vyndavám zase stolek, vařič a kuchtí se snídaně. Zatím se oholím, vytřu prach z kabiny, omrknu motor, napnu řemen, umyji si ruce, nasnídáme se, sbalíme, vyjíždím na silnici, převlíknu se do cestovního, omrknem pasy a jedem směr Subotica.   Pokračování.

32 honza+1 honza+1 | E-mail | 8. května 2009 v 20:14 | Reagovat

ÚÚÚÚÚžasnýýý :o))))

33 MIRA MIRA | 8. května 2009 v 21:46 | Reagovat

[31] nar.soc.

Díky, jako kdybych jel s vámi.

34 ivana ivana | E-mail | Web | 9. května 2009 v 11:25 | Reagovat

(31) nar. soc.

:-)) to si dám líbit :-) v příštím článku napíšu upoutávku na vaše povídíní :-) už jsem to vyhlásila u sůviček, ještě mě napadlo to říct v hospodě, tam chodí taky hodně lidí :-)

35 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 9. května 2009 v 11:29 | Reagovat

31 pokračování

Musím si dnes vypomoci mapou.

Přijíždíme po ránu do městečka Kelebia. Je sobota a na náměstíčku je trh. Utrácíme nonšalantně maďarskou valutu za kapie, letní jablka, hrušky a pěkné hrozny. Na tržišti vidíme i zarážející skutečnosti. Staří lidé, v černém staromodním svátečním oblečení přišli na trh s 12 vajíčky, s obrázkem na němž je náboženský motiv, také starý visací mosazný zámek a jiné pomalu starožitné věci jsou k vidění. Vím z dřívějšího pobytu v Orozháze, že na venkově jsou mizerné důchody a osamocení lidé si pomáhají, jak mohou. Je to dost skličující.  

Odjíždíme na přechod. Maďarský celník nás slovensky diriguje mimo prohlídkový pás a hned dva pohraničníci přicházeji se samopaly v ponosu. Hergot, něco se děje. Přichází nějaká šarže od pohraničníků s tím celníkem a začíná pohovor. Nesmíme z kabiny, zůstaňte sedět, dívejte se dopředu a cvak, jsem vyfocen. Jde před vůz a cvak, cvak, cvak, má nás oba, auto a SPZ. No, to jsou mi novinky. Teď  přichází šarže k okénku bere nám pasy, odchází s nimi. Stojíme asi 45 minut a pozorujeme cvrkot. Vedle zastavil Polonez. Pár z Polonezu je vyzván dost neurvale k vystoupení. Polka má nehty dlouhé jak tygřice, řasy jak smetáky, zmalovaná a navoněná na 5m, mimisukni zároveň se sportovními barevnými kalhotkami, vystřih až do pasu a zuří jak čert. Dva celníci se vrhnou na jejich káru a už to lítá ven na přistavenou plošinu, vše otevřít, vysypat. Polka ječí, ten její ji drží, aby sbalenou kabelkou některého z celníků nepraštila. Nic nenašli, berou jí tu kabelku, vysypou na plošinu, vytáhnou tubu, odtrhnou závěr a mařeny jsou na světě. Ten jekot slyším dodnes, když ji vlekli k protokolu. Teď jsme na řadě my. Šarže přišla a v kabině pod samopaly nás vyslýchá, kudy jsme jeli, můžeme to nějak dokázat? Ukazuji trasu v mapě,  kroutí hlavou, proč jsme jeli takovým obloukem? Naštěstí je moje žena akurátní a má schovaný lísteček od nákupu otvíráku a lžiček v jednom kamenném obchodě z městečka před Budapeští. Berou lístek a zase čekáme. Nakonec přišli s dotazem, kde jsme spali? Někde u silnice za Segedem, protože už byla tma a byli jsme unavení.

Dostáváme vysvětlení, že včera dopoledne nějaká česká  Š 1203 srazila cyklistu kdesi u Balatonu a ujela, proto je nařízeno pátrání na přechodech. Takže paragon od lžiček, je naše propustka. Dál se nic nekontroluje a viszontlatarsa.

Pojíždíme za madarskou závoru a jugoslávský celník, který nás pozoroval dalekohledem, se dává do díla. Viděl asi, že nás neprotřepali, tak to zorganizuje sám. Palandu nadzvednout, bednu se součástkami a vejsajkem ven, obě pneu rovněž, bedna s konzervami jakbysmet, bere je a prohlíží ( hergot, tak si vyber ) třepe s prázdnými kanistry na vodu, nahlíží do kabiny, nakonec mu žena dá na výběr z jablek a hrušek. Sundá si čepici a bere pro celu osádku. Je to za námi, nakládáme, když přijíždí Polonez s tou saní. Přebíráme papíry, když  jim celník nařizuje, aby vše vyndali. Ta ženská je na mrtvici, ale celá celnice pozoruje, jak se jí zařízly kaťata a jak jí ve vzteku lítají prsa, bez podprsenky. Upozorňuji ženu a za smíchu celníků odjíždíme směr Bělehrad. V Novem sadu přejíždíme opět Dunaj, silnice jsou přetížené vším co má kola.

To cestování  je nám pomalé a děláme časovou zkratku. V Bělehradě se nechceme zdržovat, vyzvedneme jen cestovní šeky abychom měli peníze a pojedeme dál na Jih. Chtěli bychom do Skoplje a odtud k moři do Ulcinu. Pokračování.

36 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 9. května 2009 v 14:15 | Reagovat

35 pokračování

Vlečeme se ze Subotice do Noveho Sadu, co má kola, je na silnici. Je nemožné udělat hodinový průměr nad 40km. Sluníčko začíná pěkně topit, u silnice je odpočívka a leží zde kus prkna. Tahám ven pilku na železo ( jinou nemám ) a vyrábím oporu pod horní díl zadních dveří. Řežu v tom jednotlivé zuby, abych mohl podle potřeby více nebo  méně díl podepřít a získat v káře průvan. Hotovo a jedem, je to výborné. V Novém Sadu  chvíli lelkujeme, ale nedá se nic dělat, lepší to až do Bělehradu nebude, tak zase dál. V poledne jsme v Bělehradě, hledáme banku, kde by nám měli vyměnit šeky SBČS za dináry. Stačili jsme si všimnout, že jsou někde dvojí ceny, v JD a v DM. Konečně jsme u banky, fronta až za roh. Kriste, co to je? Okřikují nás, že předbíháme, když zjistí, že "česka", tak hned "česka nemá probléma". Jsme u přepážky, jenže tam "českou" asi ještě neviděli, protože problema je hned. Pasy, výměnný  papír se šeky, putuje z ruky do ruky a už se vidíme bez floka. Nakonec přijde pan "hlava" vše prolistuje, prohlídne proti světlu, dá příkaz  a konečně vidíme svůj obolus.

Lidi za námi sice frflají, že si nestoupli vedle. Tam to lítá, jak na nádraží, jméno, číslo účtu a už šustí papíry tedy bankovky. Největší je "titovka" 20 000.- jug. dinárů. Připletli jsme se do front, kde si lidé vybírají výplatu zaslanou na účet a hned ji jdou utratit, protože inflace dělá asi 100% za rok. Za tři týdny pobytu jsme to poznali sami na sobě. Benzin byl o 10% dražší. Startujeme, ale auto stojí nahnuté k chodníku a nic. Jeli jsme na dolní plochou nádrž ( bez ukazatele ) a benzin se přelil. Přepínám na horní ( ta je plná ) a hledáme benzinku.

Jsou zde 4 za sebou Agip, Sheel, domorodec a státní pumpa je nejlevnější. Benzin za 160 JD x 60 l  a jedna "titovka" nám dala vale.  Vyjíždíme zase na nějaký okruh, značení je zde úplně jak v ČSSR, tj. na hovno. Zastavujeme u poldy s otázkou Skoplje? Odpověď s mávnutím ruky, Čačak! Jedeme dál, najednou odbočka, otázka Čačak? Ukazuje rovně. Jedeme dál, odbočka, opět otázka Čačak? Ukazují na odbočku, obyčejná dvouproudovka zatížená kdejakým pohybovadlem. Krademe se 3 chvílemi i 4 a zase 2,3,4 a opět dolů. Jedna hodina na silnici a 30 km za sebou. Odbočuji pod stromy, kempujem, vaříme oběd, na silnici je jak na pouti. Dám si dvacet, v 15,30 se to trochu umravnilo, vyjíždíme směr Čačak, který jsme zatím na žádném rozcestí neviděli. Zatím jedeme po rovině, ale už jsou vidět kopečky. Jugoslávské náklaďáky s vlekem vezou uhlí a v kopcích lezou na jedničku, pravým kolem mimo silnici. Předjíždí se hlava nehlava, protijedoucí přibrzdí s jedním kolem ve škarpě se minou. Nedá se nic dělat, dojel mne Neoplan, nechám ho předjet a hned za ním, chlap se s tím opravdu nemaže, mám vyboulenou podlahu pod plyn. pedálem, abych mu stačil, předjíždí pořád pryč. Hlavní je držet se při tom co nejblíž. Nevidím nic než nárazník a brzdová světla. Za mnou se utvořil řetěz dalších osobáků a jedeme  slalom. Žena je z toho špatná, mně taky není do zpěvu, ale nouze naučila Dalibora housti. Jízdní průměr se zlepšil, buďme rádi, že nám někdo, místně zkušený a dostatečně velký, dělá cestu. Šeří se, když míjíme ceduli Čačak.

Zastavujeme, prohlížíme si město, kupujeme si zmrzlinu ve slastičarně - cukrárně, mám toho dost. Hledáme nějaký kemp, nemáme vodu. Vykoumali jsme fintu. Na papír jsme si napsali Fiat 125 BV 24-20 ČS. Přijíždíme do kempu a poptáváme, jest-li je tu takové auto, že s ním jedeme ve dvojici. Měl problém se spojkou, opravoval a vyjížděl před námi. Trochu si rozumíme, auto tu není ( bodejť by bylo ) domlouváme se, že na ně počkáme hodinu uvnitř a pak se ohlásíme opět recepci buď na odjezd nebo, když přijede, na pobyt. Hned tankujeme kanistry, jdeme na záchod a do sprchy ( sice jen vlažné ). Auto do hodiny nepřijelo, s lítostí se omlouváme, že pojedeme naproti, zjistit kde je a přitáhneme ho, nic neplatíme. Automechanik, je prý vedle.

Vyjíždíme za Čačak, je tma, ale přece jen najdeme odpočívku u silnice. Věším z venku trojúhelník na zadní okno, vaříme a steleme si, jako doma. Chvíli si ještě čtu. Nikdo si nás nevšímá, motor vychládá, otevřu vnitřní kapotu, kdyby přišel polda, že mám opravu. Zamkneme zevnitř, zadní dveře zajistíme přes větrací opěru drátem a chrníme, jak beliny. Pokračování.

37 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 9. května 2009 v 22:31 | Reagovat

36 pokračování

S takovou se k tomu moři nedostanu.

Ráno, neděle, jsme vyspaní do růžova hned kuchtíme a v 6,30 vyrážíme. Za chvíli jsme v Rašce. Je zde klid, ale přece jen, ráno je otevřená tržnice se zeleninou. Je zde pěkný výběr i pěkně mastné ceny. Není div, vše se sem vozí. Chtěli jsme kapie, ale mají jen 10kg balení. Dnes chceme dojet do Prištiny. Vydáváme se na cestu, náklaďáky jezdí jen s ovocem a mražáky. Snažíme se něco najet. Profičím vesnicí, plácačka a už si vysvětlujem, jel jsem prý  70 km. Možné to je, náklaďák přede mnou, to taky tak švihal. Polda vidí na palubní desce čsl. trojúhelníkovou vlaječku ( mám jich víc ), hned mu jednu vpálím a jsem s poučením propuštěn. Asi po hodině vidíme ceduli s obrázkem a nápisem z něhož odhadujeme, že jde o římské vykopávky. Odbočujeme, a po 2km jsou opravdu vidět vykopávky vil římských dobyvatelů s krásnými mozaikovými podlahami a bazénky, jsou zde torza soch, jenže s nikým se nedomluvíme. Louskáme srbskou azbuku, nevíme nic. Zaplatíme pár dinárů a jedeme dál. V této oblasti je dost muslimů, je to poznat zdaleka. Kuča - dům je rozdrbaný, kdejaký igelitový pytel je přibitý na střeše, kolem baráku se popelí děcka a v černém zakutaná ženská. Kuče jsou od sebe na 100 m. Kousek je obdělaný a na ostatním se pasou kozy a ovce s oslem. Každé zvíře má na krku provaz a na jeho konci poleno, tahá to za sebou, ale rozběhnout se nemůže. Všímáme si hranatých omazaných hromad čehosi. Z některých se kouří a za chvíli jízdy je vše zřejmé. Jsou to milíře na pálení cihel. Jsou od sebe těch 100 metrů. Každý si nakope hlínu, nadělá nepálené cihly, po usušení na slunci je seskládá do milíře, omítne blátem. Už dříve si nechal dovézt fůru lignitu. Ten se rozpadl na prach a teď s kbelíkem prachu leze po žebříku na milíř, na botách má zespodu připevněné kousky fošen proti popálení. Na horní ploše jsou vyvedeny přikládací kanálky zakryté cihlami. Háčkem odstrčí cihlu a lopatkou nasype lignitový prach. Háčkem cihlu přistrčí tak aby trochu nekryla a kouř se hrne ven. Dole u každého rohu a středu stěny jsou také cihly na regulování vzduchu. Jak nám bylo později vysvětleno, po 72 hodinách a se milíř nechá vychladnout, rozebere, vnější cihly se naskládají dovnitř a vnitřní po obvodu, opět se omítne a celé se to opakuje. Vypálení řídí najatý odborník a domorodci pomáhají. Nakonec jsou v milíři cihla na celý barák nebo zítku kolem celého pozemku. Nic kromě fůry lignitu se nedovezlo, vše je z vlastních zdrojů. Cihly z milíře se hned použijí na stvbu domu, aby byly pod střechou. Jen opravdu pěkně vypálené použijí na venkovní zítky.

Mezi těmi muslimskými samovýrobnami jsou větší statky, prý Srbů,kteří mají traktory, vše zoráno, stáje, senážní věže, dojící zařízení, chovají krávy na mléko, jiní chovají vepře v samokrmkách ( je to cítit aý na silnici ).

Přijíždíme do Prištiny, je horko, prach všude, neděle, chcípl tu pes. Lidé se na nás divně dívají, policejní hlídka chodí ve čtyřech s dvěma samopalníky. Napadlo mne vyvěsit vlaječku na proutek a přivázat ji drátem k venkovní rýnce. Vypadáme jako státní delegace. Vypadli jsme za město pod nějaké stromy a kempujeme, vaříme a dřímáme do podvečera. Po opadnutí teploty se vracíme do města. Lidé začínají korzovat, převážně muži, ženy mají hedvábné turecké kalhoty, vestičky se závěsy ze starých stříbrných zlatníků rakousko uherské měny, umně složených do mozaiky na prsou i na zádech. Jemné zvonění je vícehlasé, když je v závěscích umístěna nějaká větší stříbrná medaile. Moje žena v kraťasech adidaskách ( ty mně sebrala ), je zde jako exot. Nezbývá jí nic jiného, než se rychle převlíct do letních delších, pracích šatů. Necítíme se tu bezpečně, policie nám doporučuje soukromou zahradu, na zaparkování. Za pár dinárů máme "komfort", slepičáky kam posvítím baterkou, mezi tím i jiné poklady. Latrina má samočištění asi tou drůbeží, na vodu se už neptáme. Couvám raději do kopřiv, pošlapu je a máme životní prostor do rána hned. Umyjeme se ze svých zásob, džus s plechovky rozředěný teplou vodou z kanistru a oloupané ovoce musí k večeři stačit. Jdeme spát. Pokračování.

38 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 10. května 2009 v 9:46 | Reagovat

To mám z toho, že nedržím hubu. Vzpoměl jsem na recept buřty na pivě, paní domu je má v lednici a hned trapuji pro černé pivo do Penny. Jak to vypadá je i PC na dvě věci, pro poučení a na zlost.

39 ivana ivana | E-mail | Web | 10. května 2009 v 11:36 | Reagovat

(35-38) nar.soc.

to je počteníčko :-) a dál? :-)

a buřty na pivu jsou výborný, to se máte radovat :-))

40 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 10. května 2009 v 14:31 | Reagovat

37 pokračování

Pozdě ráno po 7 hod. bloumáme po Prištině, zašli jsme na tržiště, hotový orient. Hned  u příchodu dřepí děda s turbanem neurčité barvy na bobku, drží v ruce víko od velké plechovky a na něm nastříhané gumičky z bicyklové duše. Je to první z galerie podivných prodejců, které je v muslimské enklávě možno vidět. Jde o skrytou žebrotu, protože důchodové zabezpečení je mizerné. Sloupy el. vedení jsou osekané klacky, nebezpečně nahnuté, omotané změtí drátů, na kterých hřadují krkavci. Tito největší evropští pěvci, zde mají roh hojnosti. Podivně protivný smrad se nám objasnil za zídkou ohraničující tržiště. Ploužila se zde stružka nepředstavitelně páchnoucího svinstva, proložená zcepenělými psy a chcíplou drůbeží, vyhozenou jako neprodejné zboží. Sem zalétali krkavci a hospodařili, jak jim velí přirozenost. Svinstvo jim odkapávalo z pařátů při přeletech, ale místním nevadí nic. Sedí na zítce, v ruce malilinké koflíčky silné kávy a diskutují. Uprostřed tržiště je na několika stupních upraven veřejný hajzlík přístupný ze všech stran. Jeho obsah tvoří na schodech malé kaskády a chodci ( jsou zde jen chlapi ) to roznesou všude po tržišti, je hliněné, tak se prach zpevní do hladkého povrchu. Ničeho bychom se nedotkli ani 2m klackem. Místním se také nelíbíme, tak berem kramle. Na souběžné třídě vidíme opět zmíněné ženy v místním oblečení pro honoraci. Před každou, jde větší kluk, nese slunečník a koš na nákupy. Žádná žena není sama a i ta moje má najednou obavy udělat krok stranou. Nahlížíme do zlatnické dílny, drobný chlapík se objevil, vítá nás, obřadně se uklání a zve dovnitř. Hned má v ruce tři kazety se stříbrným filigránem ( ten je zde hodnocen nejvýš ). Prohlížíme si ze slušnosti, ale je to obchodník, hned vidí, že zájem je jiný. V mžiku jsou kazety vyměněny a máme před sebou zlaté šperky. Žena chce řetízek na ruku a na krk. Radí se se mnou, tady nic nevykoumeš, vyber si podle vzhledu, chtěj punc a váhu, cenu posoudíme potom. Je to poctivý chlapík, má šperky asi pašované z Albánie, protože punc je ruský zlomek ryzosti 583/1000. Je to tedy 14 karátové zlato, má světlý nádech, je zváženo a cena je velmi výhodná ( bodejť by ne, když je zde 50% nezaměstnanost a lidi se živí jak to jde ).

Cingrlata jsou zabalena v etujích, s gestem granda jsme v tom malém krámě zváni za zástěnu, kde jsou již nachystány dva malilinké koflíčky silné kávy a medové přeslazené sušenky.

Musíme obchod zapít a zajíst. Vůbec jsme si nevšimli, že obchod je zavřený, ani kdo servíruje. Je to jako ubrousku prostři se. Nemáme spokojený pocit, to jednání je moc nápadné, později se dovíme, že je to zvyklost a nepřijmout nabídnuté, je velká urážka. Nerozumíme si ani slovo, je to Albánec, ale kšeftovat umí dobře. Když vycházíme, už vítá dalšího zájemce.  

Couráme se kolem mešity, je otevřeno, lidé z tržiště chodí dovnitř, zkusíme to taky. Hned je tady babka, ukazuje na moje sandály, chtě nechtě se vyzouváme, žena v mých trenkách adidaskách musí fofrem do auta pro prací šaty. V nich smí jít se sehnutou hlavou za mnou, nesmí mluvit ani posunkovat ( má být neviditelná, protože muslimky jsou v mešitě odděleny) . V mešitě je šero, na zemi jsou darované koberce ve vrstvě až 30cm, v pozadí velmi pěkně zpívá nějaký náboženský zanícenec. Muži přicházejí, padnou na kolena a mlátí hlavou do těch koberců, až prach lítá v chuchvalcích. Někteří si nás povšimli, že stojíme u vchodového portálu, jeden zazíral škaredě na ženu a raději se pakujem. Venku je ta babka, chceme ji dát dináry jako vstupné, ozve ostrý hlas a peníze leží na zemi, babka je bílá jako smrt. Kolem mešity jsou na trávníku rozprostřeny koberečky ( modlicí ) na nich se povalují vážení muži v turbanech obtočených různobarevnými šátky, je to nějaká náboženská hodnost. Tak zde polehávají, je jim přinášena mladíky v koflíčcích káva, okřikují vše co se jim nezdá a zřejmě mají moc, věci prosadit.  

Obhlížíme další mešity, většina je zavřených asi dost dlouho.

u všech bez výjimky jsou demontovány vod. kohouty nad žlaby kde se mají omývat nohy. Později se dovídáme, že je schválně nechávali téct, protože z náboženských důvodů  tekoucí voda nejvíc očišťuje. Za vodu nikdo nechtěl platit a pitné je zde nedostatek. Státní správa nechala vodovody uzavřít a kohouty demontovat, od té doby je zde napětí mezi muslimy a státem.

Ty informace nám poskytli v turistickém informačním středisku

pro oblast Kosovo. Na dotaz co uvidíme ve Skoplje byly odpovědi protichůdné. Mimo to nám doporučili starosrbský klášter v pohoří mezi Prištinou a Prizenem, kudy stejně pojedeme k moři. Měníme plán, pojedem směr Prizen, máme si dát pozor na muslimské provokatéry, prokažme se, že jsme cizinci.   Pokračování

41 ivana ivana | E-mail | Web | 10. května 2009 v 15:39 | Reagovat

(40) nar.soc.

teda pane Ivane, to čtení je čím dál tím lepší :-) tak už tady strážníkuju a vyhlížím pokračování :-)

42 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 10. května 2009 v 16:15 | Reagovat

40 pokračování

Paní ivaně na odpoutání od zvířátek a jejich obdivu.

Užili jsme si Prištiny a vyrážíme dál. Odbočujeme z hlavní silnice na nějakou vedlejší, k starosrbskému klášteru, no to jsme si dali. Na silnici byl sesuv, buldozery shodily mraky zeminy, kamení a stromů, do hluboké strže a teď vyhloubily objížďku, příčné schodky jsou 20 cm. Otočit se mohu, až to projedu. Skáčeme na šířku buld. radlice t.j. 4 m. Co nebylo připevněno skáče samostatně v autě, naprosto svobodně.

Mám obavu, že se něco zmehne. Konečně máme těch 200 m za sebou, točit se zpět by byla blbost. Napřed se zklidníme a snad něco uvidíme. Taky jo, za 2km. Teď je zřejmé, proč byl sesuv, opravují silnici a vozili tudy fůry štěrku, kterými sesuv vyvolali. Štěrk je rozprostřen na polovině silnice, na té provozu "schopné", je jen roztroušen. Odletuje od kol, pod vozem to mlátí,  musíme kličkovat mezi stavebními stroji, přejížděním do nezválcovaného štěrku. Chudina Š 1203 skučí na jedničku, hrabe zadníma jako pes, až se chytne zase kousku asfaltu. Proklínám celé informační středisko a do řiti posílám všechny starosrbské památky. Jest-li tady uvízneme, budem musit přestoupit na pravoslaví. Konečně po 20 km vi  oparu vidíme kopule kostela a okolní stavby. Klášter má formu uzavřeného opevněného sídla. Přijíždíme na parkovišťátko. Vystupujeme, starobylá dřevěná okovaná brána je zavřená, na první pohled mrtvo.  Nedá mi to, zabouchám na dvířka v bráně a nic. K sakru, přece nepojedu zpátky? Mlátím pěstí do dvířek a hle, už jsou otevřeny. Mladý, bradatý mnich v černé ( no černá je spíš tím, jak je uvozřená ) sutaně na nás zírá. Drmolí něco srbsky, my česky, vidí, že jsme turisté a nikoli lupičské komando, nevěřícně zírá na ženu ( po celou dobu prohlídky koplexu i při koupi pohlednic ). Dělá nám přednášku před obrazy a ikonami v kostele. Vše je starobylé, nikdy prý se toho Turci nezmocnili. Teď se klášter otevírá turistům. Ještě před 5 lety sem ženy neměly přístup ( proto to divění ). Nakonec nám rozdá propagační tisky a prodá dvě pohlednice ( nemáme víc drobných a on nemá žádné ), popřeje nám dobry puť. Nasměruje nás ještě dál za klášter, kde je horské jezero. Prohlídneme si je, je to panenský kraj, dvě, tři srubové chaty, nějaké pramice, zvláštní přísvit s okolních vysokohorských skal. To vše čeká na turismus a zničení. Sjíždíme zase tím martyriem, ale přece jen z kopce jde všechno líp. Konečně jsme v podvečer na silnici. Oč je zde méně aut, o to více traktorů, různých udělátek a povozů s koňmi, osly a volky. Jak se stmívá, vše jede z polí a je to o hubu. Koně předjíždí volky a současně, je předjíždí traktor. O nějakých pravidlech, asi nikdy neslyšeli.  Pokračování

43 ivana ivana | E-mail | Web | 10. května 2009 v 16:37 | Reagovat

(42) nar.soc.

:-) tak příhody tohoto typu nás minuly. autobus jel v pohodě a bez poruchy, což jsme se ale dost divili :-)

44 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 10. května 2009 v 21:07 | Reagovat

42 Pokračování

Na silnici je tma, jako v pytli. Svítím dálkovými světly, protože se po silnici pohybuje kde co, bez světla a o nějaké odrazce, aby člověk rozpoznal kam se to pohybuje, nemůže být řeč. Běžný je traktor s dvěma sedícími na každém blatníku, táhnoucí nějaký vůz naložený do šířky naprosto bez osvětlení.

Za přepych zde považují skomírající baterku, namířenou před traktor. Krademe se max. 40. Do Prizrenu přijíždíme v 21 hod.

Celé náměstí je osvětleno, všude jen muži, krámky otevřené, cukrárny, kavárny, holiči, loto, čachráři s všemožnými věcmi. Rázem 22 hod. se zavírá, lidé se vytrácí, světla hasnou, policisté ve čtyřkách dohlížejí, aby to šlo rychle. Radí nám odjezd do horského střediska o 50 km dál, kde je místo pro turisty. Odjíždíme tmou podle mapy do hor ( vysoké jako Tatry ). Po půl hodině je vedle silnice v zatáčce patrná zpevněná plocha. Švenknu dálkovými, je to bývalý stavební dvůr, trčí zde torzo míchárny betonu a hromady štěrku. Zajíždím na rovné místo, asi 20m od silnice a kempujeme.

Zhasnu vše a 10 minut posloucháme, absolutní ticho a tma, že ji můžeme krájet.  Vaříme si večeři, ošploucháme se, zamkneme, zadrátujem a chrníme spánkem spravedlivých.

Je mlžné a studené ráno. Vedle vozu něco klapká. Mrknu oknem, řada oslů s nákladními sedly. Vede je chlapík v turbanu a rozhlíží se, jako bagdádský zloděj. Přeběhl silnici na cestu vedoucí do mladého lesa. Mávl rukou a 8 oslíků, poslušně cupitá přes silnici a mizí na lesní cestě.

Vstáváme, vaříme snídani, když přijdou dva lesníci se samopaly. Ptají se co zde děláme. Vysvětluji, že jsme zatměli a nedojeli do horské turistické základny. To je zřejmě nezajímá. Vyptávají se, zda tu někdo nešel teď ráno. Ano šel s 8 osly. Mrkli na sebe, poděkovali a popřáli dobrou cestu. Štrádují dál po silnici do kopce. Sotva zajdou za ohyb, vynoří se z lesa chlápek s turbanem a klacíkem s listím. Přeběhne silnici, přikrčí se za hromadu štěrku, mávne klackem a oslové naložení nasekaným dřevem přecupitají okolo nás. Pro chlápka neexistujem. Máme hotovou snídani, slupnem to a startujem, nic se mi to nelíbí. V tom jdou zpět lesníci, vidí blátivé stopy na asfaltu, vyptávají se. Dovídáme se, že hlídají mladý les, který založila před 5 lety armáda a dnes ho muslimové sekají na pořád, aby pálili dřevěné uhlí. Vláda jim zajišťuje na vaření zdarma lignit, ale oni chtějí dřevěné uhlí na rožnění a do ohřívadel. Sporák nebo kamna odmítají. Jeden lesák jde kousek směrem za těmi oslíky a dávkou ze samopalu ohlašuje pozdní přítomnost. Mávají nám na rozloučenou. Teď jsme viděli na vlastní oči turecké hospodaření.

Jedeme do kopce 2,3, zase 2, nějak to netáhne. Zastavím a hned couvám. Zdál se to mírný kopec, ale je to stoupák. Daleko a vysoko ve skalách vidíme cosi, jako velikou kazatelnu. Jedeme tedy 2, asi hodinu a hle, kazatelna je zatáčka vracečka na 50m sloupech. Zastavujeme, výhled je úchvatný, ovšem stoupák pokračuje další půlhodinu. Už 30 km, když míjíme nějakou větší stavbu, zřejmě prázdnou. Je slunečno, ale na kraťasy zima. Zapínám topení, za 10 minut jsme na rovince, kde teče malý čůrek. Vystupujem i s teploměrem, ve stínu +5C, voda jako led. Nabírám si do kanistru a rychle pryč. Teď zase z kopce, smrdí brzdy a musíme na 2, dolů. Motoru se to nelíbí, no jo, když jsi nás sem vytáhl, musíš trpět. Za hodinu jsme dole, je 30C a křižovatka, nikde nic, jedem vlevo. Po 10 min. se silnice stočila do kopce a je na ní dost kamení a balvanů, sakra tady se asi nejezdí. Zíráme do mapy, je to hlavní silnice. Za chvíli vidíme uprostřed silnice dodávku. Celá zaprášená, od ní mastný čůrek s kopce. Má proražený diferenciál a stojí tu už nějaký den. Silnice je ještě prudší, dvojka se dusí a jednička ječí, jak o život, naštěstí jen asi kilometr, pak je mírný kopec, rozšířená a vyasfaltovaná silnice. Zatáčka a křižovatka. Na druhé silnici lítají auta s kopce, jako na závodech. Zařadíme se za trajler se silničním válcem, jede jako by to ukradl, řeže zatáčky a mám za ním volnou cestu. Po nějaké době se objevují silniční tunely a silnice zase stoupá. Tunely jsou nepříjemné tím,  že z portálu stéká voda rovnou na skla kabin zrovna když se vjíždí ze světla do tmy. Je to nedodělaná stavba. Ten před námi  jede, jak na dálnici, voda tma všechno jedno. Zase křižovatka, trajler odbočil a vedu skupinu sám. Zatáčka za skálu a jsme nahoře nad nějakým potokem v hlubině. Silnice je vystřílená ve skalách, klesá dost ostře přes 38 tunelů. Sjíždím 3, ale kde kdo mně předjíždí. Vyjedu z tunelu a kurva. Do kopce jede náklaďák s vlekem a předjíždí ho Neoplan, na mé straně je metr a skála vzhůru. Křáp na brzdy, bloklo levé kolo a jsme uprostřed silnice, rychle namířit na skálu a znovu. Stojím u skály, když se kolem mne protáhne autobus Neoplan a za ním celý štrůdl. Náklaďák když viděl moje axelpauzeny, hned uhnul až nad strž a těsně se to vše srovnalo. Zapomněl jsem dodat, že žena ječela, jako když ji na nože bere ( nesnáší trambusové karoserie á la Š 1203 ).

Takže to tušení se ukázalo správné ( něco se zmehne ), skákáním ve štěrku se mazivo dostalo do brzdy levého kola a ta blokuje. Dávám si pozor na brzdění s předsazením ( při ostřejším hned strhnout do prava). Po hodině jsme v údolí, potok je velká řeka, plují po ní lodi a jmenuje se Morača.

Třetí pásmo nižších hor překonáme a jsme v Titogradu. Zdržíme se jen chvíli, tankujeme a pokračujeme k moři, které jsme již v dálce viděli. Sjíždíme do Baru a dál vlevo do Ulcinu. Je vlahý podvečer, slyšíme a už vidíme moře. Pláž je široká, dlouhá prý 20 km, plná černého, jako mouka jemného a horkého písku. Zajíždím mezi ostatní auta, až na okraj pláže.    

Zíráme na Jaderské moře, jako vyoraní sysli. Pokračování

45 ivana ivana | E-mail | Web | 10. května 2009 v 21:57 | Reagovat

(44) nar.soc.

pane Ivane, vy jste neskutečnej :-)) já se tady snažím celej večer napsat další kapitolu a vy to sem frkáte jedna radost :-) je to moc fajn čtení :-)

46 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 11. května 2009 v 0:02 | Reagovat

Nějak mi to povídání kyne. Měl jsme to rozčítáno na 6 - 10 kapitol a zatím jsem asi v polovině. Pokud jsem moc rozkecaný, líp to neumím. Jest-li nudím dejte mi lidi vědět. Nerad otravuji kohokoli.

43 pokračování

Velika plaža, je pro našince neskutečná. Co je horší, není tam nic mimo tu přírodu. Tam kde končí písek a začíná porost trávy a keřů roste hnusné svinstvo. Trnitý keř, který odlamuje suché větévky a vítr je odnáší do písku. Jsou tmavé a v černém písku nejsou vidět. Dostanou se až třicet metrů na pláž. Brouzdání bosky, je vzápětí potrestáno. To svinstvo se zabodne a zalomí hluboko v kůži. Vytáhnout trn je porod, pálí to jak hrom a bez špičatého nože nebo nůžek a pinzety, to hned ani nejde. Ponecháno bez ošetření začne hnisat a po třech dnech to lze někdy vymáčknout. Operace ihned, je bolestivá, ale jen krátce. Hnisání lze strpět jen tam, kde se nedošlapuje natvrdo. Přístup na pláž, je také dobrodružství ( je to slalom mezi lejny ponechanými ve vysoké trávě a křoviskách, kam se stahují potřební před trnovými keři ). Pobyt na pláži, je boží. Do vody, vlny 1m bijí do člověka, voda je dost studená. Aź je pocit chladna dostatečný, ihned mokrým tělem do horkého písku ( má až 70C ). Voda okamžitě schladí písek, kterým je člověk olepený, jak černoch. Jak začne písek opadávat opakovat znovu, znovu a znovu. Večer se dostaví neskutečná únava.

Na pláži chodil oslík s nákladním sedlem s termoskami a zmrzlinou nebo s termoskami a nanuky. Muslimský obchodník si prohlížel zákazníky a ukládal do paměti.

Končíme s obhlídkou, krátce se rochníme v moři a stahujeme se do našeho "vigvamu" na večeři. Auta se při stmívání vytratila. Zajíždíme o kousek dál pod pinie, kde ještě hoří oheň.

Hned se všechno vytratilo i auto s občerstvením, taky dobře, budeme tu sami. Sotva se úplně setmělo někdo klepe na dveře, chlapíl s oslíkem chce kšeftovat. Za čtyři nanuky chce kilo rýže. Dáme mu ji za dva ( co bychom dělali se čtyřmi ) to byla chyba, měli jsme ho odehnat. Odešel a už je tu druhý, je to Srb, ukazuje průkazku a vidíme, že je to "pomocník pomocníka" a pouští hrůzu. Je  pod parou. Zjišťuje, že jsme z Československa a hned "česka nema problema", no nema a co tu chceš. Žvaní o kontrarevoluci a pašerácích na Velké plaži, kterou zde po celou noc hlídají. Na to kašlu. Jenže se vytasil s argumentem, že v noci pašeráci kradou bílé ženy ( to bych tedy zatím nerad ) a měli bychom přejet do autokempu v Ulcinu, dobrovolně, jinak nás doprovodí policie. Dostal kafe, zklidnil se, odešel usmířit poldy, kteří zatím dorazili. Pakujem a jedeme za nimi. Je 22 hod. když vypisujem přihlášku do kempu. Platí na příští den. Platíme asi v ceně  2l benzinu denně. Je zde oploceno, táborový dozor, osvětlení celou noc, teplá voda, sprchy a záchody, kuchyňský přístřešek a společenská místnost s televizí, kde jde zrovna tvrdé porno.

Jsme zde tři dny, s vyjíždkami do Ulcinu a Baru. Pokračování.

47 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 11. května 2009 v 7:50 | Reagovat

46 pokračování

Nikdo neprotestuje, budu raději pokračovat, ať to mám z krku.

Ráno je v kempu dobrá nálada. Je tu hodně mladých lidí z celé Evropy. S levnými auty jsou tu mladé páry a podle toho to vypadá. Stany se hned po ránu pohybují, věřme, že to dělá vítr, který neustává po celý den. Jen vítr to ale nebude, protože ze stanu finské dvojice se hrabe holčina, jak ji pánbůh stvořil, venku si natahuje kaťata a tričko. jiná si tolik starostí nedělá, vystartovala ve flanelové partnerově košili a holou prdelkou předvádí naprosto nevinně, ženské možnosti. Obě se hrnou do sprchy. jsou to seveřanky, protože sprchy jsou jen studené. Když se vrátí, jejich hošani se přihrnuli ( vůbec jsem si nevšiml, kdy odešli ) s kuchyňského přístěnku s hotovou snídaní. Naštěstí moje žena leží v dodávce a nic neviděla. Ne že by mi zakrývala oči, ale snídani by určitě přivítala také. Nenápadně referuji, že v sousedních stanech už vstali a udělali si snídani. No když máš takovou péči, dej alespoň vařit vodu. Hergot, jak ženská všechno prokoukne.

Po snídani se jedeme mrknout do Ulcinu. tady už je vidět turistický průmysl, alespoň v cenách. Benzin, potraviny, zmrzlina, pití i zelenina, vše je o 30% dražší. Chvíli počítáme, abychom vyšli na zpáteční cestu ( odkládáme peníze na benzin do železné rezervy, kterou přebírám. S ostatními penězi hospodaří žena. Je to její parketa a plně ji uspokojuje. Trh plný předražených blbostí pro turisty jen projdeme. Nakupovat se musí až v posledních stáncích, kde jsou ceny nejnižší. Za nimi obchodují už jen Cikáni.

Mají zde hromadu vypalovaných a malovaných dřeváků. Doslova hromadu pel mel. žena se zastavila a už ji tři hošani podávají tři typy. Zkouší si je a sebrali ji její ošmajdaný dřevák, hodili na hromadu a vidlemi zahrabali.

Skáče tu v jenom a když se nechceme servat nezbývá než koupit nový pár, ten starý se "odečte" na protiúčet a nějaký zoufalec si to zase koupí, protože jeden z hochů dělá opravy vlepováním dřeva a kramflíků. Obrousí odřeniny, nově vypálí ornament a přelakuje. Jsou chytří, hned odhadnou možnost opravy a tím se živí. Vedle mají boudu, do té dřeváky na noc nahážou vidlema a ráno pokračují. Nakonec ta věc byla za polovic, než na trhu a my musíme šetřit. Jako všude. kde jsou Albánci, je skryté napětí, mají dojem, že je stát omezuje a nedovolí jim zbohatnout. Hromada zboží, je asi pašovaná. Mezistátní styk s Albánii oficiálně není, ale množství albánského a levného zboží, je jen v Ulcinu. To sem láká lidi z okolí.

V Baru, kam jsme si zajeli, je nepoměrně dráž a podobné zboží není vidět.

V kempu pod stromy je příjemně. Po celodenní "rehabilitaci" na pláži v horkém písku si potřebuji oddechnout. Od korun stromů se odráží zvuk mořských vln a budí dojem, při zamračené obloze, že se blíží bouře. Naopak je příjemný vítr, písek je dost teplý, ale není nutné opakované máčení. Prospání na dece má stejně léčebný efekt.

Po třech dnech pobytu v Ulcinu ( i vzhledem  ke kempovnému ) se přesouváme po pobřežní magistrále k severu. Pokračování

48 ivana ivana | E-mail | Web | 11. května 2009 v 9:53 | Reagovat

(46, 47) nar.soc.

:-) proč by někdo protestoval? moc dobže se to čte :-) tak já zase vyhlížím :-)

49 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 11. května 2009 v 11:26 | Reagovat

Paní ivano ty buřty jsou jednička. Máte poděkování od mé ženy a ta jak známo chválou šetří, jako šafránem.

50 ivana ivana | E-mail | Web | 11. května 2009 v 11:41 | Reagovat

(49) nar.soc.

pane Ivane, že děkuju a pozdravuju :-)

51 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 11. května 2009 v 16:16 | Reagovat

47 pokračování

Přesun se děje pomalu, magistrála je plná karavanů, autobusů a hlavně vykulených individualistů ( jako já ), kteří jedou a zírají, aby nic nepropásli, při tom přehlídnou brzdová světla a náhlým dupnutím na brzdy, působí zmatky. Stopují zde študáci. Bereme dvojici, váleli se někde v mokru, protože po jejich odchodu máme povlečené deky, jako z chlíva. Totiž, jediné místo na sednutí, je spací palanda se sklopeným koncem, který současně zajišťuje dolní prostor, před svobodomyslnými výlety všech krámů, co tam bydlí. Mladí spěchají a my si chceme objet boku kotorskou, tak stopují dalšího ochotníka směrem k letišti Tivat.

Magistrála je přerušena kotorským zálivem a jezdí zde přívoz. Cesta trajektem je asi 400m, nepřepravíme se, ale záliv objedem. Trvá to 3 hodiny a 75 km k tomu, než jsme na protilehlé části  magistrály. Naše trasa do Kotoru vede starou silničkou, která je úzká a točí se kolem zálivu jako had. Po jedné straně jsou domky a na druhé  ve vodě malé kamenné ohrady, "přístavy" na loďky. Svodidla nebo zábrany proti pádu do vody nikde. Jedeme tak 20 km, rychleji to nejde. Místním připadáme jako exoti. Nikdo z turistů zde nejezdí, není čas a prostor.

Vyprávěl mi známý, který jezdil se zájezdovým autobusem, že ho jednou také vyhecovali, aby záliv objel. Jel to celý den, někde nacouvával zatáčku i na třikrát. Lidi se mu na zadním sedadle podělali strachy, protože musil zadními koly couvat  až na okraj a převis autobusu nad vodou byl někde i 10m vysoko. Dva poučení pomocníci mu ukazovali a ty vibrace nohou na pedálech, prý cítí dosud. Říkal jednou a dost.

Přijíždíme do Kotoru, prohlížíme si město, zrovna je přestávka v muzeu, kde jsem se chtěl podívat na pamětihodnosti související se vzpourou námořníků v r. 1918. Je zde také k vidění množství římských památek z vykopávek. Jenže čas tlačí a jedem dál. Malé rybářské vesnice na pobřeží jsou obleženy rekreanty. Kde je volněji, jsou strmé sjezdy plné zaparkovaných aut, kdovíkde to končí a jak se odtud vrátit? Nakonec risk, jeli jsme k vodě, tak holt dolů. Sešup jak ze střechy, ve vesničce stojíme nahnutě na dvou kolech, platíme jako mourovatí. S bídou  a vzpíráním dveří vytahujeme vařič, vodu a konzervu na oběd. Koupíme si levný mošt, zředíme vodou, vše zavřeme a hurá k vodě. Jo hurá, plážička uzká jako řemen, samý valoun a kde je písek, jsou i ježci. Zase zpět pro vietnamky, jinak to nejde. Doma jsme zapomněli slunečník a teď do nás pere slunce. otlačení na dece, ručník na hlavě, mošt teplý a lepivý, začíná se to mrvit. Vydržíme, když to není lepší. Trochu se auta uvolnila, pakujem a dál. Přijíždíme do autokempu Kupari. Velký mezinárodní blázinec a hanbinec. Většinou Němci, ženské jen v monokini, prsama zvoní klekání. S bídou nacházíme místo, ale jak se ukáže blbě. Je v cestě pro část tábora na záchody a není tu dobré světlo. Ti chlívové zavlažují auto ve tmě, ze všech stran. Ráno v tom capám chtě nechtě na místo řidiče, abych popojel o kus dál. Když si pomyslím, že přijedou jiní a postaví si zde na "bezprašném" místě stan, mám z dodávky dobrý pocit. Vše by tady ušlo, jen dvě věci ti Němci nezvládají. Záchody jsou nemožně zasviněné a hnědá břečka se lepí na příchodu k záchodům i ve sprchách na boty. Zařízení není průchozí a úklid jsme nezaznamenali. Večer si Němci snesli a srazili venkovní stoly z půlky tábora, na stolech pivo a svíčky ve flaškách, řvali a kolíbali se v sedě nalevo napravo až do 1 hod. Pak si krátili čas u našeho vigvamu s mohutnými čůrky. Nejsem žádný zvědavec, ale ženské tam nechyběly také, nakonec se s odvoláním na ty záchody, ani moc nedivím.

Tedy Kupari a Němci, se nám naprosto zhnusili. Platíme mastné kempovné, naštěstí byly ráno sprchy vystříkané a mohli jsme  si napustit kanisty s vodou. Vypadnem směr Dubrovník. Kousek od toho Kupari-hnojiště si na odpočívce u silnice vaříme snídani a později dojíždíme do Dubrovníku.

Namlsán sjezdem do vesničky se směle pouštím strmou uličkou k vjezdu do starého Dubrovníku. Ouha silnička končí  třemi  patníky napříč a dál ani metr. Auta naštosovaná, že těžko vystupujeme. Ven jedině vycouvat, do kopce a do zatáčky, při čemž po straně u řidiče je zídka, s převislými růžemi, ty hned trhají čepici, brýle i kůži. No zatím to necháme koňovi. Jdeme pěšky do města. Je to kamenná pohádka. Vstupné je sice mastné, ale platí pro Kněžov dvor ( sídlo knížete ), pro kostel a celou památkovou rezervaci, včetně pěšího okruhu po hradbách s výstupem na citadelu. Celá návštěva zabere čas do 15 hod. Pak si prohlížíme starý přístav a jdeme se vycukat na zpátečku ven. Otevírám zadní dveře, žena si sedá na dolní část, ukazuje mi a pokřikuje, zatím co spojka škubavě postrkuje dodávku do kopce, někde je jen 10 cm místa. Konečně jsme nahoře, pojíždíme do Nového přístavu, obdivujem velkou námořní plachetnici s krásným bronzovým kováním. Méně krásný je ale výtok stoky s nečištěným odpadem rovnou mezi lodě. Racci nalétají do toho svinstva a samozřejmě si ulevují mohutnými chlístanci rovnou na diváky. Bereme kramle dál na sever, ale je to zde přecpané.

Nejlíp uděláme, když se vrátíme přes starý Dubrovník kousek zpět, kde bylo volné veřejné tábořiště. Otálíme v Dubrovníku a nemůžeme se odtrhnout v zapadajícím slunci ze starého přístavu. Později chodíme po schodech v uličkách, zastavují nás číšníci  s pozváním do kavárniček, vináren a restaurací, chuť by byla, ale mergle nejsou. Nasedáme a jedem ve tmě jednosměrkou nahoru na magistrálu. Silnička je úzká, po pravé straně je betonový okraj bez jakéhokoli zábradlí, postupně se skalnatý svah zvyšuje na desítky metrů. Žena mne navádí dál od okraje.V tom švenk dálkových světel a seshora se řítí v jednosměrce auto. Svítí blbec dlouhýma a nevidím nic. Uhnu do prava, je zde hrana a za ní ještě beton široký 60 cm. Žena na mne křičí, že spadnem, nespadnem stojíme. Přihrčí obytňák, narezlý německý blbec se vykloní z okna a šermuje rukama a huláká. Hned mu vysvětluji, ty hitlerovské hovado, do tady děláš? Účinkuje to hned, vyleze omlouvá se, nerozumím ( neumím nemecky ), ale slovům arz a šnel rozumím. Hledá doktora a rychle. Zdá se, že si o kousek zpět, vyhnem. Žena musí ven, ukazuje mi kam až můžu na okraj. Němec se nakonec protáhne, když oba sklápíme zrcátka. Vyjíždíme na magistrálu a po pěti kilometrech nacházíme veřejné tábořiště s několika auty. Není tu bezpečno, protože silnice tvoří oblouk a vyjeté auto by vlítlo na tábořiště. Dekuji se raději dál do tmy, není tu voda, jen otrhaná ( na kůlech nabitá pytlovina ) latrina, jedno mizerné světlo. Mají zde oheň, někdo drnká na kytaru, jdeme je pozdravit. Vytahuji flašku vína, kterou jsme koupili odpoledne, je teplé, no uvidíme. Jsou to také Němci, nabízejí šnaps, taky teplý. Žena kuchtí večeři, uvaří kávu, nabízíme, ja ja, gut. Jsme zapsaní a flaškou to potvrzujem. Nikdo už nemá co přiložit, oheň dohořívá, dopito, dozpíváno a jde se do hajan.

Ráno jsme zde sami, měli asi víc pilno, taky dobře. Zajíždím mezi silnici a latrinu, aby dírami v hadře ženu někdo neuřkl.  Pokračování

52 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 11. května 2009 v 23:12 | Reagovat

51 pokračování

Bez otálení snídáme a po magistrále na sever. Navštívili jsme dvě pláže, všude hlava na hlavě, povrch ze šutráků jako pomeranče, musíme hledat dál. Dojíždíme k řece  Neretvě a odbočíme do vnitrozemí. Městečko se jmenuje Metkovič. Děláme si prohlídku města a také předního kola. Sundávam brzdový buben a vše je zamatláno vaselinou. Namočím hadr v nádrži a benzinem to otřu, třeba se to vypálí a bude dobře. V Metkoviči jsou usazeni poturčení muslimové stejně jako v obci Počitelj blízko Mostaru. Brzda se nepochlapila, chvíli se zdálo, že ano, ale už to zase tahá do leva. Pokračuji dál do Sarajeva.

Je zde hustý provoz a s tím blokujícím kolem to nejde. Hledám autoopravnu. Kroutí hlavou, až za dva dny. Koupím si šmirglpapír, zajedu pod pinii a spravujeme. Vezmu to řádně do ruky. Stáhnu buben i náboj kola, vše odmastím, brzdové obložení po vyschnutí benzinu ošmirgluji, náboj vyperu v benzinu ( našel jsem plochou plechovku ). Naplním ložiska novým tukem ( vezu ho v krabičce ssebou ). Vše pozorně smontuji, nahodím kolo a jedu na vedlejší silnici prohřát brzdu. Je to dobré, brzdí dobře a symetricky. Vjíždíme do Sarajeva. Prohlížíme si město, museum atentátu, velkou mešitu ( tady se vybírá a jak je kdo oblečený je jeho věc). Kolem mešity jsou desítky zlatnických krámků, ale je to vše na jedno brdo a předražené. Přecházíme na trh, je to řádný blešák. Hned mne tahají za ruku a chtějí náramkové hodinky s budíčkem Paljot, které se zde cení. Nic se měnit nebude. Najednou vidím, žena pláče, co je? Tys to neviděl, tu mladou cikánku, jak má mimino v krabici načisto holé zabalené ve špinavých novinách? Neviděl!

Vracíme se a opravdu, sedí zde na bobku mladá matka ( asi 15 let ) a prodává vačkovou hřídel z předpotopního amerického osmiválce, celou rezavou a viditelně ohnutou. Je to zase stará známá finta, žebrání se maskuje "prodejem".  

Žena jí chce dát peníze, ne rozhoduji, kup ji něco k jídlu. Jde a koupí jí balené mléko a sušenky. Když jí to přinesla a předala, vzala to s kamenným ksichtem a hodila do krabice k děcku. Hlad evidentně nemá a o potravinovou pomoc nestojí. Dáváme nenápadně pozor a za chvilku se ukazuje chlapík, štěkne na ni, ona vysolí nějaké peníze, vezme si sušenky a je v prachu. Vidíš, koho svým ustrnutím živíš? Žena se škaredí na všechny Cikány, je prý to jedna pakáž. Je večer, nakupujeme si ovoce a nějakou zeleninu bude bezmasý den. Hledáme kemp a dostáváme tip na veřejné tábořiště. Hledáme vodu, vše je zde v pořádku ( od zimní olympiády ), funkční a za symbolický poplatek. Večeříme, jdeme se podívat z vyhlídky na noční Sarajevo, do sprchy a pod deku. Ochladilo se, bude se dobře spát.  Pokračování

53 ivana ivana | E-mail | Web | 11. května 2009 v 23:41 | Reagovat

(51, 52) nar.soc.

tak jsem si dala čtení na dobrou noc a budu se těšit na zítra :-) díky :-)

54 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 12. května 2009 v 12:20 | Reagovat

52 pokračování

Po zběžné prohlídce dost opotřebených staveb po olympiádě v blízkosti Sarajeva se vracíme zase k moři. Je zajímavé, jaké pohledy se  objeví při zpětné jízdě po projeté silnici. Před Mostarem vyjíždíme ze silničního tunelu do levé zatáčky a nestačíme se divit. V přímém pohledu trčí v koruně stromu, jako v hnízdě Zastava 600. Kolik ten řidič musil mít na tachometru, když vyletěl ze silnice a plavně se umístil na strom rostoucí ze strže pod silnicí? Jak se asi dostal dolů, když je to nějakých 8 m? Takových pohledů přibývá, vždy po ránu jsou viditelné následky bohatýrských večírků z nichž se sebevrahové rozjíždějí do všech směrů.

Stojíme v Mostaru a obdivujeme, co jiného  než most. No most, je to jako obrovský velbloudí hrb, jen na přechod lidí a zvířat ( zřejmě v dobách zřízení mostu nejezdily vozy). Most má pochůzí část z mramoru, ochozenou do hladka jako sklo. Z mostu skáčou do Neretvy mladíci, za pár dinárů. Je to cca 15 m, voda je dravá, hluboká a studená. Hošani se mokří škrábou na most, aby zase skočili, při tom  zacákají povrch a lidí sebou třísknou na kluzkém povrchu. Před mostem, za ním a v blízkém okolí jsou stánky s "rukodělnými" výrobky. Hlavně z tepané mědi, mosazi a stříbra.

Zpracovávají různé odpady ( měděné vinutí z transformátorů ) které změní na náramky, spony nebo prstýnky ozdobené vzory vyraženými malými razidly. Je to titěrná práce s nejistým odbytem. Každá cena je 4 násobně nadsazená. K místnímu zvyku patří smlouvat. Turistům je dost odtažitě nabídnuto předražené zboží a když nesmlouvají, nepotěší prodejce, ani sebe. Odjíždíme z Mostaru, je vedro. Po nějaké době je Neretva klidnější a rozlitá do širšího koryta s nánosy štěrku všude po okolí. U tůní mají prodejci krámky, ve studené vodě chladí nové červené víno, bratru za babku. Zajiždíme v podstatě do povodňového koryta se štěrkovou plochu a jdeme se ochladit do vody, je ledově studená. Při návratu k autu jsme obstoupeni  hromadou kluků, výrostků a několika mužů, všichni jsou špinaví a otrhaní. Brebentí a jediné čemu rozumím je bier - pivo. Nereaguji, jenže jak boční dveře odemknu, lezou hned dovnifř, každý něco chňapne a chce "obchodovat", nejspíš za pět prstů. Vyházím je zručně ven, mezi tím ošahávají ženu, je to dost o hubu, jednomu už nějakou vlepila, ale jsou to nezmaři. Žena je uvnitř a mám nápad. Vytáhni šuměnky. Jeden se s námi najednou jakž takž domluví a pomáhá ty ostatní krotit. Nabízím mu "sušené pivo",

obětujeme 2 sklenice, nasypu do nich šumáky, zaleji vodou a "dobrou chuť". Kluci s tím peláší pod stromy, aby nespadla pěna, k pravým původcům toho přepadu. Zabouchnu dveře skočím přes přepážku za volant a tradá pryč. Parchanti si hned lehají do cesty, protáčim plyn, jedničkou jedu až ke každému a všichni se odkulí. Je to za námi, dvě sklenice jsou pryč, šlohli mi svetr, ručník a flašku koupeného vína, to je ještě levné poučení.  Zastavujeme o kus dál na silnici u prodejce zeleniny a lahvového vína. Kupujeme si novou flašku a chlapík srbsky nadává na zlodějskou bandu, která kazí pověst a kšefty, hrozí jim brokovnicí. Už prý je několikrát rozehnali policisté, ale nestačí to. Ti starší jsou kriminálníci a kluci se učí.    Pokračování

55 MIRA MIRA | 12. května 2009 v 13:28 | Reagovat

Tak jsem dočetl vše za poslední dva dny a to jedním dechem.

K tomu přepadu: Takhle podobně se na nás vrhli kdysi v Rumunsku a chtěli nám prodávat "zoloto románia". Křičeli "bateria próba" a chtěli nám cpát prstýnky do autobaterie. Hnali jsme je a pak hned i sebe pryč.

56 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 12. května 2009 v 17:26 | Reagovat

54 pokračování

V koloně aut, pomalu, v horku a smradu, se potácíme asi 50 km. V jedné táhlé zatáčce na vnitřním prostoru oblouku, je autokemp. Takový robinzonský, vše malé, jednoduché a jsou zde i malá auta a stany.

Zajíždíme a stavíme se do řady, sice nestíněných, ale přece jen od silnice vzdálených vozů. Nikde nikdo, recepce? dá-li se té budce tak říci, je prázdná, auta a stany taky. Nakonec se z jednoho auta pod borovicí vykulí chlapík a zdraví česky. Klidně pobuďte, majitel přijde večer a dohodnete se. Teď je všechno u vody, já tu držím hlídku, protože občas se něco ze stanů u silnice ztratí. Je tu pitná voda, lednice, sprchy s teplou vodou, čisté záchody, přístřešek u recepce. V klidu si uvaříme oběd, vyslechli jsme radu, abychom si dali do lednice flašku s vodou. po obědě jdeme k moři. Asi 150m mezi křovím, po pískové pěšině a jsme na malé plážičce. Je písková s cestičkami do vody, kde nejsou ježci. Na pláži je svoboda, jsou zde naháči i lidé pod slunečníky. Vstává starší paní, představuje se, je lékařka z Prahy a hned upozorňuje moji ženu, aby si vzala půjčený slamák. Za chvíli přišla a přinesla nám slnečník. Jste málo opálení a budete mít problémy. Lékařka se stará o všechny jako máma. Vedle nás leží starší manželé na dece, beze všeho, ale opálení do hněda . Pán za chvíli vstává, bere si brýle a šnorchl. Potápí se, blýská zadkem a nosí pěkné ulity se zavřenými plži nebo mlži? Strká to do igelitového sáčku.

Po dvou hodinách,  se vše stěhuje do kempu. Pan majitel je přítomen, vyplňuje přihlášky a chystá každotýdenní přivítání.

Sousedé z plážičky jsou i sousedy v kempu. Manželé Šafránkovi z Olomouce se rozpovídali. Jsou zde dva dny, jedou také na sever z Dubrovníku. Mají Š 110 a postavený stan. Ženy se domlouvají na společném vaření, aby se nemrhalo časem. Doporučili nám navštívit městečko Slano, kde je tržiště nonstop. Za chvíli chodí pan majitel od jednoho ke druhému a srozumitelně česky se vyptává, jak jste spokojeni, co byste potřebovali a zve nás na "rýbu". Každý si vezme talířek, sedátko a chleba. Dostali jsme rybku, větší sardinku, děsně slanou a pálivou, k tomu hořčičák červeného vína, které se stále dolévá. Později se roznášela porcovaná ryba a bílé víno. Vše je zdarma na uvítanou. Už se ozývá fňukna a hned je plno zpěvu, osazenstvo je převážně české. Pan Šafránek se mne ptá, jak dostat živočicha z ulity, kterou si chce odvézt. Radím hodit do vařící vody. Tak prý ráno.

Dojíme, dopijem, dozpíváme a jde se na kutě.

Druhý den od rána pan Š. vaří v plechovce vodu a hodil do ní tři lastury. Živočich se vysunul a má to za sebou. Vytáhl ho bez problémů vidličkou. Přichází paní doktorka, ježišmarjá, snad to nechcete jíst, v tom bývá tyfus i po uvaření. Než se Š. nadál chytila plechovku a nese ji ke vjezdu do popelnice. Š. zírá, prý myslel, že chce slít vodu a teď má poklad mezi smradlavými zbytky z ryb. Paní doktorko, já jsem jen čistil lastury a sápe se do popelnice. Paní doktorka ho hned práskne přes ruku, jen přes moji mrtvolu. Ta popelnice je bacilová bomba, pryč od ní, co nejdál a co nejrychleji.

Smějeme se nedorozumění a rozhorlení pani doktorky.

Snídáme se Š. společně, máme lepší stolek je pro 4 a můžeme pohodlně sedět kolem. Kecáme o sobě a dovídáme se, že pán byl pilot a paní pracovala v prodejně um. předmětů. Teď jsou rok v důchodu. Vyznávají nudismus a jsou v Olomouci známí. Měli už s tím několik střetů s VB. Nejpodařenější je popis situace, kdy je obklíčili "příslušníci" přímo v řece Moravě a řvali na ně, okamžitě zanechejte závadového chování, vystupte z vody a legitimujte se. Co prý jsem měl dělat, postavil jsem se v mělké vodě, vystoupil na břeh, zasalutoval a zahlásil se, dva občané v osobním volnu, se vším co k nim patří. Seběhlo se na to řešení dost lidí, řehotu bylo taky dost a napálil nám 200 Kčs pokuty. Nic jsem nezaplatil a tak mne předhodili přestupkové komisi. Mám známého právníka, taky recesistu, který sestavil obhajobu s tím, že jsme se ničeho nedopustili a co jsme konali, to bylo na příkaz policie takže nejde o přestupek. Následkek byl, že jsem si na  pobyt zde, čekal dva roky.

V kempu je po dva dny pěkně. Třetí den odpoledne přijždí obytné vozy, jako autobusy. Postaví se do čela dvou řad aut a stanů, zadními dveřmi do prostoru. Otevřou, vytáhnou podlahu, podloží vzpěrami, vytáhnou boční stěny i s dveřmi a střechou a rázem je celý mébl delší o 2m. Připevní schody, vytáhnou cívky s kabelem, rozmotávají to až k recepci, řvou neustále, jako na pastvě, no jsou to Němci. Když jsou s tím za dvě hodiny hotovi, vytáhnou ti sádelníci křesla na zadní plošinu, vytáhnou stolky, na ně vychlazená lahvová piva, chlastají a řvou na sebe. Ty jejich krásky šly k vodě, za chvíli se vrací s mnohoslibným gut, gut. Později zažíváme ještě jedno divadlo.

Na okraji tábořiště jsou sprchy a umývací stěna. Na stěně jsou zavěšena umývadla, zrcadla bezp. zásuvky na holení. Stěnu do tábora užívají muži, za stěnu se chodí šlechtit ženy. Němky jdou ovšem na "mužskou" část. Svléknou se do naha, napustí horkou vodu do umývadla, nalijí si do ní pěnu, napatlají to na sebe a teď se dřou namočeným ručníkem po celém těle, rozkročí se, div se neroztrhnou a pokračují bez oddechu mezi nohama, celému táboru a silničnímu provozu k obdivu. Pak se cákají z vedlejšího umývadla, až  se utřou, jedna druhé roztírá nějaký krém nebo olej. Nakonec se obléknou do županu, to vše za stálého a hlasitého žvanění, mezi sebou a těmi tlusťochy.

Kolem mužské stěny je teď nacákáno, vše zasvinila pěna a ty jelita nevidí nic, než svoji blbost. Paní doktorka to uzavřela. Je to vyšší německá kultura.  Jdeme po večeři a 2 dl červeného spát.  Pokračování

57 ivana ivana | E-mail | Web | 12. května 2009 v 17:57 | Reagovat

(56) nar.soc.

:-))))) úplně ty scénky vidím před sebou, zažívali jsme podobná "zpestření" :-)))))

58 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 12. května 2009 v 19:53 | Reagovat

56 pokračování

Vydržíme další den, je zde pěkně, jen ti uřvaní Němci jsou zde naštorc. Odpoledne máme smůlu, přijeli další čtyři rezaví Němci. Smytec, konec. Majitel zametá před nimi písek knírkem. Napsali si románově dlouhou objednávku, co chtějí na druhý den. My chceme vypadnout. Večer jedeme raději do Slana. Ve 21 hod. kupujeme, opravdu výstavní hrozny, broskve, kapie a jablka. Táhnem toho plnou krabici ( tu nám taky dali ) bereme to i pro Šafránkovy. Ti se rozhodnou až ráno, jest-li pojedou. Němci jsou vzhůru, vytáhli stoly na freiplac, pijí a zpívají, samozřejmě se klátí zprava doleva. Když vykládáme zmlkli, zírají. ale nepřijdou. Mají to sice blízko, ale vnitřeně, asi hodně daleko. Šafránkovi si něco vzali, ale oni jsou "masoví" mají víc peněz ( marky ), protože si jezdí na obědy do Slana.

Ráno nás přemlouvají, abychom vydrželi, že Němci odjedou. Pchá, když se tady líbí nám, tak jim taky. Tak ještě den, budu lovit ulity a dám Vám polovinu. Co by žena neudělala, pro ulity.  

Odpoledne vyhodili Němci velkou plechovku od pražské šunky vedle popelnice ( je plná ). Jdu si pro ni a vařím ty mořské dary od Š. Nakonec mám pět lastur a suším je, na slunci, Vedle kempu zrají modré fíky, nasbírám spadlé a suším je na střeše auta, kvasí a hned je zde vos. Tlustého Němce hned jedna bžodla, nadává a zajímavé je, že mu rozumím.  

Šafránek se rochní v hluboké vodě, kde našel velkou lasturu a je chtivý další. Strká je do igeliťáku, který pohodil pod auto a neuvařil, prý to má čas. Ráno je fofr, zaplatit než majitel ujede, Šafránek hází igeliťák do auta a vyjíždíme směr Split. Po hodině jsme v zácpě, je tam hromadná havárka. Trčíme na slunci, slézáme se vedle dodávky ve stínu a je to nadlouho. Zíráme do mapy, pak vyslýcháme české sousedy. Kdosi radí co nejdřív sjet k vodě, protože takové kolony končí zase jen havárkami. Když se to hne, odbočíme k moři. Přijeli jsme v poledne ke kamenité pláži, mají zde tři slunečníky a hadrovou latrinu, jednu sprchu s poloslanou vodou a to je naprosto vše, čím zde vládnou za peníze. Šafránka zajímají lastury, to je jasné, že mu to vychváleli, když tu nikdo na oškubání není. Ze zoufalství přijímáme, Š. to platí. Hned se hrne s holou řití do vody, po hodině zadýchaný, umáčený, konstatuje, je tu hovno. Vaříme si oběd a rafičíme se na cestu. Šafránkovi otevřeli auto a ten smrad cítím dosud, v igeliťáku jsou chcíplé včerejší úlovky a smrdí hrozně. Vyhodit je nechce a žena mu  ten hrnec co má nepůjčí. Běhá a hledá, jako čokl plechovku. Nakonec cosi rezavého přinesl, nabral mořskou vodu ( prý v mořské to nesmrdí ) a dal se do preparace. Musil s tím daleko po větru, zabilo by to i koně. Nakonec vítězoslavně vytahuje drátem  plže v ulit, ale smrdí to všechno i po trojím vypláchnutí. Radím mu, aby to omotal drátem a uvázal za chladič u auta. Větrák horkým vzduchem možná smrad odvětrá a může to tam mít až domů. Udělal to tak a za škodovkou se nedá jet ( alespoň 15 minut  ).

Navečer dojíždíme do Splitu. Šafránkovi hledají kemp a zvou nás ssebou. Venku by to neriskli. My se zase hájíme, že musíme šetřit. My to cvaknem, buďte s náma ať je veselo.

Jdeme se projít po městě, ale je už večer. Zítra si uděláme prohlídku Diokleciánova paláce ( což je základ starého Splitu z římských dob ). Pokračování

59 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 12. května 2009 v 23:20 | Reagovat

58 pokračování

Zapoměl jsem zmínit zdržení na Makarské, která byla plná čechů. My jsme se tam sešli s emigranty. To najednou slyším

Prosím Vás odkud jste, od Brna. Vždyť jsem to říkal. Kam jedete? Do splitu! Kde máte stanoviště? Nikde. Pojdtě prosím k našemu stolu, na pár slov. Představili se, emigranti ze Záp. Německa a druhý pár ze Švýcarska. Odešli v r. 68 a dones nebyli doma. Jsou děsně zvědaví, jak to, že máme dodávku a nejedem autobusem a mnoho dalších otázek. Moje žena je jak na trní. Pčed odjezdem musila na pohovor, protože dělá na geodezii s tajnými materiály a musila podepsat mlčenlivost. Bojí se aby to nebyli provokatéři. Říkám to nahlas a ta paní z Německa se pochlubí. Jé já jsem dělala, také na geodezii Brno-venkov. Tehdy tam šéfoval xy, ale moje žena mlčí.  Ta druhá pokračuje, my jsme emigrovali protože jsem při práci přetáhla historickou katastrální  mapu přs popelník se špačkem a než jsem si všimla shořelo půl vesnice. Na štěstí to bylo v pátek a nastupovala jsem dovolenou. Vrazila jsem mapu pod papír v šupleti kompresu a myslím že je tam dodnes. Byli jsme v Rakousku, když přijeli Rusi a jí se bála co miza tu mapu v práci udělají. Ukecala jsem manžela abychom se nevraceli, ale mám v Brně maminku a nemůžeme stále k sobě. Jen jednou jsme s ní byli chvilku ve Vídni. Pojeďte s námi do kempu, tam je to prima a skoro zadarmo. Asi 2 marky denně a se stravou asi 20. Na to my nemáme, to nevadí budete našimi hosty. Žena mne kope, nejsme tu sami, známí na nás čekají, děkujeme Vám a mějte se pěkně. ( Ta ohořelá mapa tam opravdu byla ).  

Je obdivuhodné, co Římané dovedli. Diokleciánův palác byl započatý jako krytý přístav, kde z lodí vykládali vše potřebné pro stavbu, vybavení a provoz paláce. Nejspodnější klenuté prostory, v nichž jsou dnes prodejní krámky s příjemným chládkem byly před zasypáním  manipulačními prostorami s lodními náklady. Lodě vplouvaly přímo do dolních prostor paláce.  Nádherný peristyl se sochami a přilehlým mausoleem, byly za staletí znešvařeny  adaptacemi a loupežemi uměleckých děl. I zbývající podoba je velkolepá, vnitřní křížové ulice končí branami a všude jsou stánky se všemožným šuntem. U východní brány je asi 6m, z bronzového plechu zhotovená socha, nějakého světce, jehož do zlatova ohmataný palec na noze prý tvoří zázraky ( no povídali ). Starověké sarkofágy z jednoho kusu tvrdého kamene udivují dodnes, stejně jako bronzová socha sfingy údajně stará 3000 let. Po prohlídce vycházíme západním východem přes dolní patro na nábřežní  promenádu. Vysoké palmy šustí listy ve větru, od moře jde silný zápach. Nahlédnutím přes nábřežní zídku se věc objasní. Vyúsťuje zde nečištěná  hlavní splašková stoka. Následky stejné jako v Dubrovníku. Jsme také ve starém přístavu, připlouvají sem trajekty, přepravují lidi a auta. Nákladní a obchodní přístav je o hodně dál. Viděli jsme toho dost a pojíždíme dále. Magistrála je přetížená, asi o 15 km dál je odbočka na letiště. Další zastávkou je městečko Trogir.

Je to opevněné sídlo na ostrově v benátském stylu. Náměstí s podiem pro městské shromáždění, zvonice, radnice, průchozí "třída" široká 4m, ostatní ulice tak dva nejvíc tři metry. Vše se sem musí donést nebo dovézt na motorce, pak je zde dlouho smrad z výfuku. Na hlavní  třídě jsou zlatníci a bistra. Díváme se do výlohy malého zlatnictví, ženě se cosi líbí a jsme uvnitř. Starší pán odbude předchozího zákazníka, sjede nás pohledem a osloví srbsky. Odpovídáme a hned "česka zdrávo", rozumí dost česky a vedeme řeč. Ukazuje se, že je v synově prodejně, je důchodce. Zasloužilý Titův partyzán se speciálním důchodem, který mu vydrží na tři dny v měsíci. Aby přežil a byl mezi lidmi, stojí tady za pultem. Žena vybírá zlatá znamení a malý přívěsek. Omlouváme se, že nám stát dá málo peněz a můžeme se jen hodně dívat. To je stejné i zde. Kdybyste ale chtěli něco velmi výhodného v masivním kovu s puncem 14 kar. zlata mám něco pro Vás, na čem netratíte.

Vytahuje kazetu a vní zlatý odznak s barevným smaltem a iniciály nápisu Federativní socialistická republika Jugoslavia.

Váha 10g cena 7200 din. tj. asi 40l benzinu. Smalt tvoří 20% váhy. Smějeme se tomu výhodnému nákupu, pak se pochlubil, že to dostal místo přídavku k důchodu. Nakonec si žena bere ty vybrané věci, zaplatíme a jsme zadrženi. Chlapík  klepne zvláštně na okno vedlejšího krámku a už je tu servírka s malými koflíčky kávy a sušenkami, abychom zapili kšeft. Sedíme u mini stolečku a sdělujeme svůj zážitek u zlatníka v  Prištině.  Ano potvrzuje, že je to zvyk, upoutat a nikoli ošidit zákazníka. ( Druhý rok jsme ho zase navštívili, předali mu Becherovku, byli pozváni do synovy restaurace na oběd, vše zdarma. Vyměnili jsme si i pohlednice, ale po válce v Chorvatsku se odmlčel ).

Prohlížíme si Trogir i druhou část za průlivem, jdeme zpět kolem hradeb před vstupní bránu, kde je trh. Scházíme se se Šafránkovýma, kteří byli jinde. Je zde prodej upomínek. líbí se mi dřevěné šachy, jenže jsou drahé. Šafránek začne smlouvat, srazil ve chvíli cenu na třetinu a ptá se, jest-li je chci, že to srovná na pětinu. Prodejce je ale chytrák, dobrá sleví na pětinu, ale jen mně a z ruky do ruky. Jsem v úzkých, beru figurku do ruky a prohlížím ji, jsem ujištěn, že je to ruční práce. Vidím vruby po fréze, ukazuji to prodejci, trvá na tom, že šachy byly ručně nalakovány a zabaleny. No to je hezké, ale ruční výroba to není a nechci nic. Prodavač vystřelil poslední a deklasující trumf "ty nemužeš kupit, čechy hudaci". Konec zvonec, jedem dál, 5km a jsme v autokempu Medena. je prý to poslední  výspa teplého moře, pak už bude jen chladno.

Parkujeme na jedné kamenité betonem zpevněné terase. Stanaři jsou na tom špatně, kolík nezarazí a kdo si nesnese řádné kameny a neováže napínací šůry kolem nich má problém. Šafránek váže šňůry stanu k nárazníkům své i naší Škody na prodloužení s izolovaného autokabelu. Pak jdeme do vody. ale je to tady blbé. Do vody se leze po nerez žebříku a hned do 150cm hluboké vody. Je vlnobití a vlna práskne člověkem o žebřík, hned kašle a má modřiny. V plotě je díra a kus dál betonový chodník. Je to park a korzovací chodníky nad pláží Hotelu Medena. Pláž je z navezeného písku s vlnolamem a je zde pěkné koupání. Jen kartička z hotelu nám chybí. Než na nás přijde kontrola máme koupání dost. Jsou tu taky naháči, ty ponravovité postavy s osmi pneumatikami jsou pastva. Jedna  opálená amazonka oděná jen naušnicemi, jezdí kolem pláže na vinsurfingu. Hned vrčí kamery, holka se směje a má legraci z toho, jak se ponravovité dámy vztekají, když na ni dědci čumí. Večer se zatáhlo a přišla "bóra" bouřlivý chladný vítr naštěstí po večeři. Stany lítají, jeden překryl obě naše auta a maník byl rád, že mu neuletěl do moře, jak se stalo jiným. Naše dodávka sebou houpala a nebylo to uvnitř, nic příjemného. Celá noc nestála za moc. Ráno je chladno a rozvažujeme jak dál. Šafránkovi chtějí zůstat, my nemůžeme z principu využívat jejich pohostinnost, na další pravidelné kempování už nemáme. Chceme ještě vidět Zadar, Šibenik, Plitvice  a Záhřeb.   Pokračování

60 ivana ivana | E-mail | Web | 13. května 2009 v 0:04 | Reagovat

(58, 59) nar.soc.

pane Ivane, schovala jsem si to, než půjdu spát a dobře jsem udělala. díky :-)

61 berta berta | E-mail | 13. května 2009 v 20:45 | Reagovat

Ježíšmarjá, to je krása, já jsem zpátky s tatínkem na dovolené...Díky Vám Ivanko, pane Ivane čtu Vás ráda a dny jsou krásnější. Prosíííím pište dál.Krásné dny všem.

62 ivana ivana | E-mail | Web | 13. května 2009 v 21:08 | Reagovat

(61) berta

děkuju :-) taky už netrpělivě vyhlížím, kdy pan Ivan uveřejní pokračování :-)

63 Ella Ella | E-mail | 13. května 2009 v 21:31 | Reagovat

62)

taky tu vartuju :-))))

ahoj :-))))

64 ivana ivana | E-mail | Web | 13. května 2009 v 21:34 | Reagovat

(63) Ella

ahoj :-))))) tak přijď na kus řeči k sůvičkám nebo si můžeš přečíst poslední díl, před chvílí jsem ho zveřejnila :-)

65 nar.soc.+ nar.soc.+ | E-mail | 13. května 2009 v 22:13 | Reagovat

59 Pokračování

Ráno se loučíme se Šafránkovými a pokračujeme do Šibeniku ( další město v benátském stylu ). Prohlížíme si město a  později se vlečem  přetíženou magistrálou na Biogradskou  riviéru. Našli jsme volné pobřeří a kempujeme  přes oběd. Odpoledne pokračujeme do Zadaru. Je to dávná pevnost na polostrově, bohužel už musíme opravdu šetřit a žádné vstupné si nedovolíme. Po prohlídce města se vracíme na biogradskou riviéru, kde si chceme najít koupání a nocleh venku bezplatně. Jenže člověk míní a policie mění. Večer nás vychmátli a zahnali do kempu. Je to státní a tudíž levný kemp,

bohužel služby jsou podle toho, vše zavřeno, teplá voda neteče, ale na to jsme zvyklí.

Rozbalíme a rozestavíme svůj kempový mébl. Vaříme si kafe, usrkáváme ředěné červené víno. Je už tma, když se přitočí jeden pár. Představí se, je to náměstek mrazíren z Hodonína. Vyptává se odkud jedeme a jak to na jihu vypadá. Bezva, je tom větší teplo, teplejší a čistější voda. V tom mu skočí do řeči stíhačka. Jsou volné pokoje? S polopenzí? Za kolik? Platí se zvlášť parkování? Otázky jen prší, jenže o tom nic nevíme, my jsme samostatná jednotka. Vše potřebné vezeme ssebou. Baba se vzteká, že je zde blbý kurz vůči DM. Kupovala je draho,   tady je inflace dináru, ale marky taky. Jó milá paní to nás taky chytilo, proto se dekujeme domů. Stěžuje si, že tu byli loni, za pár marek na den i s jídlem, dnes tu mají ještě Němce a chtějí dvojnásobek. Chtít mohou, ale kdo jim to dá? No Němci přece. Tak to my neřešíme! Chlapík je zvědavý na vnitřek dodávky, otevírám zadní dveře, diví se jak je to jednoduché a praktické. Kdo Vám to navrhoval a vyráběl? Nikdo, za týden jsem to měl i s nastříkáním. Že mně to nenapadlo, u nás jsme vyřazovali také dodávky a kdyby mne to napadlo, mohl jsem ji mít. No kdyby! Zase máte rychlé a pohodlné auto Škoda Garde, replikuji. No jo, ale nic se tam nevejde!  Máme to zaskládané kempingovými křesílky a stolkem, při lůžkové úpravě musíme vše vystěhovat a spaní v tom není buhví co!  Replikuji, známí měli zahrádku a hodili to na ni, stan do báglu za sedadla. Zahrádku jsem nechtěl, jak by to gardéčko vypadalo? Tak se bavíme každý ve své řeči, až jezinka nadskočí, že budou musit někam na večeři, jestli bychom jim  ten mébl nepohlídali. Mám návrh, jest-li by Vám to vyhovělo, prodáme Vám konzervu, ohřejeme, uvaříme kávu nebo čaj a  můžete mít na pití vinný střik. Dohodnuto, uděláno. Zatměli a tábornická večeře  s kapiemi a broskvemi jim přišla k chuti. Načítali jsme jim to jako menu v restauraci, ráno ještě kávu a chleba s máslem, vše asi za cenu  8 l benzinu. Máme na kemp  a něco i na Plitvičky.

Legrace byla, když se večer ukládali k spánku do gardéčka.

Vše vyházeli, sklopili sedadla, navlékli si tepláky, hadry nasáčkovali do velké tašky, vše opřeli o bok auta a zalezli. Zakryli se dekami, stáhli okna a vše vtáhli  dovnitř, zavřeli okna,  pomalu zalehli a tím majetkem se přikryli. My byli mtrví smíchem. Nechali jsme kromě vařiře vše venku a šli spát. V noci bylo pokračování. Stíhačka se nalila vinným střikem a musila ven, rachot a nadávky pobudily okolí.

Ráno se jdu naposledy vykoupat, oholit, pomáhám se snídaní pro "hosty", kteří chrní v zadýchaném gardéčku, protože si nenechali ani skulinu, aby jim nikdo nic nešlohl a i nic svého nepřišli. Jsou to burani, nadlábli se a neřeknou ani ň. Jdeme platit do kanceláře. Hnízdí tam demobilizovaný lampasák, přímo prototyp zeleného mozku. Za koho se platí, toho musí vidět, pak se ptá, kdo bude platit, aby zůstal, ostatní ven. Spočítá to a chce částku akorát. Kde to máme vzít?

Vstupuje stíhačka, nemá dost dinárů ( o drobase jsme ji odlehčili ) a nabízí DM.  Lampasák osvědčil vlastenectví, marka ne, šiling ne, dinara, velí kategoricky. Nakonec se kdosi uvolí vyměnit DM za JD, samozřejmě v nevýhodném kurzu. Baba remcá ještě za hodinu, když odjíždíme dál na sever do Karlobagu. Tam dáváme moři sbohem, odbočujeme do vnitrozemí a stále trojkou do kopce, míříme  k plitvickým jezerům na řece Koraně. Popisovat Plitvičky je těžké, podle stavu vody v řece se mění i vodopády. Měli jsme malý průtok a čistou vodu. Prochodili jsme po haťových chodnících co se dalo. Je to celodenní a náročný výlet, zakončený  delším večerním přesunem směr Daruvar. Zastavujeme v noci na jednom travnatém výjezdu s pole ( je nepoužívaný ), večeříme a hned chrníme až do rána. Celou noc slyšíme kejhat husy ( je to divné ). Ráno buch. buch na kastli. Vykouknu a vidím traktor s fekálním vozem, má namířeno na vjezd a chce močůvkovat pole. Remcám a hned mám odezvu v čisté archaické češtině. Zdravíme se, jsme v kraji, kde je česká menšina, i vesnice Pakrac, Velkí Zdenci a další mají český nádech zejména ve výstavbě. Traktorista nám dal různé tipy, rozloučili jsme se a popojeli  dál. Za zatáčkou byla husí farma, jak nás ta pakáž viděla, řve jak pominutá. Rychle se dekujeme o kus dál. Vaříme snídani a děláme plán na dnešek. Navštívíme Daruvar, redakci Jednoty ( český časopis ) a navečer přejedeme do Maďarska k Balatonu.

Jedem, jenže ukázaná zkratka nás zradila, víc a víc se ozývá výfuk. Zastavím a jéje, trubka praskla těsně u motoru. Musíme najít autogen a svařovat, jinak bude plamen šlehat na starter a můžeme i vyhořet. Provizorně opravuji, omotáním skelnou tkaninou a uvázání drátem, jenže ten klouže po trubce a nedrží to. Jedem po vymlácené štěrkovce přes české vesnice, s kraválem. Autogen? Ne! Dál, autogen? Asi 2 km je všeuměl a má plné plynové flašky. Zajíždím do dvora, půjčil mi cihly a prkna, najíždím na to, oblékám modráky, zatáhlo se a hřmí. Zatracená práce, 17 dní nepršelo a teď to zrovna nepotřebuji.

Konečně je výfuk venku, chlapík se dává do díla, opatlal to ( nezavařil, tomu rozumím ) svarem, ale je to na nic. Vibrace to nevydrží. Dovoluji se, beru hořák do ruky, brýle a znovu to prohřeju a doplním. Pak přivařím ještě objímku abych měl za co chytit případný drát na provizorní připevnění. Výfuk se má po správnu sestehovat na místě, vyndat, zavařit, namontovat a případně vyžíhat okolí svarů, aby se odstranilo pnutí. O tom nemá chlapík páru. Když po namontování cítím, že výfuk "nesedí" a chci to ohřát na dotvarování zvedá ruce, jako bych ho chtěl vyloupit. Nakonec přišel někdo mluvící česky a Srbovi to přeložil. Ochotně mi půjčuje agregát, lezu pod vůz, žena to jistí kbelíkem vody, kdyby došlo někde k zášlehu a za 10 minut je hotovo. Sotva svléknu modráky, je tu bouřka jak blbec. Všechno plave, po ulici teče řeka a silnice dál je prý stále štěrková. Vesnice se musí složit aby uhradila polovinu ceny a druhou dá stát na pořízení asfaltky. Jenže už tu asfaltky měli, armáda s tanky je rozjezdila a bouřky s průtržemi dodělaly. Sedíme s domorodci  na verandě, kecáme, leje pořád a vyjíždět na takovou cestu se obávám. Dovolíme se, vaříme si  polívku, dostali jsme dalamánky. Platíme opravu, smějí se, vždyť jste si to udělal sám. No kdybych si nevěřil, tak bych se ani nevypravil. Konečně je odpoledne po dešti, loučíme se a pokračujeme do Daruvaru. Přijeli jsme po 17 hod., redakce je zavřená, jen uklizečka ( a sekretářka ) nám dá pár informací o možnosti zasílání časopisu ( čtrnáctideník ) k nám. O nějakém výměnném soukromém  pobytu nemůže být řeč, ona sama byla u moře jen dvakrát v životě. U moře je draho a jen pro cizince. Tady jsou malé výdělky a vysoké daně.

Vybírají se jen děti za odměnu na zájezdy do dávné vlasti. Česká menšina to tu nemá buhví jaké, původem jsou z Hradecka po bitvě s Prušáky. Čeští hospodáři využili nabídku Slavonského Bána na přidělení půdy zdarma a bez daní na pět let. Musili vykácet prales, je tu černá zem, úrodná, ale co z toho, když jsou nízké ceny. Státní firma vše kontroluje, dodává osiva, traktory, naftu, opravy a odebírá úrodu proti zápočtu. Draho prodává a levně nakupuje. Mladí lidé odchází za prací do Německa a hospodářství pustnou ( to jsme si všimli ).

Prohlížíme si Daruvar nic moc zde není, odjíždíme směrem k maďarské hranici. Je večer, překračujeme hranici. Jugoslávký celník pase jen po koňaku. Zapsali jsme ho, ale už ho drapl.

Cézar v láhvi s korunkou ( nic jiného prý nepijí ), ukazuji na zápis, rád bych mu ho dal, ale budu mít doma problema. Nerad, ale vrací flašku a dává nám razítko. Jsme za závorou v zemi maďarského socialistického bratra. Ti se pídí po zlatých špercích a hned je vše vzhůru nohama, žena je bledá, nevím jest-li od zářivek nebo od obav. Cingrlata jsem strčil do topení dřívkem a bez rentgenu to nemohou najít. Ukazujem jim na mapě kde jsme byli, mávají rukou, je jim jasné, že s dinárama je to zázrak. Pokračujeme kousek za přechod, na vedlejší silnici, kempujem a jdeme spát.  Pokračování

66 MIRA MIRA | 13. května 2009 v 23:20 | Reagovat

[65] nar.soc

Tak tento díl mě probudil - paráda, jak ve správném románu, žil jsem to s vámi! :-)

67 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 14. května 2009 v 14:03 | Reagovat

65 pokračování

Ráno děláme poslední cestovní poradu. Jsme v jižním Maďarsku, máme asi 80l benzinu, dvě konzervy, zeleninu, ovoce, vodu v kanistrech, ale žádné forinty. Kudy domů, abychom se jen naplácali po silnici.

Namíříme si to z jižní strany na Balaton a tam se uvidí.

Pomalu jedeme, zase tou placatou a fádní maďarskou krajinou. Jsou zde rybníky a kanály s množstvím divokého, ale i domácího vodního ptactva. Už je zase teplo, ale do této vody zahuštěné kachnami nebo husami nevlezu.

Dojíždíme k Balatonu asi v 11 hod. je zde jakési divoké tržiště, kde se zoufalci pokouší získat zdroje na další cestu.

Poláci prodávají kde co ( inflace dináru je zaskočila ), chtějí získat peníze na benzin domů. K mání jsou zde potapěčské propriety, úlovky mušlí, preparované hlavy ryb, nafukovací matrace, kompresory, vařiče, kempingový nábytek, oděvy, boty a dokonce samostojící a silné páchnoucí ponožky. Vše je v řádně opotřebeném stavu. Rádia nehrají, prý stačí jen baterky, dokonce bat. televizory. Popichuji ženu, že se také postavíme do fronty a prodáme něco. Kdepak, moje žena si na trhovce nezahraje. Pojíždíme bez nákupu ( za koruny se nikdo nehrne ) ke směnárně a na záznam si měníme 300.-Kčs, abychom měli na přívoz trajektem na Tihaň. Tam si prohlédneme kostel, sjedeme do kempu a jdeme se vybrouzdat do jezera. Voda je kalná, teplá, kilometr od břehu je teprve po prsa. Plantají se tady surfaři a není to nic příjemného. Vycachtaní se hrneme na deku, chytit poslední bronz ( spíš se ještě pohřát ). Po 18 hod. si vaříme poslední večeři, dorážíme i rozpitý džus a jedem směr Rajka.

Tady je fronta, jak do nebe. Pojíždíme, je tma a mám obavu, že vytřískáme baterku. Nechávám raději motor běžet, chlap za mnou se štětí. Za hodinu a půl už nenastartoval při pojíždění. Chce pomoci roztlačit, pak chce "nabít" baterii a zbytečně tady dělá kravál. Je to jelito. Konečně jsme na čáře. Je zde "bratrská" celnice i pasovka. Maďarský celník a čsl. pasovkář nás berou s rozumem. Vidí zapsaných 300.- Kčs a už se na nic neptají. Berana do pasů a jedem. Bratislava 22,30. Žena na mne, jest-li se těm cingraltům v topení nic nestane? Neboj, doma je vytáhnu. Nezapadnou někam? Kriste Ježíši, co chceš?

Vytáhni je prosím tě  ven. Zajíždím na čtyřproudovce pod lampu a baterkou prohlížím výdech z topení, vidím kulový. Nic nevidím? Já jsem to věděla, už se to ztratilo! Nepanikař, otevírám zadní dveře, tahám bednu s nářadím a "potřebnostma". Kombinačkami si stříhám kus drátu, ohýbám háček a lovím ve výdechu topení papírový balíček. Šustí tam a nechce se napíchnout. Najednou švenk dálkovými světly a policie zastavuje za námi. Dobrý večer súdruhovja, máte dajaků poruchu? Dobrý večer, ani ne, uvolnila se palubní deska a chci ji připevnit, aby nedošlo k poruše nebo zkratu. Jeli jsme v Maďarsku po hrbolaté silnici a vytřásli jsme šroubek ( Maďaři na ně zaberou a taky jo ). Veď hej, Maďari sa něstarajů   o tom  móžem povedať. Něpotrebujete teda nič? Ne, děkujem. Žena sedí celou dobu jako pobledlá sfinga. Balím bednu a jedem dál.

Půjde to vyndat? Kruci, ženská nech toho, málem jsi mě dostala do průseru, bude půlnoc a ty nemáš lepší starost?

Doma to vylovím, teď se modli, ať domů dojedem. Proč? Protože se věci obvykle poserou kousek od baráku. Přijíždíme v 1,00 před barák. Pes se probral, kravál je hned, dcery nás vítají a hned, mami dovezlas to? Jistě! Ukaž. Nemůžu, táta to schoval a nechce to vyndat. Nevybil by člověk šťastnou  rodinku?

Ráno je první starost vytáhnout balíček, je to hned, je na něj vidět. Ženská trojka si porovnává znamení a hrnou se domů. Bando kdo bude stěhovat mébl? Konečně je vše vystěhováno, pojíždím a nefunguje nabíjení baterie ( otevírám kapotu, oloupal se řemen a prokluzuje ), je to v suchu Š 1203 osvědčila socialistickou kvalitu.

Musím potvrdit, že se mi zdraví zlepšilo. Píchání od páteře se obnovilo až z jara a jen do kyčle. Další cesta v říjnu 1986 do Jugošky na 16 dní do okolí Dubrovníku mne z páteřních potíží vyprostila na trvalo, prakticky dodnes.  Konec anabaze ( už mně to lezlo krkem ).

68 matka matka | 14. května 2009 v 14:20 | Reagovat

:-)

69 ivana ivana | E-mail | Web | 14. května 2009 v 15:32 | Reagovat

(67) nar.soc.

pane Ivane, díky za vyprávění :-) bylo to bezva :-)

70 MIRA MIRA | 14. května 2009 v 15:36 | Reagovat

:-)) Děkuji, bylo mi tam s vámi dobře, hlavně, když jsem nemusel nic dělat, já bych tomu asi dal na zadek při mých schopnostech.

71 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 14. května 2009 v 18:59 | Reagovat

Vážení přátelé,. ještě není všem dnům konec. Mám z restituce dodávku Renault Trafic ( z r. 1991, pěkně zrasovanou ) je přihlášená, má čtyři kola  a jede i dnes 120km/hod. Je to benziňák, vešly by se do ní 4 osoby na spaní, vařič na 10 kg PB, kemp. nábytek mám zčásti dodnes a chem. hajzlík by se dokoupil a decentně zabudoval. 2 akumulátory ( jeden na  telku ). Kraksna má cenu krosového kola, když se rozleze, vezmem čísla do báglu a zahnem kramle na stopa.

Takže potřebuji jen vzhlednou postavu na přilákání při stopování a současně investora, který by to zálohově zalepil.

Vše dodám proti pražským taxikářům za babku ( 1km á 10.- Kč a poplatky související / mýtné, pojistné, cestovné veř dopravou a p. a ještě co s ním a vypiji ). K předchozímu dodávám, že jsem na stravu skromný a na pohodlí nenáročný. Kdo se chce ujmout role manažerujícího investora má jedinečnou možnost naplnit heslo, "za své peníze nezapomenutelné zážitky".

72 ivana ivana | E-mail | Web | 14. května 2009 v 19:23 | Reagovat

(71) nar.soc.

:-))))))) já bych mohla vzít maximálně toho manažera, na investorskou funkci nemám dostatečné zdroje :-))

73 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 16. května 2009 v 17:30 | Reagovat

Dne 20.5. uzavírám nabídku na investora akce " za své peníze, nezapomenutelné zážitky" vypodobněné výše.

Kdo pozdě chodí sám sobě škodí.

74 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 21. května 2009 v 0:08 | Reagovat

Tímto okamžikem je nabídka uzavřena. Nikdo to nevzal, nikam, se nejede. Taky dobře, ještě by nás někdo naboural, okradl, zavřel, o zdravotních potížích nemluvě.

75 Smithe183 Smithe183 | E-mail | Web | 20. května 2014 v 14:17 | Reagovat

Wonderful work! This is the kind of info that are meant to be shared across the internet. Disgrace on the search engines for not positioning this post higher! Come on over and consult with my website . Thank you  ebacdeekfdfeabdd

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama