7. května 2009 v 14:29
Nadšená jsem vyskotačila z autobusu.
"Tak tohle bude dobrý, to by mě zajímalo, kam ten stan postavíme," vyslovila jsem myšlenku, která neodbytně útočila.
"Neboj, někam se vejdeme, stejně nebudeme hned tady na kraji, máme místo někde blízko pláže," neztrácel naději táta. Začínala jsem to vidět v černých barvách. Částečně na mém pesimismu měla podíl cesta autobusem, která na nás zanechala své následky. Mně bylo pořád nějak divně od žaludku (zřejmě z horka uvnitř autobusu) a maminka začínala zelenat pod ataky migrény (zřejmě následek nervového vypětí při překonávání hranic). Poté, co nám recepční ukázala, která část kempu je pro nás vyhrazena, byl čas jít na oběd. Teprve potom se pustíme do stavby stanu.
Oběd byl příšernej (nutno dodat, že to bylo poslední příšerný jídlo za celou dobu pobytu, pak už jsem si mlaskala), nějaká jáhlová kaše "bez chuti a bez zápachu". Můj žaludek se ozýval stále častěji. Nesnědla jsem skoro nic a cestou z oběda i to málo zanechala na toaletě. Konečně se mi ulevilo. Narozdíl od maminky, která se už sotva vlekla.
Vrátili jsme se na místo, kde jsme se měli na čtrnáct dní ubytovat. Maminka se sesunula pod nejbližší pinii a hlasem ze záhrobí nám oznámila, že stan budeme muset postavit jenom já a táta. Poté "odběhla" na nejbližší toaletu, aby zde vykonala to samé, co já před chvílí. Vypadalo to, že dovolenou v Jugoslávii se úspěšně prozvracíme.
"Jája, tak jdeme na to. Tady mezi ty čtyři stromy to postavíme, ale musíme odházet to kamení, aby nás to netlačilo," organizoval práci táta.
"Tati, sem se nevejdem," přeměřila jsem si očima plac, na který táta ukazoval, "já bych ho dala tady hned vedle, tady je to trošku větší."
"Prosím tě, sem se vejdeme, nemel a pojď odhazovat to kamení."
Padla jsem na všechny čtyři. Kameny velikosti dlaně, které tvořily asi deseticentimetrovou vrstvu, jsme odhazovali mimo prostor, na kterém měl být postaven stan. Po pěti minutách jsme měli vyčištěnou plochu asi metr krát metr, což nebylo mnoho. Podívala jsem se kolem a spatřila ostatní účastníky zájezdu, jak také pilně odhazují. To mi zase dodalo elán. Ale stále jsem si nebyla jistá, jestli odhazujeme z toho správného místa.
"Tati a nezměříme to nějak? Mně se pořád zdá, že se sem nevejdeme," znova jsem zkusila zavčas stopnout podle mě zbytečnou snahu o vyčištění pozemku.
Táta vstal ze země a odkrokoval prostor mezi piniemi.
"Sem se vejdem," zaznělo definitivně.
Když jsme odházeli asi hektar kamení, napadlo nás postavit konstrukci stanu a zkusit ji umístit do vyhrazeného prostoru. Jak jsem se zvedla ze země, rozhlédla jsem se po kempu. Všichni účastníci zájezdu měli téměř dokončené své malé a útulné stany. Tiše jsem jim záviděla.
Sestavili jsme konstrukci na otevřeném prostranství. Pokud se podivujete, proč jsme na otevřeném prostranství rovnou stan nepostavili, tak protože by na něj celý den pálilo sluníčko a jeho tmavě hnědá barva s oranžovým lemováním dávala tušit, že teplota uvnitř by se mohla dostávat na hodnoty ne příliš daleko od bodu varu.
"Tak, Jája, teď to přeneseme mezi ty stromy," zavelel táta, popadl jednu "nohu", já druhou, nadzvedli jsme je a... a nic. U dvou zbývajících se nadzvedly poze vrchní části, zbývající se vyvlekly a s rachotem spadly na zem.
"To musíme vzít čtyři, jinak to tam nedoneseme."
Sestřička přestala prozkoumávat piniový lesík a maminka se z posledních sil vypotácela zpod pinie. Popadli jsme každý jednu "nohu" a vyrazili směrem k blahodárnému stínu. Kdo někdy tímto způsobem nesl nezpevněnou stanovou konstrukci o rozměrech zhruba 5×5 metrů, umí si představit, kolikrát a na kolika místech se nám za deset metrů cesty rozpojily stanové tyčky. Když jsme se stanovou konstrukcí zdárně zdolali asi polovinu cesty, rozhlédla jsem se kolem. Zbylí účastníci zájezdu seděli spokojeně na svých kempingových židličkách, na kempingových stolečcích čekala na vypití čerstvě zalitá voňavá káva a chvíle, než vychladne si krátili vychutnáváním cigarety nebo piva a sledováním neplánovaného zábavného programu, který jsme jim připravili.
Konečně se nám podařilo donést konstrukci až na místo. Zničeně jsem sledovala, jak bychom se sem vešli pouze v případě, že bychom vyřezlali do různých míst stanové plachty díry.
"Sem se nevejdem," zkonstatoval tatínek, popadli jsme opět konstrukci a umístili ji na místo, na které jsem na začátku ukazovala.
Naše maminka se opět zhroutila pod pinii a snažila se marně nevnímat sestřinu snahu o vykřesání ohýnku pomocí dvou kamínků, kterýžto zvuk působil na její migrénou zjitřené vnímání zvuku jako kdyby jí někdo u hlavy zvonil lodním zvonem a do této idyly jsme já a tatínek odhazovali další hektar kamení, kterého ale tentokrát bylo zhruba dvakrát tolik, než při prvním pokusu o ubytování, neboť jsme hojně odhazovali právě na toto místo.
Šťastnější jedinci z naší výpravy se poprvé nořili do mořských vln.
Konečně jsme vyčistili plochu, umístili konstrukci a přistoupili k další fázi, a sice zavěšení ložnic a překrytí celého stanu celtou. To zvládneme taky v pohodě sami s tátou, už to máme nacvičený z chalupy, děkovala jsem za důkladnou přípravu. Vybalili jsme tu obrovskou hromadu hadrů. Ložnice se za chvíli skvěly ve své bělostné nádheře a zbývala celta, zvící minimálně velikosti padáku, ale asi stokrát těžší. Zalarmovala jsem zbytky svého sportem vytrénovaného těla a rvala s tátou plachtu do výšky dvou metrů. Nakonec se nám podařilo ji umístit přes vrchní tyče konstrukce, dokonce i správně zorientovanou východem směrem k moři. Vypadalo to, že našemu utrpení bude konec. Ale nebyl. Promoklá celta cestou v rozpáleném autobuse uschla a srazila se zhruba o deset centimetrů na každé straně. Věšeli jsme se na cípy celty, posléze i vahou celého těla, abychom dostali spodní okraje k zemi, ale marně. Konečným výsledkem byl stan, jehož celta končila dvacet centimetrů nad zemí, takže vypadal jako chaloupka na kuřích nožkách.
"Tak, dáme dovnitř věci a jdeme se vykoupat," zajásala jsem, když tatínek konečně vyhodnotil další snahu o stažení plachty za zbytečnou.
"Kdepak, Jája, ještě musíme udělat stružku," probudily se v tatínkovi trampské vzpomínky a odněkud vytáhl lopatku na uhlí.
Měla jsem silný pocit, že začnu plakat.
"Prosím tě, jakou stružku," ozvalo se zpod pinie.
"Kolem stanu, kdyby pršelo," vysvětlil táta.
"V Jugoslávii neprší, to ti řekne každej, v tuhle dobu je tady stálý počasí," zoufale zalkala máma, zjištění, že se stále ještě nemůže zakutat do stínu stanu a odtrpět si migrénu mimo dohled ostatních, jí na náladě nepřidala. To už ale táta mohutně zabíral lopatkou a odhazoval hlínu. Já se zhroutila vedle maminky. Měla jsem toho dost, takhle utahaná nejsem ani po zápase, vybavila se mi moje volejbalová aktivita. Jediné, co mi zabránilo se rozbrečet, byla vidina toho, že se do konce pobytu určitě v moři vykoupu.
Tatínek vyhrabal kolem stanu "stružku", zvící velikosti středověkého vodního příkopu, sloužícímu k zajištění nedobytnosti hradu.
Konečně jsem dostala pokyn k nošení věcí dovnitř stanu. Postupně jsme tam umístili všechna zavazadla, nafukovačky a poté maminku, která se svalila na nafukovačku, hlavu si opřela o jednu z pinií, která jen tak tak že neprorůstala stanem a zavřela, s úlevou že nebudeme spát pod širákem, oči. A pak se ozvala ta nádherná věta...
"Tak, holky, do plavek a jdeme k moři..."
*
ZDE můžete hlasovat v dalším kole ankety.
Hned jsem si myslel, že se stan scvrkne ! Pěkně jste v prvním článku mlžila, s tím že jestli to taky jde !
)))))