close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Krásně se bát...

25. února 2010 v 18:19
Znáte také ten pocit, kdy se "krásně bojíte"? Já ho poprvé zažila jako malá holka, bylo mi asi třináct, táta odjel na turnaj a páteční večer jsem trávila čtením knížky, když za mnou přišla z obýváku máma a povídá: "Nechceš se jít se mnou dívat na Studnu? Já se tam sama bojím." Zajásala jsem a uhnízdila se v obýváku na sedačce plná napjatého očekávání. Nemyslím, že by někdo z vás nikdy neviděl právě tento díl seriálu Major Zeman, takže děj je myslím líčit zbytečné. Ponuré scény a napětí, zakrývala jsem si chvílemi oči, ale tak krásně jsem se bála!
Ještě krásněji jsem se bála asi dva měsíce poté v jihlavském divadle. Dávali Deset malých černoušků a vrahem ve hře podle předlohy Agathy Christie nebyl nikdo jiný, než "otec" ze Studny. To už nebyla postava z televize, stál tady na jevišti živý a hmatatelný a ačkoliv šlo o úplně jiný příběh, stále jsem s obavou čekala na okamžik, kdy se objeví ve vrahových rukou sekyra a on se začne klátit ze strany na stranu a... Raději jsem ani nedomýšlela, co všechno by se mohlo stát. Uklidňovala jsem se pomyšlením, že na druhý balkón za mnou s tou sekyrou určitě nepoběží, to spíš zmasakruje někoho dole.
Takhle krásně jsem se bála ještě jednou a to při sledování detektivky Svědek na zabití. Věřím, že ti z vás, kteří film viděli si určitě vybaví napětí a mistrně zfilmované drama, kdy téměř po celou dobu jste místo tváře vraha, nahánějícího v opuštěné administrativní budově svoji oběť (jednou ho ukázali, plešatý hodinář s kukátkem na oku, fuj, ten byl ošklivej!), mohli zahlédnout pouze bílé kotníkové tenisky jdoucí po schodech a blikající světýlka výtahů, které se míjely v patrech, zastavovaly, znovu se rozjížděly nečekaným směrem a... No prostě to byla hrůza! Dlouho jsem nemohla usnout...
Druhý den odpoledne jsem jela s tetou z chalupy do Jihlavy, potřebovala si něco zařídit a já taky, tak jsme vyrazily společně. Byla sobota, začátek léta, nějak k večeru, město vylidněné a my jsme zaparkovaly na odlehlém místě. Teta odešla a já čekala poslušně v autě. Najednou zpoza rohu vyšel "vrah ze Svědka"! Plešatej, ošklivej chlap a aby toho nebylo málo, na nohou měl bílé kotníkové tenisky. Krve by se ve mně nedořezal. Pomalu jsem zajížděla ze sedu do lehu, aby si mě nevšiml a nechtěl mě zabít... Těch pár minut, než zmizel v dálce bylo k zbláznění. Ale já se tak krásně bála!
Dneska už jsem vyrostla, je ze mě velká holka a s oblibou čtu nebo se dívám na podobné detektivky a thrillery. Ale už se tak krásně nebojím... Dneska si užívám jiné strachy...
Kdybyste viděli, jak já se včera krásně bála! Že kluci o tu placku nějakým nesmyslným nešťastným způsobem přijdou, že Lukáš Bauer nedožene tu ztrátu, že získaný náskok se nepodaří udržet a zase se to sjede, že Martin Koukal nebude mít takovou formu, jakou předváděl ve sprintu, že když už to vypadalo, že bez medaile neodjedou, tak se stane něco, co tuhle naději zhatí, zlomí hůlku, spadne, prostě něco... A když potom sprintovali tři do cíle a v tom infarktovém finiši vypadl obraz, no to byl "vrchol her"! Pan Čapek s Káčou Neumannovou byli v takovým tranzu, že jim nebylo vůbec rozumět, no taky chudáci netušili, že jsme bez obrazu, jinak by určitě "přepli" na rozhlasové vysílání a když to konečně naskočilo a objevil se záběr na šťastného Martina Koukala, dojetím mi zvlhly oči. "Je to tam!"
A jen jsem trošku zresuscitovala pocuchané nervy, bylo tady další kolo. Martina Sáblíková si jela pro své vysněné zlato na pětce. A já se zase tak krásně bála! Aby neurvala špunt, aby nespadla, aby měla tolik síly a odhodlání jako to předváděla po celé Olympijské hry. A vteřiny utíkaly a čára srovnávající čas do té doby nejlepší závodnice zůstávala stále v úctyhodné vzdálenosti za Martinou a pak už se jelo poslední kolo a to jsem si jenom říkala, že jestli tohle nedopadne... A pak mi zase dojetím zvlhly oči...
Krásně jsem se bála, užila jsem si tyhle dva fantastické závody a skládám poklonu klukům i Martině. A v koutku duše doufám, že do konce Olympijských her se ještě takhle krásně budu bát minimálně dvakrát :-)

TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 honza+1 honza+1 | E-mail | 25. února 2010 v 18:31 | Reagovat

ahoj Ivanko :o)

Teď to ještě jde , ale až o OH budou dávat zase v létě dokumentární sestřih , jak tam budou všichni 5x zpomaleně projíždět cílem a Sáblici a klukům věšet na krk placky , to si teprve pořvu jako želva :o))

2 ivana ivana | E-mail | Web | 25. února 2010 v 18:57 | Reagovat

(1) honza+1

ahoj ;-) já už si pořvala ráno při hymně :-)) a neříkej jí Sáblice, to je ošklivý :-( ;-))

3 honza+1 honza+1 | E-mail | 25. února 2010 v 19:18 | Reagovat

Sáblice - ďáblice :o))

To je myšlený v dobrým :o)))

On ten její příběh je tak strašně neuvěřitelnej , že se tomu až nechce věřit , z jakejch podmínek a zázemí nakonec vyrvala ty medaile..

Kdyby tohle natočili v Hollywoodu , asi bych řekl , že větší kýč už vymyslet nemohli..

Ale když vidíš , jak si s trenérem odhrabuje z rybníka sníh , aby mohla trénovat , to mi fakt hlava nebere...

A přesto je to pravda a ke všemu na našem písečku ( čti rybníčku ) :o)))

Pro mě osobně - Martina představuje ten pravý symbol vítěze OH..

Bez 200 členného realizačního týmu , klimatizovaných trénikových kempů , jen svou vůlí , neskutečnou dřinou , odříkáním , bolestí , skromností a vírou ve vítězství se stala skutečnou královnou OH a Vancouver jí právem leží u nohou..

4 honza+1 honza+1 | E-mail | 25. února 2010 v 19:28 | Reagovat

BTW :

Ale starej Bruna mě občas děsí i dneska :o))

5 ivana ivana | E-mail | Web | 25. února 2010 v 19:36 | Reagovat

(3, 4) honza+1

jo, napsal jsi to hezky :-) prostě je to holka šikulka :-)

já na Studnu už nekoukám :-( :-))))) mi to tenkrát stačilo :-)) občas po očku, ale celý to nedám :-)))))

6 caracola caracola | 25. února 2010 v 20:32 | Reagovat

Bojím se bojím.že sportovní úspěchy  na zimních olympijských hrách jsou poslední radost,která nás letos čeká..

7 ivana ivana | E-mail | Web | 25. února 2010 v 20:47 | Reagovat

(6) caracola

ježiši, nestrašte :-))))) to já věřím, že mě toho letos hezkýho čeká ještě hodně ;-)

8 rucuk rucuk | E-mail | 25. února 2010 v 20:49 | Reagovat

Stejně je zajímavé, jak lidi všeho věku, nadávající na tu naši republiku se v takových momentech mění za hromádku nervů a fandí, fandí doma , všude, kde jsou a může být detektivka nevím co, stejně všichni koukají na ty naše reprezentanty. Jen si vždy, když předem slyším : jedeme si pro medaili, říkám: Počkej, neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Nezakřikni to... Tomu se říká ,,pověrčivost", že? Více skromnosti by to u některých borců chtělo.  Martina je pro mnohé vzor.

9 ivana ivana | E-mail | Web | 25. února 2010 v 21:10 | Reagovat

(8) rucuk

paní Růženko, já myslím, že takoví ti brblalové, co pořád na všechno nadávají, moc nefandí :-)) ti naopak čekají na to až někdo udělá chybu nebo nepodá takovej výkon, jakej se od něj čeká, aby mohli kritizovat ;-)

10 Ella Ella | E-mail | 25. února 2010 v 21:12 | Reagovat

3)

honza+1

schvaluju, podepisuju, množím, nechávám kolovat.

takový emerický sen na český způsob :-))))))))))

11 Ella Ella | E-mail | 25. února 2010 v 21:19 | Reagovat

Ahoj Ivčo :-)))))))), radší jsem ani nešla do sprchy :-(( a když už, tak žádné schovávání za závěs a sira Hičkoka ( víš kterého, ž jo) sem si jednou a nafurt zakázala.

Já su sportovní barbar, mě to fakt nebaví ani dělat ani se na to dívat. Martinu jsem včera viděla víceméně omylem, ale nevím, jak jsem dokázala přežít bez dýchání celých těch pár dlouhých minut a oka jsem sušila eště ve spaní :-)))

Sportu zdar :-)))))))))))))

12 ivana ivana | E-mail | Web | 25. února 2010 v 21:44 | Reagovat

(11) Ella

ahoj :-))

ty seš taky strašpytel? :-) já se pořád "otužuju", ale na Studnu se pro jistotu už nedívám :-))

a to já jsem zase fanda velkej, ale jenom na něco... všechno mě taky nebaví, ale tyhle závody jsem si fakt vychutnala :-)

13 MIRA MIRA | 25. února 2010 v 23:12 | Reagovat

[3] honza+1

Obávám se, že to fakt v Hollywoodu natočej. A to mě fakt naserou!!!

14 MIRA MIRA | 25. února 2010 v 23:19 | Reagovat

Nejvíc jsem se bál, když jsem byl v šesti letech v nemocnici a každý den se ke mně blížila (v mých očích zlá) sestra s injekcí a s komentářem: Á, pan xxx, to zase bude řev! Řval jsem každý den jak o život, až jednou, nevím proč, jsem řvát zapomněl a to zas byl horor pro sestru.

15 MIRA MIRA | 25. února 2010 v 23:22 | Reagovat

Zapomněl jsem dodat, že tenkrát jsem se sice bál, ale ne krásně.

16 honza+1 honza+1 | E-mail | 25. února 2010 v 23:29 | Reagovat

13) MIRA :

:o))))))))))))))))))))

To úplně vidím tu poslední , závěrečnou scénu , podle ty americký mentality :o)))))

Martina vjíždí do posledního kola s velkým náskokem , komentátoři v zasvěceném dialogu gratujují Martině ke zlaté medaili - když v tom - Martina PADÁ !!!!!

Bouřící hala oněmí , vidíme znova zpomalený pád prostříhaný zděšenýmy výrazy v očích diváků , trenér se chytá za hlavu , komentátoři blekotají.....

Ležící Martina upře zrak na časomíru ( zpomaleně ) zvedá se ...první krok je nejistý..nikdo nevěří....druhý krok..hala ožívá...Martina se rve jako lev...hala burácí....komentátoři jsou v amoku..................

Martina o setinu vteřiny vítězí a celá hala skanduje : WOW !!

A všichni mávají vlajkami :o)))))))))))

A v kině není jedno oko suchý :o))))))))))

no fujtajxl :o))))

17 MIRA MIRA | 25. února 2010 v 23:45 | Reagovat

[16] honza+1

Po nějakém čase natočí Američani remake s novými hezčími herci a ještě pitomějšími dialogy, z nichž tradičním vrcholem bude ten závěrečný mezi trenérem a Martinou:

Trenér: Víš, chtěl bych ti říct, že jsme si někdy nerozuměli, snad jsem byl na tebe i zbytečně tvrdý, udělal jsem nějaké ty chyby, ale věř mi, že to všechno jsem dělal pro tebe, pro tvůj úspěch. Omlouvám za to, co jsem ti způsobil, že jsem ti zničil dětství, mládí a že jsem ti preventivně zničil i stáří.

Martina: Ne, neomlouvej se, to já byla hloupá holka, která nevěděla, jak dobře to se mnou myslíš, když jsi mi nadával a mučil mě stále vyššími tréninkovými dávkami. Ale teď už je to všechno pryč. Jsem šťastná.

Chytnou se za ruce a odcházejí z olympijské haly přímo do vycházejího slunce a za jejich zády pomalu stoupají na stožáry americká a česká vlajka.

18 Zdenál z Hané Zdenál z Hané | 26. února 2010 v 6:59 | Reagovat

Mira je druhý Filip Renč,jak si to pěkně zrežíroval.Já jsem ji také tleskal,je úžasná.Martino-ALLES SUPER-píši za jedna.

19 ivana ivana | E-mail | 26. února 2010 v 9:29 | Reagovat

(13-17) MIRA, honza+1

to teda koukám, jak máte, kluci, ty americký dojáky zmáklý :-)))))))))))))))))))

20 tereza tereza | Web | 26. února 2010 v 10:08 | Reagovat

Martině velká gratulace! Já bych se na Studnu nedívala ani za nic. A určitě nezvala dceru, aby se dívala se mnou - to mi přijde trochu postavený na hlavu..

21 Ivo R Ivo R | 26. února 2010 v 10:13 | Reagovat

Já se také jednou bál, a to před 60. lety. Čeho? Že JÍ rodiče nepustí večer ven, jen na chvilku:-)))

22 ivana ivana | E-mail | 26. února 2010 v 10:43 | Reagovat

(20) tereza

ona máma taky tehdy netušila, že to bude tak drsný :-))

23 ivana ivana | E-mail | 26. února 2010 v 10:44 | Reagovat

(21) Ivo R.

:-)))))))))) vyzvídat nechci, ale jak to dopadlo? :-)))))

24 Ivo R Ivo R | 26. února 2010 v 10:51 | Reagovat

Ivaně

Dobře, ale druhý den jsem s musel jít na trávu králíkům. Bylo to hezké, a směl jsem ji držet za ruku:-))))

25 Ivo R. Ivo R. | 26. února 2010 v 11:09 | Reagovat

oprava: ....musel s ní jít....

26 Zdeňka Zdeňka | 26. února 2010 v 11:46 | Reagovat

/17/ MIRA

A česká vlajka se pomalu vytrácí do záře zapadajícího slunce a zůstává jen vítězná americká....

/3/ Honza+1

viz /10/ Ella

:))

27 Zdeňka Zdeňka | 26. února 2010 v 11:57 | Reagovat

Zmínila jsem se už, že jsme jako děti jezdívaly na prázdniny do Třebíče. Naše tetička se přátelila s rodinou zámeckého pana kastelána, takže jsme  - hlavně mimo návštěvních hodin - měly celý zámek jen pro sebe.

Na jednom schodišti visela  / vzhledem k mé tehdejší výšce/ asi úplně největší vycpaná hlava zubra. Ten zubr by snad ani nevadil, ale měl veliké skleněné oči, a když na ně dopadlo světlo, svítily přímo strašidelně a samozřejmě, když jsem večer zavřela oči, okamžitě tady byly. Ten strach trval ještě hodně dlouho i po prázdninách.

O "krásném bátí" po různých filmech slyším často, dovedu to pochopit, i když myslím, že ve filmu není možné vymyslet nic, co by se vyrovnalo strachu ve skutečném životě.

28 ivana ivana | E-mail | 26. února 2010 v 14:27 | Reagovat

(24) Ivo R.

:-))

29 ivana ivana | E-mail | 26. února 2010 v 14:29 | Reagovat

(26) Zdeňka

:-))))))))))))))) to je přesný :-)))))))))))))))))))))))

(27) Zdeňka

já se bála jako malá medvěda na Bítově :-)) když jsem ho viděla jako dospělá, měla jsem z něj záchvat smíchu :-)))))

30 pampelina pampelina | E-mail | 26. února 2010 v 16:53 | Reagovat

Ahoj tulačko Ivano:-)

Nerada se bojím.

31 ivana ivana | E-mail | 26. února 2010 v 17:42 | Reagovat

(30) pampelina

ahoj :-))

"doopravdy" se taky nerada bojím :-( ale takhle se bojím ráda ;-)

32 týna týna | 26. února 2010 v 21:43 | Reagovat

ahoj ivčo, no to se mi bude dneska spát...vidím tu sekyru před sebou a můj drahý dorazí až v půl dvanáctý...to ti pěkně děkuju:-)))

občas se bojím i u večerníčku, natož při Studně, na horory do kina jsem přestala chodit v době, kdy jsem shlédla film Nenávist ( pro toho kdo neviděl, byl tam černej kocour, kterej vždycky odněkud vyskočil a někoho zabil snad) no a my měli stejnýho kocoura v tý době doma a já se mohla strachy zbláznit, když na mě v noci vyběh z pod peřiny...

od té doby chodíme zásadně na romantické slaďáky, nebo na komedie

33 ivana ivana | E-mail | Web | 26. února 2010 v 22:22 | Reagovat

(32) týna

ahoj :-))

nic se neboj, já musím jít teď ven s Pepkem a jak jsem si to připomněla, tak se mi taky moc nechce :-))))) a ten film jsem neviděla :-(

34 honza+1 honza+1 | E-mail | 27. února 2010 v 11:14 | Reagovat

Dělal jsem v práci s klukem , kterej miloval horory..

A pak si jednoho dne koupil domácí kino , rozestavěl reproduktory a večer si k tomu celej natěšenej sedl :o))

No , a ráno v práci nám povídá :

,,Ty vogo , ten zvuk , to je mazec !! Normálně máš pocit , že ty příšery běhají v obýváku kolem tebe !!

Jenže pak jsem potřeboval na hajzlík  a čoveče , kdyby mě někdo viděl , to by umřel smíchy :o))

Já byl tak vylekanej z toho zvuku , že jsem rozsvítil po celým baráku , dokonce i před garáží , jen aby na mě někdo nevybafl a zpátky po chodbě jsem sprintoval jak vrcholovej atlet a vypínače jsem v tom kvaltu zhasínal pěstí :o)))

Tak myslím , že přes domácí kino to byl můj poslední horor :o))) "

Takže kdyby v tu chvíli třeba zakopl o kočku , tak to měl chudák asi za sebou :o))))

A pak , že jsou technologie pro člověka přínosem :o))

35 Teplík Teplík | 28. února 2010 v 20:02 | Reagovat

Jo, ten konec tý štafety byl fakt hustej :-) Myslel jsem mě raní mrtvice :-) a komentář stál taky za to :-D ... určitě to uslyšíme příští hry znovu :-)

36 ivana ivana | E-mail | Web | 1. března 2010 v 11:10 | Reagovat

(34) honza+1

:-))))) já taky takhle rozsvěcela vždycky v celým bytě :-)))))

37 ivana ivana | E-mail | Web | 1. března 2010 v 11:13 | Reagovat

(35) Teplík

:-) když jsem to pak viděla i s obrazem, tak to znělo docela srozumitelně :-))))) ale bez obrazu, to byl fakt zážitek :-))))) mi to připomnělo, jak jsme sledovali nájezdy proti Kanadě v Naganu v rádiu, tam jsme taky vždycky dlouho netušili, jestli řve komentátor radostí nebo zmarem :-)))))

38 olaff olaff | E-mail | 23. června 2020 v 13:34 | Reagovat

Guys stop jerking off, here you can find lonely babes from your area - http://hifuck.me

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama