*
Vzpomínám si, jak nám paní učitelka asi ve druhé třídě líčila se zaujetím naše světlé zítřky v roce 2000. Jak budeme lítat do kosmu na výlet, všechno bude zadarmo a pracovat budeme pouze pro radost a ne pro peníze. O tom, že "soudruzi z NDR někde udělali chybu" dneska snad už nikdo nepochybuje, ale tenkrát - snad že jsem nebyla až tak důvěřivá (nebo naivní?) - jsem nádherné vize odsunula mimo své přemýšlení a jediné, co mě napadlo, bylo: "V roce 2000? To už budu hrozně stará!"
33 let, jak jsem si rychle spočítala, to byl věk ještě vyšší, než kterým byli momentálně pro život vybaveni moji rodiče, tak se nedivte, že jsem se v roce 2000 viděla už nejspíš těsně nad hrobem.
A pak jsem stárla a stárla...
Dneska je mi dvaačtyřicet a vůbec netrpím pocitem, že bych byla stará, že bych se musela za každou cenu snažit si udržet chlapa a že jsem vzhledem ke svému věku "podřadné zboží". Naopak, mám pocit, že si dokážu život užívat daleko lépe, než když mi bylo třeba dvacet. Tehdy jsem trpěla pocitem, že vysokánskou (chtěla jsem být vždycky větší, než tatínek a do mých čtrnácti to ke zděšení všech vypadalo, že se mi to i podaří - táta měří 187 cm), hubenou, na kluka ostříhanou holku s poctivejma jedničkama nebude žádnej chlap chtít. Zatímco ve dvaceti jsem byla schopná se téměř hroutit, když nějakej "chytrej" kluk pronesl před kamarády: "Ta nemá žádný kozy!", dneska by ve mně podobný výrok vzbudil asi jenom soucitný úsměv.
Nemyslím si, že ženská ve čtyřiceti je odrovnaná a nemá šanci najít nebo si udržet chlapa. Tohle všechno je jenom o náhledu na život, ne o věku. Věk si třeba já vůbec nepřipouštím a vůbec ho neřeším. Občas se mi stane, že když se mě někdo zeptá kolik mi je, musím to spočítat. Nedávno jsem někomu drze tvrdila, že jeden chlap je o pět let starší než já, že je mu pětačtyřicet. Teprve asi po dvou dnech jsem si uvědomila, že mi už notně přes dva roky není pouhých čtyřicet.
Mám o třináct let starší kamarádku. Když jsem jí připravovala oslavu jejích čtyřicátin, bylo mi "sladkých" sedmadvacet. A už jsem nějak tou dobou tušila, že zmoudření věkem se jaksi nekoná, že si připadám pořád stejně praštěná a trhlá, že budu pro každou lumpárnu a nic mě nedonutí sedět doma a háčkovat dečky na noční stolky a čekat až mužíček přijde z práce, abych ho uvítala podáním bačkor a pak abychom seděli v družném mlčení u stolu, kam naservíruju pro mužíčka teplou večeři (jenom pro jistotu, pánové, nejsem ten typ, který vám uklohní polívku z pytlíku a vy budete vděční, že dostanete alespoň něco, naopak vaření mě baví). A protože kamarádka je velmi podobného založení, nesměle jsem špitla: "Naďo, myslíš že taky někdy dostaneme rozum? Nebo budeme pořád stejně trhlý a raději vyrazíme s bandou do hospody si zahrát a zapívat, než abysme seděly způsobně doma a podstrojovaly manželovi?"
Chvíli se na mě koukala a pak se smíchem odpověděla: "Nic se neboj, jak to nepřijde do dvaceti, tak už to nepřijde nikdy!"
Jiná kamarádka mi poslala přání ke čtyřicátinám: "Fuj, ta čtyřka je ale hnusná!" Musela jsem se smát. Proč?
Je to tak, svůj věk vnímám jenom když ho mám vypsat do nějakého dotazníku. Nebudu se nikdy snažit si za každou cenu udržet chlapa a nebudu se hroutit, když bude mít někdo pocit, že jsem už stará a k nepotřebě. Vím totiž svoje... :-) Cítím se stále mladá, žádaná a všechno je to vylepšené tím, že ačkoliv mi fyzicky všechno zůstalo, dávno si z toho nedělám hlavu. No, nezůstalo tak úplně, dneska už se mi podaří většinou přes zimu si vypěstovat kolem boků menší špíčky (ale fakt malilinkatý!!! :-D). Jenomže zoufejte si, když vám na vaše postesknutí přítel řekne: "Udělaly se ti tam takový hezký držátka".
*
Článek vznikl původně pro server iDnes.
Dobré odpoledne.
Jsem rád, že tu bajku o lepších zítřcích, kdy budeme..... blablabla, mám za sebou ze školy datovanou k roku 1980. To mi také bylo čtyřicet. Řešil jsem tehdy aktuální problémy s vyučením manželčina synka a se školami mých dvou dcer. Měl jsem "špatný" kádrový profil ( tedy už ve druhé generaci=po otci ) a nebylo jednoduché děvčata dostat na školu s maturitou. Naštěstí jsem měl ( a mám ) chápavou a rozumnou ženu, která mne vždy navedla na vhodný směr a podpořila naše úsilí.
Takže problém se ženskými v žádném směru ani čase, mne nikdy nezasáhl. Život mne vždy bavil a našel jsem si v něm pro sebe naplnění.