6. dubna 2010 v 15:24
Máte také rádi ten pocit, kdy se vám něco tak moc líbí, že vám z toho až naskočí husí kůže? Já moc. A pokaždé jenom lituju, že se to nestává častěji. Třeba tuhle...
Těšila jsem se na Olympiádu stejně jako pokaždé. Vzdálený Vancouver mě ubezpečoval o tom, že se v době jejího konání příliš nevyspím, ale už to mám nacvičený, vydržet se to dá. A tak jsem nadšeně zapnula televizi hned na úvodní ceremoniál. V obýváku jsem si zřídila bivak pro dobu konání her, povlékla sedačku prostěradlem, natahala peřiny, stolek obložila dobrotama, protože to bude zase velkej energetickej výdej... No nesmějte se, já vždycky "jedu s nima". Asi nejvíc mi dávají zabrat běhy, zvlášť maraton mě hodně vysiluje, pomáhat takhle dlouho, aby to dopadlo, to je záhul. V cíli jsem zbitá jenom o málo míň, než naši reprezentanti. Ale to jsem odbočila...
Pět minut před zahájením mě probudil budík. Sáhla jsem po ovladači a po paměti, ještě napůl v bezvědomí, stiskla knoflík. A za chvíli to začalo. Hlavně až budou zapalovat oheň, to si zase zabulím...
Sledovala jsem dění na stadionu, poslouchala povídání našich komentátorů (chvílemi spolukomentovala) a chvílemi se mi zhoupla hlava, chtělo se mi spát. A pak se z televize ozvalo: "... písničku Hallelujah v podání jednoho z nejkrásnějších hlasů této planety..."
Na obrazovce se objevila nějaká žena. Komentátor sice řekl její jméno, ale vůbec nic mi to neříkalo, ještě jsem pozorně prostudovala obličej a suše jsem zhodnotila: "Mi něco vykládej o jednom z nejkrásnějších hlasů planety. Babu vůbec neznám... To bude asi nějaká chudák ženská, krásy taky moc nepobrala, asi nějaká postižená, jak je teď pořád všude cpou, aby ukázali, jak jsou k lidem"... Ale to už se rozezněly první tóny písně a KD Lang začala zpívat. V tom okamžiku mi takzvaně padla brada. Nestalo se mi v životě mnohokrát, abych se tak nechala unést zpěvem. Nádherná barva hlasu, úžasně procítěný projev... Začalo mě mrazit po celém těle a naskočila mi husí kůže. Nemohla jsem odtrhnout oči od obrazovky. A ještě jsem si přidala zvuk, abych dobře slyšela...
http://www.youtube.com/watch?v=vPJkiB2o0sw&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=P_NpxTWbovE
Byl to úžasný zážitek. Když dozpívala, jenom jsem litovala, že nemám recordér, protože jediné co jsem v tu chvíli chtěla, bylo slyšet to znova a pak ještě tisíckrát... Z hloubi duše jsem se zpěvačce omlouvala za své pesimistické "zhodnocení" před vystoupením. Tohle bylo něco naprosto nádherného. A ten krásný pocit a pomalu ustupující husí kůže mi vydržely ještě dlouho...
*
Také tak neradi zažíváte ten pocit, kdy vám naskočí husí kůže "hrůzou"? Já moc nerada. A pokaždé jenom lituju, že podvědomí nepracuje tak úplně bezchybně, protože kdyby pracovalo, podruhé bych se tam už nikdy nepodívala...
Cestou z práce projíždím kolem několika billboardů. První, který mě nadzvedl ze sedadla byl volební billboard ČSSD, na kterém pan Urban (náš čáslavský spoluobčan) vyhlašuje se zářivým úsměvem: "Zajistím vám rovné pracovní příležitosti". Nebo něco v tomhle duchu... Teda tak naštvat se mě nikomu zase dlouho nepovedlo. Vzhledem k tomu, že pan Urban má zajisté výborné informace o tom, jak to s pracovními příležitostmi v regionu vypadá a vzhledem k tomu, že nevím o jediné aktivitě, kterou by pro zlepšení stavu kdy podnikl, vylítlo ze mě několik ne právě publikovatelných odpovědí na jeho adresu. Převažovalo konstatování (velmi uhlazeně řečeno), že hlavně že ví, co nejvíc lidi tady pálí, ale aby s tím někdo něco udělal, to akorát bude planě žvejkat a zářivě se usmívat ve vidině lepších zítřků. A hlavou mi jako uragán běžela myšlenka, že jsem ještě nikdy nespáchala trestný čin, ale podpálit tenhle volební blábol, ze kterého čiší akorát arogance a drzost, mi není tak úplně proti mysli. Pak jsem se ale uklidnila a raději věnovala pozornost řízení (to jsou fakt nebezpečný záležitosti tyhle billboardy, některé mají tu moc nechat vás naprosto zapomenout, co v tu chvíli právě děláte).
Jenomže netrvalo dlouho a já se blížila k přechodu, na kterém svítila červená a chodci ještě stále čekali na zeleného panáčka, aby přešli na druhou stranu. A tak jsem zpomalovala a zpomalovala... A oko mi padlo na další oranžový skvost... Tentokrát s úlisným úsměvem samotného sexymozku. Málem jsem nestačila úplně zabrzdit. Naprosto hypnotizována jsem hleděla na slizký úsměv a už ani neměla sílu přečíst, co nám slibuje pan Paroubek. Po celém těle mi odporem naskočila husí kůže (pro případné dotazovatele z řad komentujících dodávám, že ano, úplně po CELÉM těle). Srst se mi zježila i na zátylku jako Pepče, když vidí fenu (dodnes jsem netušila, že na zátylku nějakou srst mám), chlupy stály v pozoru a já se otřásala odporem a hbitým třením se snažila se zbavit toho nadělení alespoň na horních končetinách.
Byl to hrozný zážitek. A ten odporný pocit a téměř neustupující husí kůže mi vydržely ještě dlouho...
*
Dneska jsem vám chtěla onen billboard vyfotit, chtěla jsem vědět, jestli na vás taky působí stejně jako na mě. Žel, protože tak zřejmě působil na více lidí, visí dneska na jeho místě volební billboard stejné strany s ukázkově nádherným kojencem. Děkuji, mám naději, že se dostanu ve zdraví domů a nikoho nepřejedu.
*
Článek v téměř stejném znění je psán také pro server iDnes
Předvolební politika je zábava, povolební má dvě cesty.
Buď je opoziční nebo vítězná..
Vítězná má dvě cesty, přebírací inventuru po předchůdcích s následky nebo pokračování ve zlodějském mejdanu a krach. Pak se role obrací ( pokud trvá demokracie ).