close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jak jsem se stala pravěkou lovkyní - 4. díl

17. srpna 2010 v 23:17
Ve čtyři hodiny ráno jsem vystrčila nesměle nos ze spacáku. Chtělo se mi spát... Nakonec jsem se po chvilce převalování zvedla, snad mě i Honza musel ještě znova budit, jinak bych zase usnula. Vysoukala jsem se ze spacáku a sáhla pro oblečení. Vlhko a zima, brrr...
Honza nosil věci k tůni. Byla nedaleko, pár metrů. Připravili jsme pruty, já si rozložila křesílko a šla udělat kafe. Něco jsem zapomněla a asi po dvou minutách se vracela k tůni, voda na vařiči ještě nebyla ani vlažná.
"No to si děláš pr.el!" vykřikla jsem nadšeně, když jsem uviděla Honzu sehnutého k zemi, jak vytahuje háček z hubičky nádherného kapra. Honza zářil.
"Ten je krásnej," sehnula jsem se na zem a pohladila si ho, "tak já jdu rychle zalejt to kafe a hned jsem tady.
Za pár minut jsem seděla na břehu tůně a upřeně koukala na špičku prutu. Netrvalo to snad ani deset minut a zabral! Skočila jsem po prutu, ale ouha. Ryba na konci vlasce nebyla vůbec z rodu malých cejnků, které jsem chytala včera. Táhla vlasec dalších několik metrů a já instinktivně přitahovala rybu ke břehu. Trvalo to celou věčnost. Honza mě sledoval. Nakonec se problesklo tělo ryby na hladině kousek od břehu. Kapr! A jakej!
"Koukej! Ten je nádhernej, viď? Ten má určitě míru, že jo?" chtěla jsem si co nejdřív potvrdit, že právě tahám z vody svoji první "opravdovou" rybu v životě.
"No, asi jo, uvidíme".
Ještě chvíli mi trvalo, než jsem dostala kapra ke břehu. Honza mi pomohl s podběrákem a konečně jsem se mohla pokochat pohledem na tu krásu. Byl to šupináč a měřil 42 cm. Otvíral hubičku a díval se na mě rybím okem jako by zkoumavě, jako by nevěděl jestli ho pustím zpátky nebo ne. Byla jsem šťastná jako blecha. Ještě jsem si kapříka pohladila a pak ho pustila do vody.
A v té chvíli jsem si uvědomila, že rybaření je, alespoň pro mě, adrenalinovej sport. Hned jsem nachystala další kukuřici a nahodila.
A pak jsem dostala další poučení: "Když se ti oběsí, tak mu musíš jít prutem jakoby trochu naproti, povolit a když přestane táhnout, tak rychle navíjet, znova povolit a tak pořád dokola. Až ti přijde další, tak ti budu říkat".
Netrvalo to snad ani pět minut. Záběr a už jsem skákala po prutu. Od té chvíle co mi zabral ten první, ve mně každý další záběr vyvolával málem infarkt.
"Teď povol! Tak a motej! A povol! Takhle ne, tolik ten prut nepokládej, vejš, drž ho vejš!"
Záběr byl ještě mnohem silnější, než předtím. Kapr odvíjel metry vlasce, ale já se nechtěla dát. A pak po chvilce boje se škubl a byl pryč. Byla jsem zklamaná. Navinula jsem zbytek vlasce a chystala další návnadu.
"Tenhle byl ještě daleko větší, hrozně táhl," smutně jsem říkala.
"No jo, každýmu rybáři vždycky ta největší ryba uplave, to je normální, každej si myslí, že tahle byla určitě největší, jakou kdy měl na prutu."
Pak mi utekli další dva... A nakonec jsem vytáhla ještě jednoho, byl trošičku menší, lysec a ještě krásnější. Mezitím několik cejnů, byla jsem jako v tranzu. Tohle jsem nikdy nezažila. Mezi stromy se vylouplo sluníčko a ryby přestávaly brát.Občas něco ťuklo, ale většinou jenom cejnek.
Konečně jsem vypila studené kafe a šla udělat hned další várku. Seděla jsem v křesílku, koukala na špičku prutu, sluníčko svítilo už naplno, bylo mi teploučko a příjemně. Začaly se mi klížit oči. Jenomže pak se vedle mě vymrštil Honza a bylo v ten moment po spaní.
Přišel... Kapr lysec s nádherně zlatým břichem a velkej jak tele. Byl tak nádhernej, že mi ho bylo až líto. Protože ten to měl chudák spočítaný. Kámoši šli všichni zpátky do vody, ale tenhle zasloužilej půjde na oheň. Ještě jsem ho vyfotila a pak už jsem se nedívala. Až za chvíli, když ležel v trávě a ze žaber mu vytékal pramínek krve.
"Dneska večer přijde úhoř, určitě," natěšená jsem si dál snila svůj sen. A taky jsem byla ráda, že se Honzovi podařil takovej kousek, předtím když mi brali jeden za druhým, měl snad jenom jeden záběr a už si s úsměvem mumlal něco o tom, že vždycky největší štěstí mají amatéři.
Navečer jsme políčili na štiku a na úhoře. A neťukla ani čudla. A tak jsme jenom tak seděli a povídali a mně se nakonec podařilo rozdělat oheň, nadělala jsem žhavý uhlíky a do těch dala tři pořádné filety z toho fešáka, co ho Honza ráno chytil. Udělala jsem misku z alobalu, filety pokapala citrónem, okořenila, pokladla plátky másla. Sbíhaly se nám sliny, teprve teď jsme si uvědomili, že jsme celý den skoro nejedli, akorát dva malý řízky, co ještě zbyly. Před půlnocí jsme si nacpali břicha tou úžasnou dobrotou. Sbalili jsme pruty a zalezli do stanu. Konečně nebylo tak lezavo a zima, skoro celej den svítilo sluníčko, všechno bylo vyhřátý. Zavrtala jsem se do spacáku a zase si všechno přehrávala před očima. Takováhle rybařina byla nádherná... A zítra už určitě přijde ten úhoř...

TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 18. srpna 2010 v 0:32 | Reagovat

Ivano, no to tedy pravěké lovkyně určitě neměly-alobal, citron, máslíčko- o vybavení  ostatním ani nemluvím- kuš, sbíhají se   mi sliny, mám docela hlad.:-)))))))

2 ivana ivana | E-mail | Web | 18. srpna 2010 v 8:39 | Reagovat

(1) rucuk

pravda, s alobalem asi moc nefrajeřily :-))))))))))))) tak já snad vyškrtnu tu "pravěkou" :-))))) a nevyškrtnu, já si tak fakt připadala :-)))))

3 Zdenál z Hané Zdenál z Hané | 18. srpna 2010 v 17:09 | Reagovat

Já bych si tak akorát vzal na ryby dvě věci:-Mýdlo a ručník!Kde chytáte,dojel bych se rozveselit a zahnat Vám ty chmury.Jsem veselá kopa,ale taky už starej kredenc,no co ale aspoň by jsme se zasmáli!

4 ivana ivana | E-mail | Web | 18. srpna 2010 v 17:52 | Reagovat

(3) Zdenál z Hané

tak teď už chytám akorát tak v práci :-))))) škoda, že jste se neozval dřív :-)))))

5 Kunc Kunc | 21. srpna 2010 v 23:01 | Reagovat

Zjišťuji že Ota Pavel má ve vás zdatnou následovnici. Popisujete to opravdu úchvatně, jak se z normálního smrtelníka nenápadně stane zapálený rybář. Ten prožitek v okamžiku kdy ryba zabere se musí prostě prožít. To jak se vám v okamžiku rozbuší srdce a vylítne tlak je opravdu adrenalín a možná se změní v lásku na celý život. Přeji přehršel úlovků a zážitků od vody.

6 ivana ivana | E-mail | Web | 21. srpna 2010 v 23:31 | Reagovat

(5) Kunc

díky :-) podle toho, jak píšete bych typovala, že to znáte? :-)

7 jan+rich jan+rich | E-mail | 23. srpna 2010 v 0:22 | Reagovat

Ryby byste láskou přímo zulíbali.Ale to vám nebrání zasekávat jim do tlamičky ostrý rybářský háček.A pak ten háček vyrvat,někdy i s kouskem zulíbatelné pusinky.Pak je pustíte a ony několik dní nežerou.Ta vámi zprzněná tlamička se hojí,je bolí a po tu dobu je omezuje v přijímaní potravy.Ale vy jste je ponynali,pokochali se pohledem na kořist a pořídili dokumentaci.To aby známí viděli.Kór když je to v cizině.Doufám,že se nezařazujete mezi milovníky přírody.To by mi z vás bylo setsakramentsky špatně.Věřím,že Ota Pavel nachytané konzumoval.Jen vyjímečně ty,které vlastně lapit nechtěl z úcty k přírodě vracel.Jeho motivace je nesrovnatelná s pokleslými choutkami dnešních "takyrybářů".Neberte jeho jméno nadarmo.I když v příspěvku "Jak jsem se stala pravěkou lovkyní..." přímo nezaznělo.Vaší vášni nepřející Rich.

8 ivana ivana | E-mail | Web | 23. srpna 2010 v 7:01 | Reagovat

(7) jan+rich

nějak špatně čtete, jak moje povídání, tak Otu Pavla

9 jan+rich jan+rich | E-mail | 25. srpna 2010 v 0:06 | Reagovat

To si snad ze mne děláte kozy,ploutvonohá Ivano!Znám už dokonce písmenka "iks" a "kv".Ta mi dala hodně zabrat.Ale zpátky k Vaší atavistické zvrhlosti.Znám myslivce,řezníky,rybáře a chovatele,kterým mordování zvěře nedělá dobře a činí tak už jen ze setrvačnosti a s pocitem špatnosti.Došli zkrátka v civilizačním vývoji dál,než Vy.Pravdu povediac,někdo to dělat musí.Jakpak bychom se jinak dobrali k ovaru,rožněným stejkům,španělským ptáčkům,křupavé kachně či štědrovečernímu kapru.Jen díky Vám,otrlým.Jsme Vám za to vděčni,pokud mordujete pro účely stolování a automaticky se stáváme Vašimi spolupachateli a ulehčujeme Vašemu svědomí.Ale podstupovat tenhleten rituál se smrtelným  nebo bezesmrtelným koncem jen pro potěšení,pro zvýšení hladiny adrenalinu či pro trofejní fotky-za to by Vás paní Příroda měla ztrestat.Hodně.Dokazovat studenokrevným svoji teplokrevnou nadřazenost a ržát při tom štěstím-to bych toleroval snad jen ctiteli věstonické Venuše.Vám nikdy.Takže tady nejde o povídání či o čtení.Tady jde o náš vztah k souputníkům v přírodě.Zda je budeme pozorovat a poznávat,nebo zda je budeme trápit.Ve Vaší verzi v podstatě s rozkoší.V tom je ten drobný rozdíl mezi Vámi a mnou.Petrův zdar byl určitě myšlen jinak.Rich.

10 ivana ivana | E-mail | Web | 25. srpna 2010 v 9:15 | Reagovat

(9) jan rich

to víte, že jo, máte ve všem pravdu, vypovídejte se...

11 jan+rich jan+rich | E-mail | 29. srpna 2010 v 1:27 | Reagovat

(10)

Chybí-li argumenty,je řada způsobů jak nespořádaně vycouvat.....

12 ivana ivana | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 9:21 | Reagovat

(11) jan+rich

pokud mě někdo osloví "To si snad ze mne děláte kozy,ploutvonohá Ivano!" nemůže čekat, že s ním budu diskutovat

13 jan+rich jan+rich | E-mail | 30. srpna 2010 v 23:04 | Reagovat

1.Stále platí (11)

2.Původně jsem se chtěl za familiérnost omluvit,ale vzpomněl  jsem si na ty nebohé ploutvonožce.Že až se konečně k té Berounce dostanu,nebudu se jim moci podívat za omluvu do očí.A za to zkrášlení Vašich nohou ploutvemi bych se před nimi teprv červenal.

3.Tak si zůstaňte,jaká jste.Von se ten svět nezboří.

Předpokládám,že jsem jen jeden,který Vás nectí.Tož s neúctou Váš Rich.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama